literární západ

V učiněné povodni či záplavě nebo orkánu předvánočního, vánočního a pohříchu i povánočního reklamního třeštění si člověk málem netroufne pochválit nějakou knížku, aby nezabředl do obskurního reklamního přívlastkování. Vždyť se to projevilo i v prosincové anketě Lidových novin o Knihu roku! Můžeme k ní mít a také máme tisíce výhrad, leč teď nejde o anketu jako takovou, nýbrž o jazyk respondentů: místo aby řekli o knize něco kloudného, kolikrát se spokojují s výkřiky v duchu pouličních prodejců: prý je ten či onen titul skvělý, úžasný, jedinečný, báječný a bůhvíco ještě. Kéž by ve všech těchto případech byla vychvalovaná kniha alespoň dobrá, čtivá a moudrá! Pochopitelně i tyto atributy mohou vyznívat nepřesvědčivě nebo příliš obecně; záleží přece především na tom, v jakém kontextu jsou vyslovována.

Přesto si, plně prosti jakýchkoli komerčních superlativů a víceméně v rámci předsváteční knižní rozpravy, můžeme zarozjímat, která kniha plzeňských autorů by se osvědčila jako dárek pod stromeček, i když samozřejmě nezapomínáme ani na skutečnost, že každý má své gusto a proti tomu neplatí žádný dišputát. Dále: jen plzeňských autorů? Mnohem spravedlivější by asi bylo psát a mluvit o autorech západočeských. Leč k nim se mohou přiřazovat i jiní literáti tak či onak spjatí s Plzní, kupříkladu dětstvím nebo pracovním zakotvením. O hodnotě knížky nikterak nerozhoduje kupříkladu komické šimlovsko-ouřednické zjištění, že v Praze žijící literát je „aktivním členem Střediska západočeských spisovatelů“. Psal by snad hůř nebo líp, kdyby nebyl?

O některých titulech jsme se již zmiňovali, jiné však protentokrát pomiňme. Kupříkladu nové knihy Vratislava Maňáka nebo Jakuby Katalpy. Posteskněme si, proč verše z pozůstalosti Luboše Vinše vydali v Malvernu bez ladu a skladu. Začněme však autorkou, neb dámy mají mít přednost: veskrze příjemným vánočním dárkem by měla být kniha bystrých i vtipných fejetonů z pera rokycanské Kateřiny Jirkové Naboso. Dobrá kniha, jak známo, se chválí sama, takže se i tato obejde bez jakéhokoli poplácávání po zádech. V autorčině publikaci najdeme také řadu důmyslných mikropovídek, tudíž jde i o prozaický zážitek. Až teď si uvědomujeme, že čtvero vybraných titulů je vesměs mimoplzeňských, byť mají ke čtyřem řekám kol sv. Bartoloměje docela blízko. Tím dalším je sličný soubor krátkých veršových útvarů z pera básníka a esejisty Iva Hucla, žijícího ve Štáhlavicích. Jeho Prach prázdna má zjevnou estetickou váhu, však patřil i k nominantům na Státní cenu za literaturu – a je i ideálním čtením (může-li být báseň čtením) pro příslovečné dlouhé zimní večery. Ach, kéž by se opět za večerů četly verše, a ne jen lži a samé lži politiků!

U poezie však zůstaneme. Pražský lékař a esejista Bohumil Ždichynec před lety v Plzni působil a má k ní i nadále vřelý vztah (vždyť v ní také debutoval!), byť je to jinak Jihočech každým coulem. Snad i někdejší plzeňské zážitky přispěly ke kvalitě obsáhlého souboru jeho filosofické lyriky nazvaného Hamlet v tekuté době, do níž básník vtělil reflexi soudobého světa (i s reminiscencemi do minulosti). Zmínili jsme neprofesionální edici veršů Luboše Vinše a v porovnání s ní se příkladným vánočním dárkem ze světa básnictví může stát vydání doposud knižně nepublikovaných textů z tvůrčího odkazu Zdeňka Barborky (s názvem Štamgastovo zešílení), o kterém jsme již na Literárním Západu psali a o které se zasloužil erudovaný entuziasta Robert Janda. Opět tedy jde o „plzeňský dárek“, byť se Barborka z nezbytí usadil v severních Čechách a tam je i pochován. Štamgasti nemají důvod zešílet, alespoň ti literární nikoli. Zmíněné čtyři knížky by si ale měli opatřit. K Vánocům nebo po Vánocích. Kéž by zatoužili i po Orlojíku plzeňských vzpomínek, o tom však neprozradíme nic. Požehnané svátky!