literární západ

Došlo na ně už druhou říjnovou středu a žádné sirény pranic neohlašovaly, neboť vskutku sebemenší poplach nebyl na pořadu dne: pouze se v Brně dožil kulatého životního jubilea literární historik, kritik a editor, také však „tajný“ básník Ladislav Soldán. Tajný básník ponejvíce z té příčiny, že své knihy veršů vydává pod pseudonymem Ladislav Jurkovič. Stejně jako některé, především v novinách uveřejňované literární recenze.

Pilný oslavenec Ladislav Soldán, brněnský rodák, sice nepochybně patří k významným nebo jinak řečeno význačným moravským literárním bohemistům, shodou okolností však (ostatně jako i někteří jiní bohemisté) tento obor nevystudoval: na brněnské Masarykově univerzitě (tehdy ovšemže jinak pojmenované nebo po roce 1948 protimasarykovsky přejmenované) získal roku 1961 absolutorium v oborech filosofie a dějepis. Možná mu toto vzdělání mnozí literaturozpytci tuze závidějí, nezávidí-li mu ho už dlouhodobě! Nicméně Soldánova cesta ke zkoumání české literatury nebyla sice vysloveně trnitá, směřovala však k cíli dosti velikými oblouky. Tři roky po promoci učil na základních školách, dalších šest let působil v Bratislavě na lékařské fakultě, kde se zabýval především problematikou filosofické antropologie a současně dálkově vystudoval v Brně divadelní vědu. Přednášel filosofii i po návratu do rodiště, také však byl nějaký čas ředitelem Okresního vlastivědného muzea v Blansku. Teprve v devětatřiceti letech – ač nebohemista – zakotvil v brněnské pobočce tehdejšího Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV a zároveň trvale spolupracoval s katedrou filosofie na tamější filosofické fakultě (tehdy v rámci UJEP, nyní MU).

Zdá se, že jedním z tzv. určujících setkání v odborné dráze Ladislava Soldána bylo seznámení s tenkrát zapovězenou, o to však sugestivnější myslitelskou osobností brněnského literárního vědce, kritika a estetika Olega Suse. Též pod jeho vlivem Soldán systematicky zkoumal problematiku strukturalismu v české literatuře a filosofii, byť sám stále víc inklinoval k reflektování spirituální linie české kultury a literatury. Původní důraz na komplexní analýzu naší literární kritiky ve třicátých letech 20. století, zejména nedogmatické a nerigidní kritiky marxistické, posléze u Soldána vyklenul v intenzivní studium a poté ediční představování duchovních proudů novodobého českého písemnictví. Poslední čtvrtstoletí badatelova působení je spjato se Slezskou univerzitou v Opavě, v níž přednáší dějiny nejenom české, ale i slovenské literatury. Též vydává jednu publikaci za druhou, jednou jako autor (kupříkladu o Katolické moderně), podruhé jako editor; připomeňme aspoň jeho soubor zasvěcených studií Od konce století před práh milénia. Mimochodem: jubilant rád mluví srbsky (srbochorvatsky).

Literárněhistorická i editorská činnost Ladislava Soldána je vskutku obsáhlá, uznání si navíc zaslouží nejenom na poli filosofickém a bohemistickém, leč i slovakistickém. O to víc je nepochopitelné, proč nemá samostatné heslo v akademickém Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 (ačkoli ve Slovníku současných brněnských spisovatelů figuruje). Třebaže už čtyřicet let tkví těžiště Soldánovy vědecké i editorské práce v literární sféře, nejdůkladnější a nejvyváženější informace o jeho životě a díle paradoxně nenalezneme v bohemistických lexikografických příručkách, nýbrž – ve Slovníku českých filosofů. Aspoň tak! A Plzeň? Ani hesla o plzeňských bohemistech v připomenuté akademické příručce nenajdeme, v tomto případě ovšem po zásluze. Lze říci, že všichni dohromady zdaleka nebyli tak plodní a pracovití jako Ladislav Soldán. Nemají tudíž ve slovnících co pohledávat, zatímco v případě nynějšího osmdesátníka jde o zjevnou křivdu. Praví se však moudře v eposu a platí to i pro oslavence: „On snášel ty ústrky netečně vesměs.“