literární západ

Představte si, že chodíte kolem nějaké bohulibé chaloupky a už zdáli vidíte, že se celá nachyluje, že o ni její majitelé vůbec nedbají, až do ní zatéká ze všech koutů a všem tam na nohy táhne, že to, co se v ní v čele s panem bytným provozuje, čím dál víc přestává být smysluplné. A dále že ti, kdo o všem rozhodují, buď raději nerozhodují vůbec o ničem, anebo rozhodují co nezpůsobilost sama a často zhruba v tomto duchu: Ni prstem nehneme, dokud to nespadne. A to nejen na nás, ale i na všechny, které se svatouškovskou fyziognomií k nám do chaloupky vábíme. Jenže boží mlýny sice melou po čertech pomalu, jenže melou. Až to jednou spadne.

Máme na mysli v prvé řadě neuvěřitelnou stagnaci literární bohemistiky na Pedagogické fakultě ZČU v Plzni, byť i jinde to může být podobně vachrlaté a ošemetné, leč natolik intaktní jinde nejsou, aby to bylo tolik vachrlaté a tolik ošemetné. Leckde se nad výukou pohupuje Damoklův meč, jenže tam aspoň cosi dělají, usilují o něco, publikují, nechovají se jak provinční gargamelové a nedělají z katedry nekonečný šmoulov. Kdežto v Plzni se vedení podivně zhlédlo v zenové pravdě, že vrcholem činnosti je nečinnost, a tu mohou zaručit ti, kdo na katedře parazitují, nikoli ti, co byli odvrženi. Kdo by však z této bídy s nouzí měl radost? Vždyť počínání těchto katedrových zeměškůdců čili oboruškůdců dolehne nejneslitovněji na studenty. Neboli na ty, kteří mají zájem o literární bohemistiku. (O lingvistice nepřemítáme, to není naše parketa.) Jenže to vše jsme v Literárním Západu konstatovali vícekrát a vždy to bylo odmítnuto buď jako z prstíčků vycucané pomluvy, anebo se katedra „bránila“ bohorovným mlčením. Tedy, katedra: jak neblaze to vypadá co literární bohemistiky se týče, víme řadu let, takže velikánské máslo na hlavě má i děkanát. Jenže, jak víme, vrány k vranám sedají.

Jsme-li u těchto tolik údajně nespravedlivých pomluv, platí, že již předloni jsme upozorňovali na varovné čili negativní závěry kvalifikované akreditační komise, leč plzeňskou odpovědí bylo pouze přezíravé ticho. Nemlčet totiž znamená hnout prstem. Leč slyšme, jaké odporné, ba odpornější pomluvy si z prstíků vycucala rada Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství. To jsou ovšem pomluvy a především závěry opravdu nehorázné! Představte si, že – přeskočíme-li výčet paragrafů a odkazů na příslušné zákony atp. – daná rada se rozhodla „omezit akreditaci navazujícího magisterského studijního programu Učitelství pro střední školy se studijním oborem Učitelství českého jazyka pro střední školy se standardní dobou studia 2 roky a formou studia uskutečňovaného Fakultou pedagogickou Západočeské univerzity v Plzni v zákazu přijímat ke studiu další uchazeče“. Bum a bác. Proč? Kvůli „nedostatečnému personálnímu zabezpečení s odpovídající kvalifikací“ a též kvůli tomu, že „věková struktura katedry neskýtá záruky dlouhodobého stabilního rozvoje“ studijního oboru. Což ostatně hubí plzeňskou literární bohemistiku řadu let. Takže kdo by chtěl učit češtinu na gymnáziích aj., ať se přestárlé a nepublikující partičce v Plzni rozumně vyhne široširým obloukem.

Nepochybně se budou příslušní funkcionáři odvolávat do halelujá. Mermomocí zmobilizují všechny své funkcionářské kamarádíčky. Jenže stigma neschopnosti a nečinnosti nebudou moci smazat. Už dávno mělo být vedení katedry obměněno, jak k tomu dochází na jiných fakultách a katedrách, už dávno měli postdůchodci odejít do důchodu, už dávno se měli přijmout noví, nadaní pracovníci. Jenže co bychom si povídali: našplouchám-li kolem sebe učiněnou bažinu nebo ještě učiněnější močál, čekání na pohromu čili potopu bude ublíženecky miloučké. My za nic nemůžeme a po nás potopička.