literární západ

S trochou černého humoru by se dalo tvrdit, že dobrý voják Švejk se u nás nedávno opět vynořil v anekdotickém slovním klipu, kdy je mu aktuálně sdělováno: „Tak nám zvolili Zemana, pane Švejku!“ – a dobrý voják na to reaguje řádně po švejkovsku. Tuto rovinu lidového žertování však opusťme, byť se hojně šířila i mezi plzeňskými řekami, a přenesme se o pár tisíc mil na vzdálený severovýchod: do Sankt-Petěrburgu. V této metropoli severního Ruska a v někdejším hlavním městě carské říše se totiž rozhodli, že nastudují Haškova Švejka jako divadelní představení. Arciže nikoli „celé“ Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, nýbrž že vytvoří až přeaktualizovanou inscenaci „na motivy“ tohoto klasického díla české literatury. Však také zmíněné představení dostalo název: Švejk – Návrat.

Foto: alexandrinsky.ruS tímto pojmenováním se premiéra daného divadelního kusu nekonala na nějaké alternativní scéně, nýbrž v ruském Národním divadle, za něž je víceméně považován „Ale- xandrinskij“ těatr čili Alexandrovo divadlo (nazvané k poctě cara Alexandra a lze hádat, kterého ze tří panovníků tohoto jména): jinými slovy na „prknech“, které se v ruské divadelní kultuře těší největšímu renomé i přízni věci znalého a kultivovaného publika. V poslední době však na tuto scénu pronikla neříkejme postmoderna, ale spíše všeobecně ve světě bující pseudopostmoderna. Všelijaké vnější extravagance v ní rujně vytlačují invenční režijní nápady, neboť to je dnes leckde v kraji zvykem. Též v tomto případě nešlo o takovou či onakou adaptaci Haškova románu, nýbrž o pásmo výjevů, v nichž se zdůrazňovaly hrůzy současných válek, současného vraždění a současného zabíjení. Švejk tomu byl přítomen, jen když se dostavil vsedě na invalidním vozíčku, byl však přítomen ponejvíce mlčky a k tažení na Sarajevo nikterak nevyzýval. Dalo by se říci, že do určité míry šlo o svého druhu návrat k tzv. divadlu krutosti: drastické scény mohly vyznívat až samoúčelně a aspirovaly na to, aby šokovaní diváci kvapně vyklizovali hlediště. A divačky vyklizovaly. Šlo však o premiéru a z premiéry se odchází, jen když není zbytí. Nezůstaly-li nám některé informace utajeny, na žádné české reálie se tu nedostalo a nebyly brány v potaz, neboť válečná vřava se na nic takového neohlíží.

Proč však tolik krutosti a násilností? Protože, pravilo se v Sankt-Petěrburgu, dosavadní rozmanité divadelní úpravy Haškova Švejka měly cosi společného: dostatečně nevyjadřovaly nebo nenabízely „ženský pohled“ na Švejkovy osudy ani na jiné válečné absurdity, které se mohou dávat do souvislosti s Haškovým hrdinou či antihrdinou. Že by se právě z toho důvodu kladl tak velký důraz na válečné zlo? Kdo ví. Hrůzná atmosféra se však musela odlehčit a odlehčila se vskutku švejkovsky a vskutku premiérově. Dámy v prvních řadách určitě nevypískly, už na pseudomoderně zažily leccos, leč stejně asi takříkajíc kulily bulvy a poněkud je zaskočilo, když ve scéně odvodu rekrutů při lékařské prohlídce postoupilo as patnáctero mladých herců k rampě a na lékařův pokyn jako jeden muž spustili trenýrky. Měli mít spíše podvlékačky, leč jistě bylo na co patřit. To ale nebylo všechno. Došlo-li na předek, mělo dojít i na odvrácenou stranu, takže se po nějakém čase konala tzv. latrínová scéna, při níž zase řada frontových vojclů přičinlivě vystrčila na premiérové obecenstvo co největší počet holých zadnic. Herec v roli Švejka mezi nimi nebyl, ten se o něco později znovu objevil na vozíčku a nad bludy režisérské pseudopostmoderny rozumně nehnul ani brvou.

Dozajista se někde bude psát, jak je švejkovská tradice živá, jak se konečně našel „ženský pohled“ na osudy dobrého vojáka. Ruská divadelní kritika však konstatovala, že návštěvníkům bylo Švejka líto. Kritikům jakbysmet. Aspoň však mají ruští diváci o rakousko-uherské armádě dokonalou představu.