literární západ

Nelze pohříchu přehlédnout, že leckdo se u nás o současné poměry v „lidové Číně“ zajímá jedině a pouze kupříkladu v souvislosti s čínskojazyčnými nápisy na dresech prvoligových fotbalistů pražské Slávie (arciže štědře placených z čínských zdrojů). Existuje však i jiná, dá se říci, že mnohem lidovější či skutečně lidová Čína. Nikoli náhodou bývá situace v této asijské veleříši přirovnávána k situaci v českých zemích v období mezi Chartou 77 a listopadem 1989, jenže s tou podstatnou výjimkou, že pronásledování disidentů či obecně vzato nonkonformně myslících občanů (zejména umělců a intelektuálů) je v Čínské lidové republice nesrovnatelně brutálnější, nebojme se říci přímo sadističtější. Z některých případů by se dal vytvořit (a po letech se nejspíše i vytvoří) hororový komiks, jenže komického by v něm nebylo pranic, zato hororového až neúměrně, ne-li přímo nestravitelně. Právě tak se zdá být z pohledu našich psychických útrob šeredně nestravitelné, když jsme nynějšími hradními pány poučováni, že se máme učit od Číny, jak „stabilizovat společnost“.

Nyní jsme svědky nejnovějšího výjevu z křížové cesty nezávislé čínské kultury. Známý exilový spisovatel a aktivní disident Liao I-wu (v češtině mu vyšly dvě rozsáhlé dokumentární knihy), jemuž se podařilo z Číny uprchnout a jenž nyní žije a pracuje v Berlíně, vyzývá evropskou a tudíž i českou veřejnost, ať solidárně vyjádří svou podporu pronásledované čínské básnířce a výtvarné umělkyni (specializující se na fotografii) jménem Liou Sia, kterou erární instituce uvrhly do domácího vězení a podrobují ji svého druhu dlouhodobému mentálnímu týrání. Tato umělkyně byla manželkou světoznámého držitele Nobelovy ceny míru Liou Siao-poa, který nedávno skonal: nejenom systematicky šikanován oficiálními kruhy, nýbrž i internován jako „vězeň svědomí“. Reprezentant čínského nezávislého exilu Liao I-wu si pochopitelně přeje, aby se jeho výzva k solidaritě s čínskou umělkyní co nejvíce šířila i v Čechách. Jde o dramatický, resp. kritický moment: po manželově úmrtí je Liou Sia v natolik špatném psychickém stavu, až je nanejvýš žádoucí, aby jí pekingská vláda čili státní mašinérie po nekonečných průtazích povolila odchod ze země. Ona sama je přesvědčena, že nestane-li se tak v nejbližší době, nejspíše bude záhy následovat svého statečného chotě na onen svět. Výzvu lze v úplném znění vyhledat na facebooku na stránce „Bezejmenná“.

Liou Siao-po se stal jedním ze spoluautorů čínské disidentské Charty 08 (navazující na někdejší českou či československou Chartu 77) a po ročním vyšetřování byl nelítostně odsouzen k jedenáctiletému vězení za údajné „podněcování k podvracení státní moci“. Strach ze spisovatelů a zejména z lidských práv je ve Velké Číně nejspíše až chorobný. Ve vězení Liou předčasně zemřel (žil v letech 1955 až 2017). Jeho o šest roků mladší žena byla zprvu deportována, pak se sice mohla vrátit do Pekingu, v němž doposud dlí, již osm let je však uvržena do zmíněného domácího vězení. Chronicky ji trápí těžká klinická deprese, její žádost o vycestování do zahraničí však záměrně a vědomě není vyřizována: jednou se prý musí počkat, než skončí sjezd Komunistické strany Číny, podruhé zase kvůli něčemu jinému. Potěšitelné je přinejmenším (nebo pouze) to, že autorčiny fotografie byly poměrně nedávno, totiž v roce 2014, vystavovány rovněž v pražském centru současného umění DOX.

Liao I-wu se statečně postavil na obranu polointernované a psychicky týrané čínské disidentky a umělkyně. K jeho výzvě se aspoň v rámci daného literární sloupku samozřejmě připojujeme a vyzýváme k podpoře Liou Sia i další reprezentanty a mluvčí naší kulturní veřejnosti. A sám Liao? Připomeňme, že před několika lety navštívil i Plzeň, stejně jako Bezejmennou čajovnu ve Šťáhlavicích. Našel i zde spřízněné duše, jiní Plzeňané se však čínského disidenta báli jako čert kříže. Proč však? Snad jedině z té příčiny, že strach má velké oči. A že ve velké Číně mají velká vězení.