literární západ

Nemluvme o výjimkách, ty se mohou přihodit kdykoli a kdekomu, koneckonců v poněkud atypických souvislostech i pisateli těchto řádek, hodláme se však – rozhodně nikoli poprvé a pravděpodobně ani naposledy – zabývat jevem, který už drahný čas obchází naši literární a knižní kulturu jako neblahé a nevykořenitelné strašidlo. Totiž faktem, že jak hub po dešti (myšleno obrazně, neboť letos deště nejsou a nejsou) přibývá knížek a vůbec publikací všeho druhu, které nemají v tiráži uvedeného redaktora. Také by se mohlo stát, že jméno člověka, který měl případný redakční dohled nad knížkou, bylo ať už nešťastnou náhodou, anebo z čiré nedbalosti jednoduše opomenuto, jde však o to, že stále víc se vyskytuje knižních titulů, které, jak se někdy poznamenává, neprošly nižádnou redakční úpravou. Ni jazykovou, ni stylovou, vskutku nijakou. Neprošly a je to setsakra znát.

Týká se to do značné míry rovněž západočeských knižních publikací, třebaže jistěže nikoli všech bez oné výjimky. Dozajista také nemáme v úmyslu tvrdit, že podíl redakce na vydání textu představuje nějaký zázračný všelék nebo že redaktorovi neunikne jediný překlep či jiné autorovo přehlédnutí: jistěže mu leccos uniknout může, je pouze člověkem – a k všeléku má či může mít redakční práce občas na míle daleko. Přesto by se spolupráce s redaktorem měla stát jednou ze závazných podmínek uveřejnění literárního díla. Namátkou si vybavuji slova jednoho našeho špičkového překladatele, laureáta nejprestižnějších překladatelských cen, znalce nad znalce, jenž byl a doposud je vzorem nejenom pro adepty překladatelského řemesla, ale pro i mistry v tomto oboru. Tato nepochybná celebrita se netajila tím, že takříkajíc nemohla spát a oka v nocích nezamhouřila, dokud neměla jistotu, že její text zkoumavě a bedlivě přečetly cizí očí – rozuměj oči zkušeného redaktora nebo zkušené redaktorky. V krajním případě i nezkušené a nezkušeného, poněvadž, ať tak či onak, cizí nebo druhé oči zpravidla pokaždé mnohem víc vidí nebo daleko víc postřehnou.

Do letošní soutěže o literární Cenu Bohumila Polana se nepřihlásilo žádné omračující množství titulů, o to však nekráčí. Zato kráčí o to a je to více než symptomatické, že řada přihlášených knížek nemá v tiráži žádného redaktora. Řekli jsme, že to může být i nedopatření, ve většině případů je to však holá realita. Aby bylo jasno: redaktor či redaktorka nejsou ti, kdo opraví pár překlepů, to by zvládl i všelijaký počítačový opravovač, i když ten nečiní žádného rozdílu mezi „my“ a „mi“: obojí pokládá za správné. Redaktor, je-li tedy hoden tohoto jména, netoliko rediguje, především by ale měl být i umělcovým rádcem. Kdysi bylo bývalo zvykem, že z většího počtu básnických textů vybral redaktor po dohodě s autorem určitý počet, z něhož pak sestavili koncepčně sestavenou knížku a která posléze daného tvůrce důstojně reprezentovala (arciže úměrně jeho talentu). Dnes se mnohdy stává, že autor napěchuje halabala a bez ladu a skladu do knížky kdeco, co se mu zamane – a rezultát tomu odpovídá: vzniká takové sirotčí dílko. O jeho estetické hodnotě si pak můžeme nechat jen zdát. Kéž by si autor či autorka nechali od někoho rozumně poradit!, říkáme si v podobných situacích s tváří neveselou. Jenže začíná být pravidlem, že nenechal a nenechala.

Nechceme se nikoho z autorů soutěžících o Cenu Bohumila Polana (ani jiných) dotknout, leč zvláště oni čili oni sami by si měli uvědomit, že nezredigovaná knížka mnohokráte nepředstavuje zhola nic jiného než prachobyčejný polotovar, který vskutku a vpravdě i v knižní kultuře (přesněji řečeno ne-kultuře) je prachobyčejným polotovarem. Třeba něčím na způsob koblih či koblížků, co se rozdávají v podobě volebního guláše. Nuže, každý je svého štěstí i neštěstí strůjce. Vydávat však knihy bez spoluúčasti redaktora, to je nejenom omyl, ale i chyba.