literární západ

Takové ankety, v nichž se vyhlašují nejlepší knihy z období české státnosti (myslí se tím období 1918 až 2018), jsou všehovšudy dosti dětinskou hrou provozovanou v prostoduchém duchu soudobých médií. Chudáci odborníci: i jim se to přece musí pořádně příčit! Mají-li alespoň do určité míry literárněhistorické myšlení a cítění, potom vědí, že literatura je živý strom, který má spoustu větví i plodů – a utrhávat z něho jediné příslovečné jablko, které je prý nejkrásnější (rozuměj v českém světě), je pouze hra, nic jiného. V prvé řadě hra na literaturu, hra na „knihy století“.

Jsou i jiné soutěže tohoto druhu a k nim patří i komické „zviditelňování“, to když se vyhlásí cosi jako „Studentská Česká kniha“. To může být zčásti i zajímavé, jenže v tomto případě je naprosto evidentní, že z několika desítek soudobých beletristických titulů (v soutěži jde o literární novinky) četli studenti pouhopouhý zlomek. Kupříkladu, s nadsázkou řečeno, pár knih, takže je mohou ihned zařadit do soutěže a nominovat je na první místa. Tentokrát prý v porotě zasedali studenti jednak z pražských gymnázií (stejně jako v loňském ročníku Studentské České knihy, kdy byla vyhlášena poprvé), jednak z gymnázií českobudějovických. Ale i kdyby nedělali nic jiného než četli a četli nové knihy, takže nestudovali a hodili studentský život za hlavu, beztak se jejich názor může opírat pouze o „líbí – nelíbí“. Zpravidla neznají jiné knihy právě vydávaných autorů, aby mohli porovnávat a poměřovat. Závěr se nabízí jednoduchý: ať u studentů vyhraje kterýkoli titul, ten metál či vavřín nemá žádnou kulturní hodnotu. Jen že se někdo dostane do televize a jiný se naopak nedostane do televize.

A tzv. Knihy století, rozuměj české Knihy století, s nimiž jako s novou troškou v tomto roce vyrukovala Magnesia Litera? Dílem šlo o anketu z řad tzv. odborné veřejnosti (199 hlasujících), dílem o anketu z řad tzv. čtenářské veřejnosti (1735 hlasujících). Dovídáme se, že do odborné veřejnosti byli začleněni i novináři, u nichž se ale dá oprávněně předpokládat, že nečtou buď vůbec nebo málo, případně špatně: povrchníma žurnalistickýma očima. To však kulturní obec nemusí zajímat, důležité (zde však kdoví, zda důležité!) jsou výsledky. Nuže, u odborníků vyhrál Haškův Švejk. Správně: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války čili kniha, která vyšla v roce 1921, ve třetím roce české státnosti, nicméně se stala Knihou století. Hojné překlady by to koneckonců potvrzovaly. Kdyby to tak Jaroslav Hašek tušil! A u neodborníků? U nich vyhrál Saturnin (z roku 1942) neboli knížka, která si sice udržuje nehynoucí čtenářskou oblibu, ale Kniha století? Vskutku leda u neodborníků. O básnících nemluvě, ti jako kdyby nebyli, ale i Karel Čapek ostrouhal nadobro, neumístil se mezi prvními třemi tituly. Nestal se žádným nej, nej ani nej. Na druhé straně si přiznejme: také mohl, zvláště díky hlasům novinářů, vyhrát Viewegh či Obermannová.

Tudíž nezbývá než si podobně zalaškovat a vyhlásit analogickou anketu o západočeskou knihu století. Jakákoli odborná porota v Plzni nestojí za zmínku ani za ustavení, takže by vítěze hlasováním určila tzv. čtenářská veřejnost. Schválně, který titul by uspěl? Je ale v Plzni sebemenší povědomost o knihách vycházejících v západočeské metropoli (jistěže i v okolních městech) kupříkladu za takřečené První republiky, za protektorátu a v poválečných desetiletích? Nebo, což by pamětníci ještě vědět mohli, v sedmdesátých a osmdesátých letech? A pokud nikoli, dá se potom hovořit o Knize století?

Málo platné, všechny ankety tohoto druhu mají svá velká úskalí. A na jejich nej, nej, nej nevsaďme ni falešný pětník.