literární západ

V hostinské rozpravě na nejrůznější kulturní a zejména literárněkulturní témata postupně přišla řeč i na to, pročpak jeden významný a výrazný plzeňský básník (asi by tady bylo patřičnější mluvit o „celorepublikovém“ tvůrci západočeské provenience) nemá valných chutí publikovat v Plži – Plzeňském literárním životě, a jak se zdá, povětšinou ho ani nevezme do ruky. (Nejmenujeme ho, poněvadž jde o principiální přístup k věci, nikoli o dilema konkrétní osoby.) Zda ho onen dotyčný občas přece jen někdy uchopí do zmíněné ruky a počte si v něm spíše častěji nebo pohříchu zcela výjimečně, není jistěže nikterak směrodatné. Někdo může kupříkladu nové číslo tohoto regionálního literárního měsíčníku beze zájmu natotata odložit, jiný ho naopak přelouská celičké od první do poslední stránky – a obstojná většina čtenářů se uvážlivě pohybuje v tomto rozmezí: jednou je zaujme víc příspěvků, jindy bohužel méně.

V čem je však meritum věci neboli příslovečné jádro pudla? Tento nejmenovaný básník – přičemž s největší pravděpodobností nejen on, ale i mnozí jiní literáti nebo kulturní činitelé v Plzni a v západočeském okolí – má podle důmnění lidí literárního všehomíru znalých totiž sen. Nebo tužbu, přání, jakkoli libo. Jde o sen, tužbu a přání, aby v západočeské metropoli nevycházel nenápadný, byť houževnatě se mající k světu Plž, byť dozajista jde o statečnou Popelku mezi literárními periodiky, navíc o jedinou regionální Popelku tohoto druhu, nýbrž… Nýbrž – co? Obecně vzato je to sen o mnohostránkovém, všestranně reprezentativním kulturním časopise připomínajícím spíše almanach sborníkového typu. Literární příspěvky by ho zaplnily nepochybně jen stěží, tudíž by v něm byla vydatně zastoupena – tak jako to bejvávalo, bejvávalo – rovněž archeologie, architektura, dále kupříkladu i astrologie a astronomie apod., což vše uvádíme s nadsázkou a v abecedním pořadí. Jinými slovy, máme-li si nalít takřečeného čistého vína, měla by opět a znovu začít vycházet plzeňská Pěší zóna a plzeňské spisovatelstvo by mohlo jásat od večera do rána. Kdo by mu to nepřál! Sice by se v takové nové Pěší zóně na literární texty nejspíše dostalo vskutku jen poskrovnu, co však na tom: Plzeň by se mohla honosit zmíněným reprezentativním časopisem a nejmenovaný poeta by konečně byl ochoten v něm publikovat. A Plž? Ten by se nejspíše rychlostí stárnoucích plžů ruče odsunul do nějakého literárněkulturního záhrobí.

Sen je to přímo snivecký, namoutě, kdo by se podobným snům bránil? K dokonalosti tu chybí nebo mu schází jedna jediná maličkost: aby ze sen přetvořil ve skutečnost. Proboha, kdo by rovněž tomu bránil? Nelze v tuto chvíli dohledat, kdy vyšlo poslední číslo Pěší zóny, přibližně však v roce 2003 nebo 2004. I kdyby ještě o rok později, od té doby uplynulo víc než celé desetiletí a nějaký rok ještě asi uplyne, takže můžeme mluvit až o patnáctileté prodlevě. Nuže, je to tak jednoduché: proč v průběhu těchto let někdo vydávání Pěší zóny neobnovil? Už se k tomu nedávno schylovalo (prý pod názvem Zóna P), leč ouha: kde nic tu nic a zase pouhé nic. A to se už naslibovávaly autorské honoráře (vida, najednou by na ně bylo!), redakční odměny a podobně, zkrátka a dobře „vymoženosti“, o nichž se Plži nemůže ani zdát: sny či spíše vidiny tohoto ražení mu jsou zapovězeny. Takový reprezentativní časopis by dozajista přišel kupříkladu Město Plzeň coby podporovatele na dosti vysokou částku, zato by se ho onen nejmenovaný ctěný básník konečně dočkal. Stejně jako všichni ti, kteří dlouhá léta vzhlížejí k vábničkovému přeludu zmíněné Nové pěší zóny, možná ovšem s vizí ještě honosnějšího a ještě reprezentativnějšího periodika.

Nic však není jednoduššího. Stačí ho začít vydávat. To je ovšem práce a zase práce – a řečičky nestačí.