literární západ

Když něco trvá dlouho, často se to někomu z nějakého důvodu nebo jednoduše bůhvíproč znelíbí a není divu, že se potom volá po tom, aby došlo ke změně, aby vzniklo něco nového, jiného, tedy to, co se v dané chvíli může snad jevit i jako zajímavější. Jenže co jiného a nového vymyslet v případě, když jde o zavedenou kulturní tradici? Neboli o skutečnost, že literární časopis – arciže máme na mysli měsíčník Plž ergo Plzeňský literární život – už od zimy 2003 uděluje tvůrčí ceny, rozuměj Ceny Plže? Redakce se tak rozhodla už na podzim 2002, ačkoli během tohoto kalendářního roku mohla být vydána pouze tři čísla: chtěla tak vtisknout vydávání časopisu pokaždé cosi jako slavnostní tečku. Tak se od počátku i stalo, zmíněné ceny se udělovaly rok za rokem, léta ubíhala, ba dokonce přímo pádila, až byly letos na konci února Ceny Plže vyhlašovány a tudíž i vyhlášeny již pošestnácté. Opravdu už pošestnácté a bude možná jednou moci být řečeno: teprve po šestnácté. To ovšem jen tehdy, pokud a jestliže nezmar Plž se bude mít i nadále k světu a nezajde na nějaké plží úbytě.

V průběhu uvedených patnácti let (rozuměj od února 2003 až po zimu 2018) se v západočeském a plzeňském literárním životě stejně jako v redakci Plzeňského literárního života jistěže ledacos událo a obměnilo. Plž má za sebou četná léta tučnější a mnohá léta hubenější, což je dozajista dáno v prvé řadě jeho dlouhodobě nestabilním finančním zázemím, byť se v posledních letech uchýlil pod ochranná křídla Knihovny města Plzně. Řečeno po cimrmanovsku, z jedné nejisté sezóny vstupuje každoročně do další nejisté sezóny, lepší to už nebude, bývalo to však i horší. Pamatujeme i období „tučnější“: bylo totiž bývalo bejvávalo, že plzeňský literární měsíčník míval větší rozsah a větší náklad, dokonce si troufl i na vydávání literárních příloh, někdy i dvou v každém ročníku. Tomu všemu už před drahným časem zazvonila hrana, tudíž odzvonilo i svého druhu plžímu zlatému věku, kdy časopis gratis putoval do škol a dalších institucí nebo kdy mohl být štědře rozesílán mnoha nezápadočeským zájemcům. Pořád však je na světě, pořád je tady a teď, je pořád vydáván a pořád čten.

Všude dochází k vývoji a k vývoji došlo i v Plži. Na počátku působila v časopise redakční rada: také ona se mírně obměňovala a na zmíněném počátku nepochybně pozitivně přispívala k plžímu provozu, leč pouze na počátku. Čas potom oponou trhl a už řadu let Plž vychází a (žádnou) redakční radu nikterak nepostrádá: zdůrazňujeme, že žádnou, poněvadž existovaly různé varianty, jak ji sestavit nově nebo jinak. Nepočítáme-li tzv. barevné bříško měsíčníku (Listy Ason-klubu), v dané chvíli požehnanou plží káru táhnou všehovšudy dva lidé – co by si počali s převahou a přemírou redakčních radních? Navíc býváme svědky roztodivných paradoxů: někteří čtenáři Plže nemají tušení, že kdysi v něm bytovala jakási redakční rada, jiní si zase ani po letech nepovšimli, že v něm už dávno žádná redakční rada nebytuje. Proč to připomínáme? Poněvadž na onom počátku plžích počátků o udělení Cen Plže se rokovalo a rozhodovalo právě za spoluúčasti redakční rady. To se ještě dostávalo i na čestná uznání, někdy se o všem hlasovalo, někdy se jednalo, až se dojednalo ke konečnému verdiktu.

Jak to dopadlo letos? O Ceně Ason-klubu se nepochybně poreferuje v Listech Ason-klubu, takže zůstaňme u Cen Plže. Už podruhé jednu z nich získala vynikající básnířka a věhlasná výtvarnice Květa Monhartová, která ji poprvé obdržela v památném roce 2003. Právě tak jí byl již podruhé (poprvé před sedmi lety) dekorován prozaik Milan Čechura, který píše čím dál lépe a nejen fotbalové hymny. Nejmladší z trojice laureátů je básník i prozaik David Brabec, o němž určitě ještě hodně uslyšíme. A zdaleka nejen to, že je i nositelem Ceny Ason-klubu! Co je ale směrodatné: všichni tři ztělesňují estetickou hodnotu soudobé literární tvorby v západních Čechách. A to už je co říct.