literární západ

V pražské literární, především však veskrze liberální kavárně Liberál proběhla zkraje prosince závažná knižní prezentace: slavnostně, byť i v pietním duchu se tu představoval román Trpaslík (vydal ho Milan Hodek), jenž se zachoval v rukopisné pozůstalosti významného, byť opomíjeného a především málo známého spisovatele Eugena Lišky (1920–1997). Koncepce či půdorys tohoto románu, jenž je dílem výpovědí společenskou, dílem experimentální prózou z pohledu vypravěčské poetiky, vznikaly již na začátku osmdesátých let a jeho definitivní autorská podoba je datována rokem 1993. Stejně jako jiné Liškovy knihy (s výjimkou jedné jediné, prózy Povolaní, která jako dozvuk milostivějších šedesátých let ještě stačila přijít v roce 1970 na svět) i tato vyšla až posmrtně. V daném případě dlouhých dvacet let po spisovatelově skonu.

Autor Povolaných či nyní konečně vydaného Trpaslíka může být přiřazován k poválečné generaci křesťanských či přesněji řečeno katolických spisovatelů, neboli ke generaci, která bývá slovy též již zesnulého básníka a překladatele Ivana Slavíka pojmenována jako „rozptýlená“. Tomu je záhodno rozumět v tom smyslu, že byla pronásledována, umlčována, div že ne zapírána (i za takzvaného obrodného procesu) a nejednou i vězněna. Nešlo však o esteticky jednolitý proud, tito tvůrci byli jiní a psali jinak, i když víra a zbožnost se jim staly společnou oporou a tudíž i společným duchovním uměleckým jmenovatelem. Mluvit však o „slavíkovské generaci“, jak činí Martin C. Putna, je značně diskutabilní: stačí přece připomenout takové básnické osobnosti tohoto pokolení jako Vladimír Vokolek nebo Zdeněk Rotrekl, respektive prozaiky jako „nezařaditelný“ Jan Křesadlo, prózu i poezii píšící Ladislav Dvořák a taktéž nedoceněný Eugen Liška. Máme-li připomínat, připomeňme, že se právem mluví o dlouhodobém nevydávání jeho knih, málo se však podotýká, že po roce 1989 publikoval v Akordu, Souvislostech či Národním hospodářství. Ergo kdo chtěl, o Liškovi věděl.

Co se vlastního románu týče, mějme od počátku na paměti, že v letech, v nichž byl Trpaslík psán, autor svou knihu koncipoval jako tvůrčí protějšek k tehdejší tzv. oficiální próze (v níž se objevovala též díla kvalitní, byť jen výjimečně) a tomu podřídil i záměrné střídání jazykových a vůbec stylových vrstev, jejichž prostřednictvím chtěl přímo i nepřímo charakterizovat svět, v němž žil a v němž jsme žili. Na knižní vernisáži se mohli přítomní leccos dovědět také o cverkologii neboli o vědě o trpaslících, podobné badatelské ambice však Eugen Liška dozajista neměl. Reflektoval však poválečnou éru společenského a mravního trpaslictví, již možná postihl – ve zvolené paraexperimentální rovině – přesvědčivěji než leckteré dobové prózy morálního nepokoje. Navíc jsme nyní svědky jakéhosi návratu morálního trpaslictví do české společnosti, která proto potřebuje podobnou reflexi jak příslovečnou sůl, stále víc se v ní však čte jen čtivo nebo zhola nic. Je logické, že autorův román nevyznívá jako oslava Božího světa na zemi, a to ani v době svého vzniku, ani v době nynějšího opožděného vydání. Naše myšlení není očistně reformováno, nýbrž je znovu deformováno: stává se čím dál víc eticky a duchovně trpasličím.

Proč ale s chutí upozorňujeme na tuto spisovatelovu knihu a mezi řádky i na jiné tituly z jeho pera? Nejenom proto, že Liška je hodnotný, ba „zásadní prozaik“, jak ho charakterizoval editor par excellence Jan Šulc. Činíme tak i z toho důvodu, že autor, původem Moravan, část svého života, snad lze říci, že tu poměrně optimističtější a tvořivější, trávil v západočeských končinách, a to ve váchalovské Milavči u Domažlic: tam pobýval, tam se stýkal s přáteli čili spřízněnými dušemi, tam psal a tam je také pochován. Uctěmež proto i tímto sloupkem jeho památku.