literární západ

Celý letošní rok probíhá ve znamení velkého, veskrze kulatého až kulaťoučkého jubilea: stého výročí založení či vzniku Československé republiky, k němuž došlo po rozpadu habsburské říše neboli dvojstátí Rakouska-Uherska. Ovšem v důsledku jeho vojenské porážky coby spojence německého čili vilémovského císařství. Na toto téma se napsalo spousta článků a statí, uspořádala se spousta akcí, zkrátka a dobře dělo se kolem toho a děje pořád spousta něčeho vesměs přínosného a především osvětově poučného. Nezapomínejme, že v letech 1939 až 1989 se o 28. říjnu 1918 buď porůznu mlčelo, anebo se o něm šířily všelijaké zkomolené a překroucené nepravdy, dnešním termínem post-pravdy. Co však se sluší a patří podotknout:

Především si připomínáme vznik státního společenství, zdůrazňujeme, že skutečně zrod společenství, které už dlouhé desítky let neexistuje. Přesněji řečeno od Mnichova 1938. Obnovená poválečná Československá a později Československá socialistická republika už byla něco zcela jiného: v žádném případě to již nebylo původní společenství národů. Zmizela několikamilionová německá „menšina“, ze slovenských končin bylo odsunuto maďarské obyvatelstvo, sovětské impérium spolklo Podkarpatskou Rus. O bestiálním a barbarském nacistickém vyvražďování početného českého židovského etnika ani nemluvě. O likvidaci či zániku dalších v českých zemích žijících národnostních enkláv se zčásti zmíníme v jiném kontextu. Jak se vícekrát konstatovalo, po roce 1993 čili před čtvrtstoletím jsme zůstali v české kotlině osamoceni. Snad i proto v nás nyní každý exulant, zvláště z nekřesťanských teritorií, vyvolává tak velkou hrůzu, ba mnohem horší, než jaké jsou noční můry.

To je dozajista všeobecně známo. Připomínáme-li však, je nutno připomenout taktéž zánik toho, čemu se kdysi říkávalo „československá literatura“ a neměli se tehdy na mysli zdaleka pouze literáti čeští a slovenští. Vždyť meziválečné československé státní ceny za literaturu nejednou obdrželi i místní spisovatelé němečtí: existovala přece „československá“ literatura šumavských Němců nebo knihy přicházející ze světa brněnské německé kultury aj. Během druhé světová války jednou provždy zanikla tzv. pražská německá literatura, zvláště když v ní po umělecké stránce převažovali literáti židovští, píšící arciže německy. Ti šťastnější skončili v exilu. To není všechno: Praha (a nejen Praha) byla v desetiletích mezi oběma válkami rovněž jedním z center ruské exilové literární kultury. Přičemž netoliko ruské, ale i ukrajinské, do určité míry i běloruské. Rovněž zde platí: ti šťastnější prchli na Západ, mnozí jiní zahynuli v gulazích všeho druhu.

Samozřejmě tu byly i literární menšiny polské a maďarské, částečně také rusínské. Některé fenomény byly až exotické, kupříkladu středisko kalmycké kultury v okolí Prahy. Nemělo by se zapomínat, že Praha byla až do vzniku klerofašistického Slovenského štátu i takřečeným hlavním městem slovenské literatury a literární kultury. V metropoli nad Vltavou žili a psali slovenští literáti, vycházely tu slovenské časopisy, existovala nakladatelství systematicky a cílevědomě vydávající novou slovenskou literární tvorbu. To vše už před mnoha desetiletími vzalo za své a posléze uměle „přežívalo“ namátkou ve zcela obskurním názvu předního pražského předlistopadového nakladatelství, totiž kol roku 1993 zaniklého Československého spisovatele. Čili před pětadvaceti lety.

Někdejší mnohonárodní, mnohojazykové i mnoholiterární společenství Československé republiky nikoli ve vší tichosti dávno zmizelo v propadlišti dějin. Současná situace je jiná, začíná se u nás psát kupříkladu anglicky. Oprávněně můžeme k 28. říjnu chrlit chvalozpěvy na to, co kdysi bylo. Snad však je záhodno přijít také s žalozpěvy kvůli tomu, co už není. A že jsme v naší voliéře znenadání sami.