literární západ

O laureátovi nebo laureátech letošní (rozuměj s přihlédnutím k loni vydaným beletristickým titulům) Ceny Bohumila Polana (dále též: CBP) je již v těchto dnech úradkem příslušné poroty snad s konečnou platností rozhodnuto. Pročež můžeme s klidnou myslí a klidným svědomím odpřísáhnout na cokoli, co je nám svatého (a toho je!), že ve vteřinách, kdy píšeme tyto řádky, nemáme ještě sebemenšího tušení, kdo jím je nebo kdo jimi letos jsou či budou. Tušení nemáme, věru nikoli, jenže stačilo by maně okem pohlédnout na seznam přihlášených knížek a naráz se začnou určitá tušení vehementně vkrádat na jazyk. Pomlčme však o tom a ponechme ctěná tušení jako kdyby uzavřená na tisícerou petlici. Mohlo by to sice být kdekomu jasné jak řádná facka na sále, leč nikdy nejsou případná překvapení vyloučena, nechme se tudíž případně i překvapit. Nebo také případně nepřekvapit.

Co však víme s tisíciprocentní určitostí a s více než tisíciprocentní jistotou: kdo nevyhraje. Ani špetku naděje neměl beletristický titul, který ji teoreticky vzato neměl od samého počátku, poněvadž nebyl přihlášen do soutěže o Cenu Bohumila Polana, a tím mu nejenom pomyslně v této záležitosti „spadla klec“. Kdo se nepřihlásil, ten nesoutěží, to dá rozum. Jenže ještě než dojde na obvyklé „sečteno a podtrženo“, povězme, že to nebylo naprosto jednoznačné. Máme na mysli beletristickou knížku Orlojík plzeňských vzpomínek. Ta vyšla v Pro libris jako další svazek edice Kalendář plzeňský, do soutěže být přihlášena mohla, vydavatelství již dokonce vyplnilo přihlášku, jenže nejmenovaný autor si o „Polanku“ ucházet nepřál. O dané soutěži jak v minulosti, tak i v přítomnosti pisatel Orlojíku pronesl tolik oprávněně kritických slov, že nyní vstupovat do tohoto klání by z jeho pohledu nepochybně znamenalo počínat si přinejmenším notně nedůstojně. Nepřihlásili se koneckonců i jiní, nemusí se přihlašovat všichni. Svět půjde dál a platí: panta rei.

Přesto nastala situace do určité míry možná bizarní, možná burleskní, možná tragikomická. Mohlo by se totiž stát, že by Orlojík plzeňských vzpomínek do soutěže o CBP přihlásil někdo jiný. Například i bez vědomí autora a bez jeho souhlasu. Regule soutěže to, nemýlíme-li se, poměrně liberálně umožňují. Tragikomičnost spočívala rovněž v tom, že v Orlojíku se píše hned o třech členech letošní poroty a nemáme zapotřebí pochybovat ni vteřinku pouhou, že tito tři danou knížku dobře či alespoň obstojně znají, že ji četli, snad i dočetli, stejně jako další, čtvrtý a zřejmě poslední člen poroty, který ji dokonce s laskavým obdivem a uznáním přejícně recenzoval. To však jsou ony zmíněné bizarnosti a burlesknosti: hleďme, vyšla kniha, kterou příslušná porota zná jak své boty, botky a střevíce, jenže která jako kdyby byla nebyla. Přesněji řečeno jako kdyby žila nebyla, máme-li v této souvislosti parafrázovat dávné či nedávné, leč evidentně nadčasové rčení Ivana Wernische.

Jsme-li u podobných klasických rčení, v nynější chvíli může dojít jak na zvědavou a zvídavou otázku („Vadí?“), tak i na uvážlivě rozmyslnou odpověď („Nevadí.“). Vždyť co by mohlo nastat, kdyby porotci nedejbože přiřkli Orlojíku nějaké mikrouznáníčko nebo podobný minivavříneček, což by pravděpodobně beztak po zralé úvaze neučinili? Nic není jednoduššího: autor by ho nepřijal, autor by ho odmítl, autor by se nedostavil. To je nad slunce jasnější. Takže naše dosavadní úvaha, jež je osou předkládaného sloupku, budiž všehovšudy veskrze pobaveným teoretickým rozjímáním, co by asi bylo, kdyby něco asi nebylo, a co by asi nebylo, kdyby něco asi bylo. Pochopitelně i obráceně.

Stejně je to ale zvláštní! V Plzni vyjde možná zajímavá, možná nezajímavá knížka, povolaní ji četli, leč za vyvolenou ji nepovažují a opomenou ji ve znamení totálního nezájmu. Žila nebyla. Vadí? Nevadí.