literární západ

Dr. No si na stránkách LZ pravidelně stěžuje, že nakladatelství zapomínají na dobré vychování a nechtějí literárním periodikům posílat recenzní výtisky. Netýká se to jen malých nebo nových nakladatelů (mrk mrk NAVO!), takže spíš než o neznalost poměrů může jít o všeobecně společenský trend, kdy slušnost bývá označována za slabost, a to je vlastnost značně nemoderní. Ale třeba se pletu a se stavem společnosti to není až tak špatné, dotyčná nakladatelství prostě jen sama vědí, že se nemají čím chlubit.

Buď jak buď, nebohému publicistovi nezbývá nic jiného, než si knihy opatřit vlastním přičiněním. Mně se tímto způsobem dostal do ruky poslední literární počin Lubomíra Mikiska Za obzorem jiný svět. Ivo Fencl, autor předmluvy i recenze, která v několika téměř totožných verzích koluje internetem, o ní píše, že byla vyrobena, vytištěna a graficky upravena s pozoruhodnou pečlivostí. Dobře tedy, pojďme se nechat ohromit!

Lubomír Mikisek svěřil svůj text malému nakladatelství LYNX. Jeho majitel svému projektu asi moc nevěřil, takže nebyl ochoten investovat sumu blízkou ceně dvou krabiček cigaret a nepořídil mu ani vlastní internetovou doménu. Malý koutek na adrese mujweb.cz a email zdarma od jiného poskytovatele příliš parády nenadělají.

To s grafickou úpravou textu je to něco úplně jiného. Mikisek (nebo snad aktivní grafik?) vybral knize jakousi secesní šablonu, jejíž zdobnost by krásně dotvářela třeba milostné osudy Emy Destinové, k příběhu bezdomovce se ale lístečky a rámečky hodí o poznání méně.

A pak šel Mikisek/grafik ještě dál a nechal text vytisknout hnědou barvou. Říká se, že krása je v očích toho, kdo se dívá. Dr. No vidí hovínkovou, já s přimhouřeným okem marsalu a toto rozpětí dává tušit, že to nebyl moc dobrý nápad. Barevný text není úplně ojedinělá záležitost, namátkou třeba velmi sytě hnědou vyvedené Sedmikostelí Miloše Urbana, existuje ale velmi pádný důvod, proč něco podobného nedělat, a tím je čitelnost. A tady musím uznat, že se mé obavy nepotvrdily a hlavně díky použití kvalitního lesklého papíru oči nijak netrpí (tedy alespoň ty moje). Romanticky zamlžené a zadumaně rozostřené fotografie, které knihu doprovázejí, ovšem vypadají, jako by si je autor tiskl doma na věkem unavené inkoustové tiskárně, které právě došla jedna z barevných náplní.

To, co následuje, by se ovšem dalo popsat jako typografické orgie. Musím se přiznat, že nejsem odborník, knihy hodnotím stylem ladí/neladí, na druhou stranu několik článků dr. No o zmršených knihách mě donutilo zběžně prolistovat jednu knihu o typografii a druhou o redakční práci, takže k odbornosti grafika Lynxu se blížím mílovými kroky.

Čili je tu krásný art nouveau font podpořený podobně zdobnými secesními lístečky, které oddělují jednotlivé kapitoly, a v zápatí se skví cosi, co připomíná rukopis robota Emila. Velmi podrobným zkoumáním, protože text zápatí je až nepostřehnutelně jemný, ale docházím ke zjištění, že jde skutečně o to samé písmo, jen si grafik velmi nevhodně hrál s jeho šířkou. Nadpisy jsou vyvedené tučným písmem, občas v kombinaci s obrysovým, text zápatí tvoří jen stín, zato vysázený kapitálkami. Vycentrované lístečky v kontrastu se zarovnáním názvů kapitol, ideálně v kombinaci s oním nesmyslným upozorněním u některých z nich, že jde o Pohled zpátky, nemůžu při nejlepší vůli komentovat.

Na co ale je nutné upozornit, je pravopis. Text se zdá být bez výraznějších problémů, sem tam zaznamenávám slovo ve špatném pádě, vypadá to, že jednotlivé kapitoly někdo kontroloval. Ke konci knihy se najednou objevuje větší než malé množství chybně použitého zájmena ji/jí, tajemný korektor svou práci pravděpodobně předčasně vzdal. Nevím, co ho k tomu vedlo, mě k přerušení četby na téměř stejném místě donutila věc nevídaná – interpunkce.

Přísahám, že nikdy předtím mě něco tak neškodného jako čárka ve větě neznechutilo natolik, aby mi přečíst průměrnou stopadesátistránkovou knihu trvalo přes tři měsíce. Začíná to hned první větou, kde je podle mého názoru chybně oddělen přívlastek těsný. A bohužel to i pokračuje. Pro Mikiska je interpunkce zjevně španělskou vesnicí, což mu ovšem nebrání čárkami vesele oddělovat vše možné i nemožné. Vedlejší věty, polovětné konstrukce, větné členy, nic mu není svaté. Nerespektuje ani svoje vlastní pravidla, takže to, co si v jedné kapitole čárku vykoleduje, v té další si ji nezaslouží. Často se tedy přistihnu, že vůbec nevnímám, co čtu, a místo toho si v hlavě kreslím větná schémata a lovím v paměti nejrůznější mluvnické poučky. Obávám se, že můj léta hýčkaný a opečovávaný jazykový cit utrpěl nenapravitelné škody, takže už nikdy nic nenapíšu správně. Děkuju mnohokrát.

Papír prý snese vše. Tenhle byl navíc pravděpodobně i dost drahý, takže je třeba jím šetřit. Došlo tedy k dalšímu nešťastnému rozhodnutí a tentokrát to odnesly volné listy – vakáty. To, že chybí na začátku a konci knihy, by se ještě dalo přežít, ale nápad, že první kapitola bude připlácnutá k předmluvě, je… jak říkám, nešťastný.

Tady je jen jediná rada – pečlivě vybírejte svého nakladatele. Nevěřte jeho prohlášení, že se zabývá tvorbou pro pohlazení duše a dodává zboží vždy v nejvyšší kvalitě, když rozsypané horizontální menu, text vertikálního zasahující do obrázku, špatné oddělování odstavců a pár chyb v textu jeho vlastního webu naznačuje něco jiného. Pátrejte po tom, co vše za své peníze dostanete, a nenechte se ukolébat slibem, že zajistí celou dodávku od A až do Z. Protože služby korektora v tom do Z nebývají. Nevyznáte-li se v dané problematice, nechte si poradit, protože výsledný produkt bude hlavně vaše vizitka.

Ale pryč od nešťastné grafické stránky, je čas soustředit se na to, co Mikiskovi vyneslo Čestné uznání Ceny Bohumila Polana. Za obzorem nový svět je příběh člověka, který přišel krátce po sobě o ženu i o práci, a protože situace ještě nebyla dostatečně beznadějná, pokusil se získal chybějící peníze obehráním výherního automatu. Který je, jak všichni víme, výherní jen jménem.

Mikisek se při psaní inspiroval životním osudem svého známého (v jednom rozhovoru dokonce tvrdí, že z více než 70 %), otázka však zní, proč tak cenný zdroj informací lépe nevyužil. Předložil nám totiž něco, co lze směle nazvat hlubokým lidským příběhem, čili HLP. Literární fast food. Nabízí atraktivní téma, ovšem jeho povrchní zpracování příběh sráží na úroveň obsahu Času na kafíčko nebo podobného kratochvilného čtení.

Knihou se jako červená nit vine obrovská naivita. Hlavního hrdiny, který má pocit, že se na pár nezaplacených složenek zapomene, že si na živobytí vydělá hraním na automatech nebo že ho koupel v chladné vodě zbaví bezdomoveckého vzhledu. Mnohem horší je ale naivita autorova, který knihou hodlá páchat osvětu a snad i nabídnout návod, jak se úspěšně vrátit do života se střechou nad hlavou. My ale nežijeme na začátku devadesátých let, kdy bezdomovectví ještě mohlo mít nádech revolty, romantiky nebo dobrodružství (před sametovou revolucí samozřejmě drogy, prostitutky a bezdomovci nebyli). Vidíme je na ulicích, víme, že někteří se mezi ně dostali ne až tak vlastní vinou, a je nám jasné, že existují nejrůznější organizace nabízející pomocnou ruku. To, že autor předpokládá opak a cítí potřebu čtenáře o tomto neustále poučovat, mě osobně tedy nanejvýš popouzí.

Mikiskovi pak pro všechno to rádoby vznešené mudrování nezbývá čas na podružnosti, takže postavy jsou jen hrubě načrtnuté, dějová linka zmírá (a když už se objeví nějaká akce, autor ji spolehlivě zabije rozjímáním nad pitným režimem postav nebo naturalistickým popisem údržby bezdomovcových trenýrek). Zahození motivu syna hlavního hrdiny pak nelze nazvat jinak než nepochopitelným plýtváním. Celé vyprávění jen klouže po povrchu a budí dojem maturitní slohovky, kterou zpocený student musí dát dohromady za několik málo hodin. Mikisek by s tímto zkoušku z dospělosti samozřejmě složil, literární uznání mu však nenáleží.

V knize, kterou narozdíl od jiných publicistů odmítám nazvat románem, protože mimo jiné postrádá jeho komplexnost, je jediné místo, kvůli kterému vám sice její přečtení nedoporučím, ale je nutné jej zmínit. Tento bohužel jediný důkaz autorovy vypravěčské zručnosti se nachází až téměř v samém závěru knihy a přiznám se, že se mi ho podařilo ocenit až na druhý pokus. Při tom prvním mi příjemné překvapení překazil pocit, že mi nesoustředěným čtením unikl nějaký podstatný detail.

Když se řeklo Lubomír Mikisek, vybavily se mi vždy poměrně zdařilé povídky. Je pravda, že v kratších textech různé projevy autorovy literární nezralosti tolik nevyniknou, ba dají se celkem snadno schovat, podobné fiasko pro mě ale bylo velkým překvapením. Zvlášť jde-li o knihu ověnčenou literární cenou. Takže když se řekne Lubomír Mikisek dnes, vezmu raději nohy na ramena.

Při psaní tohoto textu mi došly dvě věci. Zaprvé, žádný nakladatel Literárnímu Západu nikdy žádný recenzní výtisk nepošle. Druhé zjištění je ale důležitější. Konečně si uvědomuji, jaký problém jsou nejrůznější kýválkové u káviček a chlebíčků, o nichž dr. No ve svých Zápisnících tak často píše. Nechápu, jak někdo orientovaný v čase a prostoru může o této na první pohled graficky nezvládnuté práci prohlásit, že kniha byla vyrobena s pozoruhodnou pečlivostí. A už vůbec mi nejde na rozum, jak se stalo, že odborná porota Ceny Bohumila Polana na svou čest prohlásila, že si tato kniha zaslouží čestné uznání. Dámy a pánové, komu tím prospějete?