literární západ

V pátek mělo být v Plzni slavnostně vyhlášeno, kdo se stane novým laureátem nejvýznamnější soutěže v regionu – Ceny Bohumila Polana – a kdo v ní získá čestné uznání. Už nějaký čas předtím šlo o veřejné tajemství, takže se k rezultátům čili k letošním vavřínům nemusíme ani v nejmenším vracet: dokonce právě naopak. Stačí konstatovat, že nynější porota, zejména ve srovnání s minulými, bůhvíjak a bůhvíkde a bůhvíkým a bůhvíproč posbíranými „porotami“ nesrovnatelně povolanější, rozhodla nepochybně kompetentně. Kéž by to byl trvalejší obrat k lepšímu! Proto oba vítěze (Cenu tentokrát získal pouze jeden, udělilo se též jedno čestné uznání) nemějme zapotřebí jmenovat, se zadostiučiněním jim ale pogratulujme. Opět totiž v Plzni uspěla krásná literatura.

To se však odehrálo takříkajíc „nahoře“. Co se ale dělo tam „dole“? Které tituly (dohromady jich v tomto ročníku soutěžilo třináct, ač vzešly z pera jenom dvanácti autorů) dopadly jak přísloveční sedláci u Chlumce? Ne-li ještě hůře? Zdálo by se, že jde o jednoznačně interní záležitost, o níž by na veřejnost nemělo pranic proniknout, leč pravý opak je pravdou. K několika neúspěšným soutěžícím i k dalším osobám se kupodivu dostalo i „tajdův“ bodování, to znamená inkriminovaná tabulka, z níž je jak černé na bílém patrno, který porotce kolika body ohodnotil či neohodnotil přihlášené tituly. Tabulku máme k dispozici a můžeme hnedle odpřísáhnout, že nám ji neposkytl nikdo z porotců: ti přece nic takového nesmějí ani naznačovat – a potvrďme, že nikdy a nikdá co bodování se týče nic neprozradili ani nenaznačili. Holt se jinde našel „uníkáček“ (nebo uníkačka), tudíž došlo k obecnému úniku informací přímo z takřečeného nejvyššího zdroje. Nu, koho si ve spisovatelské Plzni vyvolili, toho si spisovatelsky vyvolili.

Ze všeho asi nejvíc „tam dole“ zarazí skutečnost, že nejméně dva přihlášené tituly vůbec neměly v soutěži co pohledávat: náleží totiž do úplně jiné žánrové přihrádky. Regule CBP jsou sice velice „gumové“ a umožňují téměř všechno možné, nicméně toliko „téměř“ a nikoli víc. Přesto i zde došlo k podivuhodným bizarnostem: kupříkladu jednu takovou publikaci sice tři porotci správně vůbec nehodnotili, zatímco čtvrtý porotce onomu titulu dal kupodivu nemálo bodů. Asi lze pravidla CBP vnímat jako ještě širší, než je širá Rus. Nakonec tato kniha přece jen nebyla kvalifikována a tím přišla o čestné poslední místo. Stačil by však jediný bodík a dopadla by stejně jako další titul, který též neměl být ani náhodou připuštěn do soutěže; zrovna ten nejkvalifikovanější porotce ho ale obdařil poctivou nulou bodů, zatímco ostatní byli zbytečně zdvořilejší. Tudíž z toho vzešlo řádné poslední, dvanácté místo, neboť odlišit krásnou literaturu od nekrásné zřejmě nebylo pokaždé v silách poroty.

Dva tituly, jež se podělily o „dolní“ desáté a jedenácté místo, raději nejmenujme, poněvadž v obou případech to vypadá na umělecký nezdar. Na tom se porotci shodli i neshodli: pokaždé se totiž mezi nimi opět našel aspoň jeden, kdo i tyto soutěžící knihy ohodnotil nebo „obodoval“ na rozdíl od ostatních příznivěji než jiní. Holt každý má v CBP šanci a i porotci názorů mohou být různých. Nicméně obě publikace do soutěže patří: jde o beletrii. To ovšem stoprocentně nepřipadá v úvahu u knížky, která se pohříchu umístila už na obstojném devátém místě, ačkoli v bodování měla mít samé nulky a z hlubokého dna tabulky jí pomohly hlasy spíše „neodbornické“. Zůstaňme však bezbřehými optimisty: u bývalých porot by ona knížečka mohla i vyhrát, a to právě z toho důvodu, že umělecká hodnota tohoto titulu je absolutně nulová, ne-li mírně řečeno podnulová. Jistěže se může někomu „líbit“, leč do takřečené krásné literatury má na míle, sáhy, lokty i hony daleko. Ne-li ještě víc. Baže, takhle to v případě Ceny Bohumila Polana vypadalo „tam dole“.