literární západ

V těchto dnech se dožila úctyhodného životního jubilea výrazná výtvarná umělkyně… Jenže o těch na Literárním Západě nepíšeme, to není naše parketa, nepřísluší to nám, to nechť mají ve své péči kunsthistorikové a vůbec lidičkové kolem výtvarného kumštu. V Plzni se to týká zejména Unie výtvarných umělců. My tenhle týden pochopitelně v prvé řadě připomínáme „kulaté“ narozeniny jedné vynikající plzeňské básnířky, byť z Plzně nepochází. Oslavenkyně však žije a působí v západočeské metropoli natolik dlouho, že ji nepochybně můžeme považovat za renomovanou uměleckou reprezentantku tohoto regionu. Když to spojíme, tj. výtvarné umění a literární tvorbu, nevychází z této otevřené tajenky nikdo jiný než volyňská rodačka Květa či Květoslava Monhartová.

Jde tudíž o tvůrčí obojživelnici, z pohledu plzeňského literárního života však rozhodně stojí za zmínku, ba dokonce nejenom za zmínku, že nynější jubilantka do bran poetických hájemství slovesných vstoupila pozdě, až překvapivě pozdě. Určitě poezii četla, určitě poezii znala, sama však začala psát údajně poměrně nedávno. Zato její básně připomínaly zralé víno: jako kdyby autorka psala verše už od dětství, dozajista i v mládí a ve středním věku (možná to tak je a pouze to tají, vše dávné zapuzuje coby juvenilie?) – a teprve v pokročilém čase se odhodlala předstoupit se svými texty na veřejnost a vydat opožděnou, velice opožděnou prvotinu. Z tohoto zorného úhlu se dá konstatovat, že ačkoli je Květa Monhartová co básnířka mimo veškerou pochybnost náležitě poučena výboji a vývojem novodobé poezie, do kontextu novější české literatury se vřadila až nebo již jako básnířka nynějšího třetího tisíciletí – neboli, jak se dnes píše a povídá, coby umělkyně mileniální. Tyto terminologické piruety ji však nemusejí nikterak trápit: kráčí přece o to, že se od určité doby plně pohroužila do magických sfér básnického zření.

Květa Monhartová - Výchova psů v Čechách, foto: artamo.czPřed patnácti lety získala Květa Monhartová v roli téměř neznámé pisatelky veršů vůbec první Cenu Plže za poezii (až poté obdobný vavřín postupně obdrželi Roman Kníže, Martin Šimek, Karel Trinkewitz a další) – a před několika týdny byla touto Cenou dekorována podruhé. Kdo ví, že jde i o výtvarnou umělkyni, nejspíše záhy rozpozná, že ani v básnické tvorbě Monhartová nezapře výtvarnici – a ten, kdo to neví, může podobné tvůrčí spojitosti dozajista vytušit. Nikoli náhodou některé autorčiny texty mohou připomínat slovesné obrazy sui generis, natolik se v nich zračí zjevné i nezjevné výtvarné podloží, textová rovina však i zde dominuje v celé šíři. Básnický jazyk tu mnohokrát vyvolává dojem svébytného meditativního epitafu, někdy rozprostřeného na ploše větší skladby či pásma, jindy umně soustředěného do hutného poetického výseku, v němž bývá prostřednictvím až fenomenologicky působících detailů takříkajíc řečeno vše.

Zvláště i obzvláště je však třeba zdůraznit, že Květa Monhartová je básnířka odlišná, je jinačí a právě o tuto „jinakost“ se poetika autorčiny tvorby dlouhodobě opírá. Když jsem se jednou v přítomnosti Josefa Hrubého jal její verše velebit, nemohl jsem pochopit, proč se básník škaredí. Hodně škaredí. Určitě nešlo o řevnivost, ale o zjevnou odlišnost, o naprostý nesoulad jejich poetik. To samé by platilo i ve vztahu k Romanu Knížeti, Robertu Jandovi, Janu Sojkovi… Básnířka Monhartová je opravdu onen „někdo jiný“: pracuje s filosofickou vizualizací literárního obrazu, čímž po svém, osobitě a svérázně, navazuje na dávné impulsy Skupiny 42. Zčásti i na některé podněty autorů Surrealistické skupiny, byť si počíná mnohem obezřetněji. Opakujme však, že je jiná, obdivuhodně jiná. A proč ještě, proboha, nedostala Cenu Bohumila Polana? To vědí pouze všichni plzeňští vrabci: přece proto, proto, proto.