literární západ

Na sklonku loňského roku jsme si právem zahořekovali, ba zalamentovali nad nekulturností nejmenovaného plzeňského nakladatelství (šlo o NAVA) i nejmenovaného literárního spolku (šlo o Středisko západočeských spisovatelů), neboť se neráčí a neuráčí poskytnout recenzní výtisk nově vydaného beletristického titulu k dispozici plzeňskému literárnímu časopisectví. Od té doby uplynulo už nejméně osm týdnů a téměř pranic se nezměnilo: nekulturníci se neuráčili a neráčili. Co jim je po kulturní odezvě dané publikace v Plzni! K jediné změně však přece jen došlo: obětavec, jejž nehodláme jmenovat, obětavě obětoval čili věnoval výtisk zmíněné knížky (máme jistěže na mysli Štamgastovo zešílení Zdeňka Barborky) pro recenzní nebo jiné paratextové účely. Ergo čest mu a sláva, zato hanba poprvé, hanba podruhé i hanba potřetí čili navěky věků všem hokynářům a spol.

Nuže, recenzi nemáme v úmyslu psát, neboť o ni ani NAVA, ani onen spolek nestojí. Stačí, když přikvačíme s několika poznámkami ke konkrétní podobě knihy. To první, čeho si povšimneme naráz a neprodleně, je náramně kormutlivá až truchlivá skutečnost, že toto retrospektivní vydání textů z Barborkovy pozůstalosti nemá v tiráži uvedeného žádného redaktora. To se někdy dá pochopit u klasického literárního titulu, jenže tady jde o texty z autorova odkazu a těm je redakčního dohledu zapotřebí víc než příslovečné soli. Editora tato knížka má, je jím barborkolog a barborkofil Robert Janda, výrazná básnická persona netoliko západočeská, jenže editor není redaktor a redaktor není editor, jejich práce a jejich poslání není jedno a totéž. Sečteno a zváženo: už jen kvůli tomu, že vydání Štamgastova zešílení nemělo redaktora (nebo se zbaběle utajil jak Polonius za plentou), dopadá na výrazný titul prapodivné ódium čehosi nespolehlivého, neřkuli ochotnicko-amatérského. Což si zrovna editorské úsilí Roberta Jandy nezaslouží ani v nejmenším. Ba co víc: ve vztahu k jeho osobě je to nevychovanost jak hrom. Zde: jak charakteristický plzeňský hrom.

Týká se to kupříkladu i zdánlivě, žel jen zdánlivě hutného a věcného autorova medailonu na zadní straně přebalu. Nemáme zdání, kdo je jeho pisatelem. Bývá to redaktor, leč, jak víme, redaktor v knize uveden není, potom možná tento text tajně napsal nějaký tajný redaktor. V Navě by asi nebylo divu. Jenže v textu záhy narazíme na drobné, o to však nemilejší gramatické a stylistické nepřístojnosti, jichž by se žádný redaktor hodný toho jména dozajista nedopustil, takže buď to nesepsal onen neznámý žádný redaktor, případně text ani neopravil, nýbrž kdosi jiný, neznámý a nejmenovaný. Anebo šlo o redaktora vskutku veskrze tajného a nehodného svého jména? Možná především tajného a zbabělého, mávněmež však už nad tím rukou.

Proto se raději pusťmež do hádání o rozumné a s rozumným, to jest s autorem ediční poznámky (žel stylisticky nezredigované) – s editorem Robertem Jandou. Ctěme jeho názory, nemusíme se však s nimi ztotožňovat. Janda totiž tvrdí, že v šedesátých letech minulého věku „ovládla českou kotlinu tzv. experimentální poezie“. Máme za to, že se editor mýlí (jsa sečtělým, leč nejsa bohemistou): neovládla. Naši kotlinu tehdy zcela ovládla jednak poezie holanovská, jednak poezie navazující na kolářovské podněty Skupiny 42 – a koncem desetiletí do našeho básnictví přímo vtrhává poetika wernischovská, mající doposud četné následovníky. Připomenout lze i nepublikovanou tvorbu surrealistů a křesťanských existencialistů. V tomto pestrém spektru měla jistěže experimentální poezie důstojné místo, neovládla však nic a mnozí její tvůrci záhy hledali i jiné varianty své poetiky. Netřeba též pochybovat, že Zdeněk Barborka byl už před drahnou dobou „konečně zařazen na své nezastupitelné místo“ v české literatuře. Byť až teď začínají opět vycházet jeho texty.