literární západ

Kdo v Plzni čte literární obtýdeník Tvar? Jehož podtitul už delší dobu zní „obtýdeník živé literatury“? Asi pouze málokdo či přesněji řečeno skoro nikdo, dokonce však i ten, kdo jím alespoň a občas listuje, nemusel si povšimnout jedné fotografie s informací o autorce, přičemž s informací více než náramně truchlivou. Mohli jsme se totiž dočíst, že letošního 19. dubna náhle zemřela básnířka a především prozaička Kristýna Vorlíčková, která ještě jako studentka (a posléze absolventka) Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni roku 2001 knižně debutovala novelistickou skladbou či dvojnovelou Nahá Godotka. Knížkou, kterou vydala pod svým dívčím jménem Kristýna Dušková. Tenkrát jí bylo teprve dvacet let (!) a přes své mládí se rázem přiřadila k velkým nadějím tehdejší nové české prózy. Nelítostný a nemilosrdný osud jí však vyměřil krutě krátký životní čas: když nyní v dubnu vydechla naposledy, této talentované autorce nebylo ještě ani sedmatřicet.

Opět se ptejme: kdo si dnes ještě vybavuje literární atmosféru z roku 2001? První kniha mladé literátky si samozřejmě získala nejen příznivce, ale i nepříznivce, uznání však jednoznačně převládalo. Vždyť nedlouho nato byla Nahá Godotka (vydaná v pražském nakladatelství Hart) nominována na renomovanou Cenu Jiřího Ortena, a i když neuspěla, o autorce a o její knize se „vědělo“, což se v té době nepřihodilo nikomu z tehdy žijících a píšících mladších plzeňských a západočeských autorů. Obě části autorčiny prvotiny spojoval důraz na životní strasti protagonistek. V první próze z tohoto svazku se vypráví příběh Nahé Eterny, jakési „věčné dívky“ jménem Eterna čili Věčná, o jejíchž dramatických životních peripetiích tu vypovídá a vypráví svědek nejzasvěcenější a zároveň neexistující – hrdinčin nenarozený plod. Druhá próza nazvaná Godotka má ve srovnání s Nahou Eternou výrazně autobiografický charakter a z dnešního časového odstupu v ní zaujme především vylíčení tehdejšího plzeňského vysokoškolského života. Je to debut, není divu, že má hojné průvodní znaky generačních debutů, jde však o živé svědectví a neméně živou, byť stylizovanou výpověď. Podle údajů, které máme k dispozici, je tento titul vyprodán, jinými slovy je nesehnatelný. Kdo ho přesto vlastní, nechť ho pokud možno zachová: nepochybně již nyní jde o velice vzácné vydání.

Kristýna Dušková publikovala i v Literárním Západě, i v Plži. Měla na začátku tisíciletí početné tvůrčí plány, přála si napsat velký román o ženských osudech a o osudech žen – kdo ví, nakolik se jí v tomto záměru podařilo pokročit! Po nějaké době – již pod jménem Kristýna Vorlíčková – vydala svou druhou prozaickou knihu Flying Foxes v prestižním nakladatelství Kniha Zlín. Šlo o psychologickou či reflexivní novelu, zachycující i autorčina životní traumata a nejrůznější psychická úskalí, která nás tak často potkávají. To už působila v Praze (připomeňme, že se narodila 30. července 1981 v Českých Budějovicích), pracovala tam jako ekonomická novinářka a právnička, věnovala se také publicistice – a psala i básně. Největšího uznání se jí však dostalo v roce 2008, kdy byla jedna její povídka zařazena do výběrové antologie současných českých spisovatelek s názvem Ty, která píšeš (Artes Liberales). Zde se Kristýna (stále ještě) Dušková octla po boku mnohem známějších a zavedenějších autorek jako například Svatava Antošová, Irena Dousková, Sylva Fischerová nebo Kateřina Tučková.

Tyhle spisovatelky píší dál a je dobře, že píší dál. Určitě by dál psala i Kristýna Dušková, provdaná Vorlíčková, osud jí to však nepřál. Věnujme jí proto tichou vzpomínku i tento posmutnělý nekrolog.