literární západ

Není dozajista seriózní hodnotit knihu, kterou jsme nečetli, rozepisovat se o divadelním představení, které jsme nenavštívili, vzpomínat na koncert, jehož jsme se nezúčastnili, pohoršovat se nad filmem, který jsme neviděli. Vyskytují se však ještě příšernější alternativy, ačkoli zpravidla nebývají ostošest pranýřovány: například když si někdo přečte knihu sice důkladně, třeba i vícekrát, ale stejně z ní nepochopí pranic, ne-li ještě méně než pranic, a přesto má drzost ji posuzovat. Nejperfidněji se to dělává tak, že vykutálený „recenzent“ nemotorně opíše záložku a pak odpeláší k nějakému dalšímu po oslavování toužícímu patníku. Zato když něco malinko spletete, třeba i ne vlastní vinou, natotata se ode všech vrbiček vyrojí celý houfec človíčků rádoby neomylných a rádoby bezchybných.

Může však nastat i poněkud kurióznější situace. Například že pisatel poreferuje o výstavě, kterou neshlédl, či o vernisáži, na níž nebyl přítomen. Kdo nevěří, ať tam či onam běží, leč možné to je a není to nic proti ničemu. Kdo v Plzni studoval žurnalistiku, může jednoznačně potvrdit zbývajícím desetitisícům nezasvěcených, že v podobném případě platí „pravidlo tří“. Totiž o zprávy tří zasvěcených účastníků té či oné události, o níž se referuje. Pochopitelně nelze tvrdit, že autor – v daném případě autor nynějšího sloupku – byl přitom, to ani náhodou, ba ani omylem, leč referovat o dané akci nepochybně může. Samozřejmě na základě věrohodného svědectví tří zmíněných hodnověrných svědků. Ty tři svědky máme, nemusíme je zatajovat, také však není za každou cenu zapotřebí se na ně jmenovitě odvolávat. Prostřednictvím jejich referencí tudíž lze věnovat pár řádek výstavě, která si zaslouží i více řádek. Zvláště když její dny už jsou bohužel sečteny. Škoda, mohla a měla být k vidění mnohem delší dobu, nikoli pouze krátkodobě v tomto parném a suchém létě! Nuže:

V pondělí 6. srpna letošního roku se v mázhausu plzeňské radnice v raných odpoledních hodinách konala – díkybohu za hojné či obstojné přítomnosti plzeňské veřejnosti – slavnostní vernisáž výstavy s názvem Svět na prknech Polanovy síně. Nepoučeným připomeňme, že právě v Polanově síni pod kuratelou Knihovny města Plzně již desítky let, konkrétně celé jedno čtvrtstoletí, probíhají rozmanité akce všeho druhu, jistěže v prvé řadě kulturního, tedy i literárního, tedy i osvětového, tedy i společenského rázu a ražení. Opakujeme: celé jedno čtvrtstoletí! Která instituce se tím může pochlubit, nejenom v Plzni, ale kupříkladu v jiných krajských metropolích? Pokud se říkává, že divadlo jsou ona prkna, která znamenají svět, potom symbolická prkna Polanovy síně jsou komorním pódiem, na němž se v průběhu pětadvaceti roků vystřídaly stovky vystupujících a účinkujících. A co řečený „svět“? O tom nás poučila pozvánka na výstavu: jde o fotografie (samozřejmě vybrané z bezpočtu jiných a dalších), dokumentárně zachycující a zvěčňující „osobnosti, programy a počiny, které byly uvedeny v Polanově síni“.

Na výstavu se člověk nemusel z rozličných důvodů dostat, zdraví a jiné živly mohly být neúprosně proti, leč s fotografiemi se mohl obeznámit. Dokonce i důkladně a pečlivě obeznámit. A tak můžeme s uspokojením a se zadostiučiněním kvitovat, že nezůstane toliko u radniční výstavy, ale že na svět v dohledné době (?) přijde též úctyhodná publikace plná podobenek, jakož i dokumentárních záznamů uvedených programů a počinů. Jistěže i s fotografiemi osobností, které už nejsou mezi námi, na pódiu Polanovy síně si však pobyly a některé nejednou. Kdo si však vskutku zaslouží vyvolat jménem? Dozajista Jana Horáková a Miloslav Krist, co připravili výstavu a uchystali i úctyhodnou publikaci. Co se Jany Horákové týče, právě ona se o „svět na prknech“ arciobětavě po čtvrtstoletí starala. Přiznejme, že nebýt jí, mohlo být v Polanově síni přečasto pusto, prázdno – a smutno.