literární západ

Nelze se ubránit určitému, ačkoli i nemalému podivení, proč nedávno uveřejněné nominace na ocenění v „minerálkové“ estrádě Magnesia Litera vyvolaly nyní takové podivení. Pozdvižení ovšem nikoli, poněvadž jde přece především a ze všeho nejvíce o typicky estrádní záležitost, přesněji řečeno o televizní literární estrádu. Takže není žádné překvapení,že mezi nominanty tzv. Liter figuruje kupříkladu kniha, na niž se zřejmě právem snesla vlna kritiky jako na řemeslně sepsaný a spíchnutý polobulvární výpotek, a naopak proč mezi nimi žel nefiguruje titul, který je pokládán za jednu z nejzdařilejších a umělecky nejpřesvědčivějších publikačních novinek roku. Arciže v beletrii, arciže máme na mysli v daném sloupku jenom beletrii čili klání v kategorii prózy (zčásti i v kategorii poezie).

Záměrně ani jeden z titulů zde nejmenujeme, ani jejich autory, prozaiky a básníky, tentokrát nikoli: nominace jsou veřejnosti k dispozici, takže si každý může učinit závěry sám. Nejmenujeme je rovněž z toho důvodu, že nejde o nic, co by mělo jakkoli vyznít coby kritika ad personam. Přesto je zvláštní, když z vůle porotců příslovečnou zelenou dostala kniha, jejíž autor chvalořečí všelijakým uchomůrům nebo současným vysokohradním zlostrašidlům, zatímco jiná prozaická novinka loňského roku, která tyto nekvasné exempláře současné politiky zesměšňuje (přičemž převážně nevesele, ba nemálo nešťastně, poněvadž tyto politické pletichy a z nich vyplývající životní vylomeniny dopadnou na všechny), takříkajíc „utřela“ v čivách porotců po všech stránkách. Je to tak, změnit se to nedá a lepší to už nebude, proč však potom tyto nominace brát byť jen na chvilku pouhou nějak vážně?

Z časového odstupu nelze brát vážně ani celou „minerálkovou“ soutěž Magnesii Literu. Nepochybně je v ní občas pochválena, ba dokonce i oprávněně pochválena nějaká solidní knižní publikace, zdá se však, že vedle šlapou poroty vskutku nejméně nesčíslněkrát. Kupříkladu kolik takřečených „objevů roku“ se v průběhu uplynulých let objevilo pouze v kategorii objevů a pak nenávratně sešly z očí i z mysli? Týká se to i mnoha zjevně přechválených básnických sbírek a prozaických knížek. Nebyly to samé omyly, často ale došlo na velké omyly. Vskutku jako kdyby se našincům nalévala vyčpělá a vyčichlá minerálka místo šumivého sektu a přitom se vytrubovalo, že to je sekt, a ne že není. Na dálku to v televizi poznat jistěže nelze a přitroublé řečičky estrádních konferenciérů vše zahalují do zdánlivě milosrdného oparu, sotva se však tyto mlžiny rozptýlí, často bohužel na scéně zůstává přeceněný průměr a přechválený podprůměr.

A Plzeň, arciže máme na mysli literární Plzeň, pochopitelně současnou literární Plzeň? Co s tím může mít společného, nebo co s tím naopak nemá společného? První, co se nabízí, je konstatování, že tituly a autoři z plzeňské líhně skoro nikdy na přetřes nepřicházejí, v nominacích ML se neobjevují, dokonce ani v širších nominacích (o nichž se veřejnost pramálo doví), opět nefigurují ani náhodou. Výjimky potvrzují toto truchlivé pravidlo – a touto výjimkou se před několika lety stal již zesnulý básník Josef Hrubý, laureát Litery za poezii. Což o to: sláva vítězům! Jenže mezi laureáty Literatury za poezii najdeme vícero autorů, jejichž umění (čili neumění) by si zrovna Hrubý ani krapet nevážil – a přiznejme, že mnozí jiní laureáti si zase nikterak zvlášť neváží mistrovského umění básnického tvůrce z Plzně. Každý má své gusto, každý má i své negusto. Sečteno a zváženo: ani letos na literární tvorbu ze západních Čech v Literách nedojde. Otázka zní, zda by to znamenalo pouze se podílet na ordinérní televizní estrádě – anebo by šlo zjištění, že i v Plzni vznikají dobré knížky. Třeba z pera Roberta Jandy.