literární západ

Z neveselé přítomnosti, kdy lidé stále méně čtou až nečtou vůbec, se přenesme do malých kulturních a literárních oáz, působících v minulosti i v současnosti – a k nim patří i spolky či společnosti, založené k uctění klasiků české literatury. Před časem jsme na Literárním Západu referovali o činnosti převážně brněnské Společnosti Jiřího Mahena a o zpravodaji s názvem Milíř, který daná Společnost vydává. Vznikla v roce 1993 a nyní prožívá příslovečná léta „tučná“. Svědčí o tom i nejnovější, již devatenáctý Milíř. Nepíše se v něm jen o Mahenovi, ale také o jeho generačních souputnících a vrstevnících. V čele Společnosti stojí významný bohemista Jiří Poláček a jemu vděčíme i za jedno nemálo pikantní upozornění. V brněnském parku poblíž Janáčkova divadla se sice již od roku 1976 tyčí socha Jiřího Mahena, není však na ní žádný nápis, tudíž mnozí kolemjdoucí, obzvláště ti mladší, nemají sebemenší tušení, o koho může jít. Pokud vůbec vědí, kdo byl Mahen. Snad bude letos zjednána náprava.

Ještě větší či rozhodně nikoli menší uznání si zaslouží jiná kulturní instituce podobného ražení, která byla „počata“, řečeno s nadsázkou, v červnu 1946, kdy se ve východočeských Malých Svatoňovicích za účasti prezidenta republiky Edvarda Beneše konaly Národní oslavy bratří Čapků jako hold těmto dvěma velkým umělcům. Vskutku, uplynulo devět měsíců a v březnu 1947 se již uskutečnila „ustavující valná schůze“ nově založené Společnosti bratří Čapků. Schůze proběhla ve výstavní síni Topičova salonu v Praze na Národní třídě a prvním předsedou Společnosti se kupodivu nestal žádný spisovatel, nýbrž známý výtvarník Václav Rabas. Zvláště v letech padesátých měla Společnost velice namále, hrozilo jí zrušení nebo rozpuštění, musela se v úzkých prohlásit za badatelský kabinet, vše ale – zásluhou obětavých čapkologů a čapkofilů – zdárně přečkala a po roce 1989 se o to intenzivněji věnuje odkazu bratří Čapků. V březnu 2017 důstojně oslavila sedmdesáté výročí svého založení.

Nutno s uznáním konstatovat, že aktivity Společnosti (též: SBČ) jsou opravdu obšírné. Zvlášť je však záhodno vyzdvihnout její až výjimečné či mimořádné zásluhy publikační a v prvé řadě vydávání čapkovských periodik. Je to skoro k nevíře, co všechno neúnavní čapkoznalci každý rok vyprodukují! Především čtyřikrát ročně vycházejí Zprávy Společnosti bratří Čapků, které mají v nejnovějším čísle i znamenitou Literární přílohu a jejich cyklostylové počátky jsou dávno zapomenuty. Každoročně je vydáván odborný sborník Zpravodaj a příležitostný tisk Documenta Čapkiana, v němž obvykle nalezneme neznámé a zajímavé informace z čapkovského světa včera i dnes. Pokud má Společnost kulaté výročí, dojde (počínaje čtyřicátým rokem od vzniku SBČ) na vydání jakési desetileté „ročenky“ s názvem Acta Čapkiana, tudíž k 70. výročí založení byla připravena Acta Čapkiana IV. Obsahuje rovněž rekapitulaci kdečeho, na čem se Společnost podílela a co případně i sama iniciovala, je tu kupříkladu přehled čapkovských pomníků, bust a pamětních desek v českých zemích, výčet zájezdů pořádaných SBČ, seznam laureátů Ceny Karla Čapka nebo pamětní medaile Karla Čapka. Mimochodem: k vyhlášení Ceny (nebo medaile) Josefa Čapka, staršího z bratrů, prozatím nedošlo. Ocenit můžeme i aktuální doplňky k čapkovské bibliografii.

Co také stojí za zmínku: z dvaašedesáti zakládajících členů SBČ jsou čtyři stále ještě mezi námi, byť ve věku mnohem více než kmetském. Po roce 1948 zájemců žel ubývalo a tehdejší úřady počítaly se „samovolným zánikem“ této instituce. Naopak nejvíc členů měla Společnost v roce 1992, což je pochopitelné: díky polistopadovému přílivu členská základna vzrostla na 1548 členů. Podle údajů obsažených v Acta Čapkiana IV. teď Společnost bratří Čapků má 579 členů, z toho je 248 mimopražských. Schválně: jsou mezi nimi i plzeňští čapkofilové a čapkologové? Měli by být…