literární západ

Jelikož se kolem letošního 28. října roztrhl pytel s nejrůznějšími anketami a retrospektivními články týkajícími se stého výročí vzniku Československé republiky (byť byla vyhlášena až 14. listopadu), není koneckonců divu, že v rámci tohoto nejednou prapodivného a kolikrát prostoduchého anketování (jak má současník patřičně ocenit divadelní turné z roku 1922 nebo výtvarná díla surrealistů?) došlo i na literaturu. Znovu převážně nejmediálnějším čili o ničem nevypovídajícím povšechně populárním způsobem. A tak se stalo či přihodilo, že nikoli nečtoucí novináři, nýbrž renomovaný literární historik (a kdysi též kritik) Jiří Opelík, jenž ještě pamatuje i protektorátní léta, měl v jednom společenském týdeníku zodpovědět anketní otázku, kterépak desatero českých knih z let 1918 až 2018 považuje za nej, nej a nej. To znamená za nejmilejší, nejvýznamnější, nejlepší… A včil měl nad tím mudrovat.

Ergo si Jiří Opelík zamudroval a co mu vyšlo, to mu vyšlo. Ano, každý má své gusto a proti gustu žádný dišputát, leč může se stát, že ta gusta a ty dišputáty se mohou od sebe diametrálně lišit. Nejde tudíž o to, že bychom s vědcem polemizovali, nýbrž o to, že se neubráníme dosti značnému podivení nad jeho výběrem, byť badatelův názor je doufejme argumentovaně podložený, zatímco jiné „názory“ mnohdy nebývají podloženy vůbec ničím. Nuže, zaznamenejme, že za jediný vrchol české poezie předválečné a zčásti i poválečné Opelík pokládá sbírku Josefa Hory Struny ve větru (z roku 1927). Nic jiného, pak přichází až Holan s opožděně vydanou Nocí s Hamletem. Tedy žádný Nezval, žádný Halas, žádný Orten, žádný Blatný, žádný… doplňme dle chuti. Leč gusto je gusto.

Naopak všechny vrcholy české prózy, tedy ty nejmilejší, nejvýznamnější a nejlepší, spatřuje Jiří Opelík v rozpětí uvedeného století pouze v meziválečném období. Jeho výběr je školsky učebnicový a učebnicově školský: Švejk, Nikola Šuhaj a Pole orná a válečná, k nimiž přistupují knihy autorů, jimiž se vědec soustavně zabývá, totiž Povětroň Karla Čapka a „myšlenky“, jak to bohemista nazývá, rozuměj soubor úvah Psáno do mraků Josefa Čapka, pocházejících z let 1936 až 1939. Lkejme: touto publikací v Opelíkových očích „nejvýznamnější“ česká próza končí. Za dalších osmdesát let v našich končinách podle něho v naší mateřštině nevzniklo nic, co by sneslo srovnání kupříkladu s baladickým „Šuhajem“.

Badatel praví, že „vysokou literární úroveň“ těchto knih by bylo snadné obhájit. No arci. Jenže právě tak by bylo snadné obhájit i vysokou literární úroveň jiných prozaických knížek. Namátkou z pera Jakuba Demla, Jaroslava Durycha, Jaroslava Havlíčka, Egona Hostovského, Josefa Kocourka, Ladislava Klímy… Opelík má právo přiklonit se ke „svým“ klasikům. Jenže co dál? V jeho očích z naší poválečné prózy neobstálo pohříchu vůbec nic. Neboli, opět v abecedním pořadí, ani Ladislav Fuks, ani Bohumil Hrabal, ani Vladimír Körner, ani Milan Kundera, ani Věra Linhartová, ani Arnošt Lustig, ani Ota Pavel, ani Josef Škvorecký… Vážně nikdo, přičemž o soudobé próze se Opelík trvale vyjadřuje s despektem. Nebo s nepochopením?

Připusťme, že na tom může být pravdy trochu. Jenže člověka jímá přímo děs při představě, že se někdo věnuje celý život našemu písemnictví a celý život ho nezaujme či neosloví či nenadchne (ani v mládí, ani v stáří) jediná prozaická knížka. Jako kdyby se i kritická láska k literatuře v tomto případě beznadějně vytrácela nebo už vytratila do neznáma. Z tohoto hlediska by asi bylo záhodno vyslovit ctihodnému badateli upřímnou soustrast. Leč bývá i nekritický a bývá i „vedle“ jak příslovečná jedle: za jediné vrcholné dílo české literatury v údobí 1984 až 2018 totiž označil zcela meritorní verše Antonína Přidala. Možná svou knihu nejmilejší, proč ji ale přistrkává k nejvýznamnějším? To nám hnedle na jazyku raší jízlivost, že po roce 1989 už Opelík kromě Přidala nejspíše nic jiného nečetl.