literární západ

Na počátku abecedy je „a“ a toto písmeno vzbuzuje asociace také s – antologií. Nikoli na počátku letošního kalendářního roku, nýbrž v předvánočním čase uplynulého roku loňské došlo k malému zázraku ze světa regionální literatury nebo literatury regionu, jak je komu libo. Ve Strakonicích, v jednom z krásných měst nad Otavou, totiž několik nadšenců (ač v dané jihočeské lokalitě nefunguje žádné spisovatelské středisko ani jiná ouřední spisovatelská obec nebo sdružení) dalo dohromady svým způsobem něco nevídaného: připravilo a v předvečer Vánoc vydalo publikaci s názvem Básníci Strakonicka – s upřesňujícím podtitulem Antologie regionální poezie 20. a 21. století. Hned zkraje povězme, že těžiště této knihy tkví v zastoupení tvorby spíše novější a zčásti i nejnovější.

V antologii najdeme i jihočeského klasika, lyrika (i prozaika) Ladislava Stehlíka, stejně jako nemálo již celorepublikově „zavedených“ literátů, sympaticky se však, jak již bylo řečeno, na skladbě antologie podílejí autoři mladší a méně známí. Mnozí jsou obojživelníci, píší poezii i prózu, někteří jsou se Strakonicemi a Strakonickem svázáni více, jiní méně: několika lety života, studiem, působením v regionu atp. Málokdo si se Strakonicemi spojuje některé současné autory prozaických děl, o nichž se píše a mluví: máme na mysli pseudonymní Annu Bolavou a nepseudonymního Davida Zábranského. To je specifikum mnoha antologií (jichž je méně než poskrovnu): řada literátů už dávno zakotvila v jiné kulturní oblasti, v našich metropolích, povětšinou si však k regionu zachovává niterný vztah. Díky tomu mohou vznikat i podobné antologie jako nynější Básníci Strakonicka.

Na literární historii se leckdy zapomíná (zvláště když někteří literární historikové dělají z literárního dějepisectví spíše paskvil), to však není případ uvedené publikace. Po úvodním slovu je do ní zařazena fundovaná přehledná studie Karla Skalického, nazvaná nemálo básnicky V obraznosti i pustotě. I když ji pisatel s příkladnou skromností charakterizuje povýtce jako „přejemnou navozující informační pavučinu… letící s podzimem v nepravidelných závanech nad někdejší prácheňskou literární krajinou“. Krásně řečeno, přiměřeně zevrubné pojednání to však stejně je, ačkoli je zjevně limitováno rozsahovými možnostmi. Dojde na období renesance, na humanistická centra v kraji, na epochu baroka, na obrozenecké literáty. Důležité je i připomenutí dávného čtrnáctideníku Nová Šumava nebo prvorepublikového sborníku Jihočeští malíři a básníci. Do „nových časů“ se již Karel Skalický uvážlivě nepouštěl: o těch přesvědčivě vypovídá právě antologie Básníci Strakonicka.

Nyní k tomu nejdůležitějšímu: kdo je spiritus agens či kdo jsou andělé strážní této záslužné publikace? Oba by měli být vyvoláni jménem, byť nedodržíme abecední pořadí: jednak Michal Štěpánek, jednak Michaela Sýkorová. První z nich má v antologii své básně a navíc i medailon: dočítáme se, že napsal bakalářskou práci o Františku Drtikolovi a o tibetském buddhismu – a že studoval taktéž religionistiku na Západočeské univerzitě v Plzni. Michaela Sýkorová sice v knize nefiguruje, lze však prozradit, že rovněž ona studovala v Plzni, dokonce bohemistiku na FPE. Před necelými deseti lety obhájila magisterskou práci o současných autorech Strakonicka a posléze nějaký čas působila v západočeské metropoli. Od její studentské syntézy pak vedla možná přímá, možná zdlouhavá cesta ke zdárnému cíli: k vydání Básníků Strakonicka.

Nuže, která „strakonická“ jména budou znít Plzeňanům i jako plzeňská, spjatá s Plzní? Především nebožtíci Josef Hrubý a Luboš Vinš. Potom Vladislav Hřebíček a Pavlína Kotlíková (Přesličková). Co ještě? Vydání finančně podpořilo kromě drobných dárců i Město Strakonice. Budiž mu vzdán dík!