literární západ

Na počátku budiž nejistota: dlouhá léta se básník Tomáš T. Kůs podepisoval jako Tomáš T. Kůs, čas však oponou trhnul a nemýlíme-li se, nyní se jeho jméno a příjmení ustálilo v okleštěnější podobě Tomáš Kůs. V každém případě to je jedna a táž osoba: západočeský básník Kůs. Jsme ovšem u další ožehavé nejistoty: opravdu je to poeta západočeský? Původem dozajista západočeský jest, o tom žádná, jak říkávají novináři, jenže už drahný čas prý Tomáš T. Kůs nebo Tomáš Kůs zakotvil v jiných končinách, ve stověžaté metropoli vlasti naší. Západočeské kořeny však dozajista v jeho „sívíčku“ neustoupily zcela, byť se postupně proměnily jen ve výrazná vlákna. Ostatně připomeňme, že Středisko západočeských spisovatelů svého času ochotně a bez váhání (přímluvci se arciže našli a byli to velice vlivní přímluvci) finančně podpořilo čili prakticky umožnilo vydání autorových raných sbírek. Zmínění přímluvci nadmíru vehementně poté trvali rovněž na tom, že jedině Tomáš T. Kůs může obdržet Cenu Bohumila Polana: pouze on a ne že ne.

Kdeže však loňské a i mnohem starší sněhy jsou! Trocha poezie sice nikoho nezabije, leč ani o trochu poezie nyní nepůjde. Před pár dny vznikla v Čechách petice, říkejme jí Antigottka, jejíž signatáři čili petenti náramně brojili proti tomu, aby na jedné akci v Lipsku, údajně spojené s Rokem české kultury, v doprovodném programu zapěl náš iksnásobný Zlatý slavík. Nevyzvala ho žádná česká instituce, ministerstvo nebo něco podobného, nýbrž němečtí hostitelé: pozvali si ho, těšili se na něho. Koneckonců onomu Slavíkovi bude záhy osmdesát roků a ctitelů Včelky Máji je u našich sousedů nekonečné množství napříč všemi generacemi. Leč signatáři petice byli kategoricky proti: za žádnou cenu si nepřáli, aby se romantický tenor Karel Gott stal v Lipsku jakýmsi „předskokanem“ české literatury. Ani té asociační, ani té minerálkové. Veškerý planý poprask přitom způsobila jedna paní JéPéPé, co cosi povídala, či jeden upovídaný pán JéPéPé: Gott v Lipsku pěti neměl. Z nabídky sešlo. Což si pohoršení páni petenti nikterak neověřili, nic si nezjistili, o to víc se však nadutě pohoršovali.

Pravdou je, že kolem jejich petice vypukl typicky kocourkovský galimatyáš. Nejprve vznikla jedna verze a potom druhá verze, takže někteří, co podepsali první verzi, svůj podpis odvolali a druhou verzi už nepodepsali. Přidala se i minerálková soutěž Magnesia litera (organizátor ji sám od sebe prohlásil za „nejprestižnější české literární ocenění“, ačkoli jde o televizní estrádu) a na údajnou obranu naší kultury vystoupilo kol patnácti lepších i horších literátů (včetně pár bezejmenně nevýznamných) – a iniciativy se chopilo vedení Asociace spisovatelů. Vůbec si nepřipustilo možnost, že by se kupříkladu její výboři mohli stát píšícími předskokany lipského zpívání Božského Káji. Nebo to naopak bylo tajné přání, aby je o to Němci požádali? Mnozí petenti se přitom vyjadřovali o našem obstarožním tenorovi tuze nepěkně. Například ho označili ho za „odporně lepivého cukrkandlového zombie“.

Na slovíčko: jestli něco dr. No vůbec nezajímá, pak je to Karel Gott. S nadsázkou řečeno víc po troškách o něm občas slyšel, než že by Slavíka pomálu poslouchal. Proto se od gottofilie může netečně distancovat. Leč též od reků gottobijců, mezi nimiž figuruje i (bývalý?) západočeský básník Tomáš Kůs (či Tomáš T. Kůs). Ten se k nynější bojůvce gottofobů velestatečně a velesrdnatě přidal, petici spolupodepsal a podpis nejspíše neodvolal. Proč také? Chviličku byl totiž důležitý. Chviličku byl odkudsi shůry obhájcem naší literatury a kultury. Chviličku zakazoval, chviličku zapovídal. Přičinlivě si odehrál štěk v kusu, o němž se nyní s despektem mluví jako o ostudné „amatéřině“.

Možná o tom není zapotřebí psát. Vždyť i T. Kůs se rád odvolává na jednoho moudrého Plzeňana, který v podobných případech prý radil: „Vykašli se na něj, je to vůl.“ Jsou však i volci korunovaní.