opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-8
hodiny
-1
-5
minuty
-1
-1
sekundy
-3
-1

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Jako bych omládl o deset let. Prošedivělý vousáč v zrcadle se na mě usmívá a jeho (moje) nešikovné ruce strkají houbičku na nádobí ke dnu bílého hrnku. Co s chlapem neudělá mladá milenka: s dětským nadšením vycházím z koupelny, připraven k malému kouzelnickému vystoupení, a volám na svou přítelkyni:

(Co se divíte? Prostě někoho mám, no.)

,,Karolíno?‘‘

,,Ano?‘‘ vchází půvabná, jedenatřicetiletá bruneta do kuchyně.

,,Chceš vidět kouzlo?‘‘

,,Jedno už jsi mi dneska ukázal, ne?‘‘

,,Abych se přiznal, tak vlastně ne – ta podprsenka se ti rozepla náhodou, ne silou mojí vůle.‘‘

,,To je zklamání, velký mágu. Tak teda předváděj!‘‘

Z předem připravené sklenice leju trochu vody do hrnku, odkládám sklenici na kredenc, míchám velkolepě hrnkem ve vzduchu a pak dělám pohyb, po němž by měla voda skončit v obličeji jediné ženy, která je ochotna se mnou spát. Karolína se instinktivně krčí, ale v jejím opáleném obličeji se zavřenýma očima žádná tekutina nekončí. (Těm inteligentnějším došlo, že se voda vsákla do houbičky.) Obranářské ruce klesají zpět podél těla.

,,Téda,‘‘ diví se. ,,Jak jsi to udělal?‘‘

,,Tajemství kouzelníka.‘‘

,,Ukaž mi ten hrnek.‘‘

,,Ne!‘‘

Moment překvapení: ta šelma se vrhá po mé pravici, v níž třímám hrnek, a násilně mi ji kroutí za záda. Bojuji statečně, ale ona má výhodu mládí, které je o více než deset let svěžejší než já. Padáme k zemi. Pouštím hrnek, zavalen štíhlým, měkkým tělem, hrnek odkopávám ukázkovým bodlem v nouzi pod stůl.

,,Někdo zvoní!‘‘ vykřikuji. ,,Někdo zvoní!‘‘

,,To určitě!‘‘ Z našich propletených těl se na okamžik stávají naslouchající sochy. ,,Aha.‘‘

Karolína neochotně vstává a odchází ke dveřím. Využívám té chvíle, nacházím hrnek, vyjímám z něj důkaz svých nemágovských schopností a házím ho do dřezu. Pokládám hrnek na stůl a zdvihám zrak ke své příchozí přítelkyni.

,,To je pro tebe,‘‘ praví.

,,Pro mě? Kdo je to?‘‘

,,Prý policie.‘‘

,,Hm…‘‘ zamýšlím se a jdu tam.

,,Dobré poledne, detektive,‘‘ zdraví mě kapitán Kašmír.

,,Dobré,‘‘ zdravím. ,,To je ale milé překvapení.‘‘

,,Obávám se, že milé zrovna nebude…,‘‘ říká tajemně kapitán a pohlíží na policistu po své levici.

,,Co se děje?‘‘

,,Jsme zde, abychom vás předvolali k výslechu.‘‘

,,Proč?‘‘

,,Podezření z vraždy.‘‘

,,Cože?!‘‘ jsem šokován. ,,Koho?‘‘

,,Spisovatele Williama Goata. Oblečte si, prosím, nějaké kalhoty a pojďte s námi,‘‘ žádá mne kapitán. ,,Všechno se dozvíte cestou na stanici.‘‘

,,Dobře.‘‘

,,Děje se něco?‘‘ ptá se Karolína za mými zády.

Otáčím se k ní čelem, krčím rameny a říkám: ,,Snad ne.‘‘

Oblékám si džíny a kostkovanou košili, beru si cigarety, mobil a zamyšlený (beze slov) líbám Karolínu na rozloučenou.

,,Jak jste mě tu našli?‘‘ ptám se při obouvání bot. (Tenhle byt patří Karolíně.)

,,Jsme přece policie,‘‘ pronáší hrdě do této chvíle němý policista a otevírá dveře přivolaného výtahu.

V kapitánově modrém sedanu sedím vzadu, Kašmír zaujal místo na sedadle spolujezdce a nechal tak policistu, aby obsluhoval řízení vozidla. Prsty kapitána Kašmíra jezdí po displayi mobilního telefonu, po chvilce omakávání a nadávání se kapitán otáčí a předává mi tu svou novátorskou hračku do neohrabaných rukou.

,,Tady,‘‘ říká, ,,podívejte se na to.‘‘

Na celém displayi se spouští video – záznam zpráv. Zprávař se suchým projevem hlásí: ,,Dnes v ranních hodinách byl ve svém bytě nalezen mrtvý spisovatel William Goat. Tělo objevila jeho přítelkyně, která mu ihned poskytla první pomoc – umělci ovšem už nebylo pomoci. Tento takzvaný brakový spisovatel o sobě dal naposledy vědět, když před dvěma měsíci v místním muzeu umění vykonal potřebu do Duchampovy Fontánky, v domnění, že se jedná o opravdový pisoár. Malý okruh jeho obdivovatelů už delší dobu marně čekal na jeho nový text… Příčina smrti je zatím neznámá.‘‘

Video končí.

,,Příčina smrti je zatím neznámá,‘‘ napodobuji hlasatele a vracím mobil Kašmírovi.

,,Ano,‘‘ přiznává kapitán Kašmír, ,,pitva bude provedena zítra.‘‘

,,Tak proč jsem teda podezřelej?‘‘

,,Vypadá to, detektive, že ho chtěl někdo zcobainovat.‘‘

,,Co, prosím?‘‘

,,Kurt Cobain – ten rocker, který spáchal v devadesátých letech sebevraždu – prodejnost desek jeho kapely po jeho smrti nebývale vzrostla. Podobný nárůst jsme zaznamenali už dnes v přítoku provizí z prodeje knih u Williama Goata.‘‘

,,Třeba se taky zcobainoval sám.‘‘

,,A proč by to dělal, když by z toho nic neměl?‘‘

,,Pro svou věčnou slávu.‘‘

,,Jenže, detektive, přítok z provizí byl před dvěma týdny rozdělen do vícero říček a ta jedna,‘‘ otáčí se kapitán na mě, ,,ústí přímo na váš běžný účet.‘‘

,,Kolik je přesně těch přitékajících… říček?‘‘ ptám se.

,,Tři: Goatův účet, váš a účet spisovatele Kӧniga.‘‘

,,Kӧnig? Toho neznám,‘‘ přiznávám.

,,Podobně brakový jako Goat, ale o něco úspěšnější. Ve svých dílech do sebe často rýpali.‘‘

,,Třeba mu vyhrožoval, donutil ho, aby mu posílal část provize z prodeje a pak ho zabil.‘‘

,,Uvidíme, – i to je možné.‘‘

,,Toho Kӧniga už někdo vyslýchal?‘‘ ptám se.

,,Hned po vašem záznamu ho překvapíme u něj doma.‘‘

Autem se rozléhá ticho.

,,Možná, že mi chtěl Billy Goat jen vzdát díky za inspiraci pro své povídky,‘‘ uvažuji nahlas.

,,Možná, detektive, možná.‘‘

,,Jsme na místě,‘‘ hlásí policista a zatahuje ruční brzdu Kašmírova sedanu.

Ve výslechové místnosti mi poručík Vondráček sděluje, že v Goatově bytě byl nalezen neodeslaný dopis – adresovaný mě. Předává mi ho, já dopis otevírám a přede všemi ho čtu: ,,Za to, že jsem své postavy často obdařoval vaším charakterem a nechal je plácat se se stejnými nebo podobnými případy, si tu trochu peněz z prodeje zasloužíte. Užijte je ve zdraví. Wé-Gé. Pé-es: řekněte svým známým, ať kupují moje knihy. V závorce: děláte to i pro sebe.‘‘

,,Je to tak, jak jste říkal,‘‘ praví Kašmír.

,,Ještě jedna otázka,‘‘ hlásí se o slovo poručík Vondráček, ,,kde jste byl včera tak…celý den?‘‘

Usmívám se. ,,Byl jsem u své přítelkyně.‘‘

,,Celý den?‘‘

,,Ano. I s minulou a dnešní nocí.‘‘

,,Neměli bychom ztrácet čas!‘‘ pronáší náhle a o něco hlasitěji, než by sám chtěl, kapitán Kašmír. ,,Vondráčku, vy vyslechnete přítelkyni detektiva Polívky a tím – jak se domnívám – potvrdíte jeho alibi.‘‘

,,Ano, šéfe,‘‘ přitakává Vondráček. ,,Jak se jmenuje celým jménem?‘‘ ptá se mě.

Diktuji mu jméno i příjmení a Vondráček si je zapisuje do hnědých desek. Zavírá je a zvedá se.

,,Zajeďte pro zmiňovanou a udělejte záznam, my s detektivem navštívíme Jana Kӧniga.‘‘

,,Ano, pane,‘‘ souhlasí Vondráček a odchází z místnosti určené pro výslech.

Kašmírova slova mě trochu překvapují – ještě před chvílí jsem byl jeden z hlavních podezřelých.

,,Jdete?‘‘ táže se mě.

,,Jdu.‘‘

Pár minut po druhé hodině klepeme na dveře spisovatele Kӧniga. Jsme tu jen já a kapitán Kašmír.

,,Policie, otevřete!‘‘ bouchá podruhé rytmicky na hnědé dřevo kapitán.

Dveře se otevírají. Znechucená tvář neupraveného a neoholeného čtyřicátníka se kaboní za tenkým řetízkem.

,,Jan Kӧnig? Já jsem kapitán Kašmír a tohle je…‘‘

,,To je dost, že jdete!‘‘ přerušuje kapitána Kӧnig, z jehož dechu je cítit závan alkoholu. Dveře se zavírají, (řinčení řetízku), znovu se otevírají – tentokrát dokořán. ,,Klidně pojďte dál.‘‘

Vcházíme za tím mužem, který je oblečen v kostkovaných pyžamových kalhotách a županu. Zavírám za námi. Kӧnig se okázale hroutí do křesla a natahuje se po sklenici s červeným vínem. Upíjí.

,,Víte, proč tu jsme?‘‘ ptá se spisovatele Kašmír.

,,Jistě. Díval jsem se na zprávy a mám internetové bankovnictví.‘‘

,,Jste opilý?‘‘

,,Trochu.‘‘

(Otázky klade výhradně kapitán Kašmír, já se porozhlížím po bytě – je tu hrozný bordel!)

,,Oslavujete?‘‘

,,Zapíjím smutek.‘‘

,,Jak to myslíte?‘‘

,,Jak to myslím?!‘‘ Kӧnigovy oči se lesknou. ,,Král přišel o svého šaška.‘‘

,,Já myslel, že to byl spíše váš sok – na poli literárního…braku.‘‘

,,Jako by Picasso přišel o svého Braqua, Mozart o Salieriho – chápete?‘‘

,,Nechápu,‘‘ přiznává Kašmír.

,,David Copperfield přišel o…Michala Kožíška.‘‘

,,Už rozumím.‘‘

To mě zaujalo (taky tak trochu fušuju do té magie).

,,Pane Kӧnigu,‘‘ hledí kapitán zpříma na zpustlého spisovatele, ,,kde jste byl včera v dopoledních a odpoledních hodinách?‘‘

,,Kde bych byl – tady!‘‘

,,Může vám to někdo dosvědčit?‘‘

,,Ale jistě. Dovolte, abych vám někoho představil: Billy! Billy!‘‘

,,On je tu ještě někdo?‘‘

,,Jistě!‘‘ vstává spisovatel z křesla, vrávorá… ,,Měl bych tu někde mít papouška. Počkejte…‘‘ Kӧnig odchází do místnosti, která by (podle velehor nádobí) měla být kuchyní. ,,Billy! Billy! Billy?‘‘

Kӧnig nám mizí z dohledu, Kapitán Kašmír si sahá pod sako pro zbraň. Z místnosti pro špinavé nádobí se ozývá směsice znepokojivých zvuků. ,,Billy, no tak, pojď sem, ty ptáku!‘‘ Na zem padá a tříští se pár talířů. ,,Nech toho, ty úchyle!‘‘ (Zřejmě hlas papouška.) Kӧnig se skutečně vrací asi s půl metrovou Arou na pravém předloktí. Pták mu cosi zobe z druhé, volné ruky.

,,Zůstaňte s tou opeřenou bestií tam, kde jste, Kӧnigu! Nepřibližujte se!‘‘ vytahuje Kašmír svou zbraň.

,,Nemáte rád ptáky?‘‘ ptám se Kašmíra.

,,Ne! Mám rád jen koně – dostihové.‘‘

Papouch mává křídly a rozviřuje prach. Kašmír míří přímo na něj, mhouří oči. Mizím z jeho zorného – střeleckého pole a stavím se raději vedle něj.

,,Klid, klid, pánové,‘‘ říká Kӧnig a oči mu jsou šejdrem. ,,Je to mírumilovné a inteligentní zvíře. No tak, Billy,‘‘ otáčí se na ptáka a dusí ho svým dechem, ,,řekni tady pánům, kde jsme byli včera a co jsme dělali.‘‘

,,Nech toho, ty úchyle!‘‘ praví Ara.

,,Zůstaňte doma, pane Kӧnigu,‘‘ přikazuje Kašmír rozrušeným hlasem a otevírá dveře, ,,ještě dnes za vámi přijede policista a ten vás odveze k výslechu.‘‘

,,Jistě,‘‘ praví Kӧnig nepřítomně. ,,A pánové?‘‘

Otáčíme se na něj: po spisovatelově tváři opravdu stéká slza. Říká: ,,Najděte ho, prosím.‘‘

Pokyvujeme hlavami a zavíráme za sebou dveře.

,,A co takoví holubi?‘‘ ptám se kapitána.

,,To jsou krysy s křídly!‘‘

Za našimi zády je slyšet řinčení řetízku.

,,Nech toho, ty úchyle!‘‘

Scházíme po schodech a já se zajímám: ,,Myslíte, že to udělal?‘‘

,,Vlastně nevíme skoro nic, detektive. Víc budeme vědět až po tom, co budeme znát výsledky pitvy.‘‘

,,Ta bude provedena zítra?‘‘

,,Zkusím ji nařídit už dnes – nikomu se do toho nebude chtít, ale – čas běží…‘‘

,,Pořád nemůžeme vyloučit tu sebevraždu nebo třeba jen selhání jater – to je v Goatově případě docela možné.‘‘

,,Právě. V jeho bytě, ani na jeho těle nebyly nalezeny žádné stopy násilí.‘‘

,,Nic zvláštního se v tom bytě nenašlo?‘‘

,,Ne. Ale zvláštní je, že se v bytě nenašel žádný počítač, notebook, ani zápisníky, poznámky – nic.‘‘

,,To je divné,‘‘ zamýšlím se, ,,něco přece používat musel…‘‘

,,Zřejmě si to někdo odnesl.‘‘

,,Proto nevylučujete zavinění jiné osoby.‘‘

,,Přesně tak,‘‘ říká Kašmír a vrací pistoli do pouzdra pod sakem.

Vycházíme ven z bytového komplexu a zastavujeme se u kapitánova auta.

,,Budete chtít někam hodit?‘‘ ptá se mě.

Kontroluji si zprávy na svém nenovátorském mobilu: ,,Ani ne, děkuju. Přítelkyně má po výslechu a je poblíž – dám si s ní sraz.‘‘

,,Tak se dobře bavte. Já jedu domů – na lasagne,‘‘ chlubí se kapitán Kašmír a nasedá do auta.

,,Buon appetito,‘‘ přeju mu.

,,Děkuji. A ještě něco – vemte si tohle,‘‘ podává mi knihu.

Nijak zvláštní obal, (sic).

,,Kniha povídek Williama Goata?‘‘ usmívám se.

,,Přesně tak. Třeba to v něčem pomůže.‘‘

,,He, he. Můžete mi něco doporučit?‘‘

,,Já mám rád Zánik domu Thrasherů.‘‘

,,Proč zrovna ten?‘‘

,,Neměl jsem moc zajímavé dospívání…‘‘

,,Aha.‘‘

,,…a jsem tak trochu rocker.‘‘

Uznale kynu rockovým gestem (jistě, že paroháčem) a loučím se.

Stmívá se a já si to s knihou v ruce šinu ulicí za svou dívkou: někdo má to dospívání holt později.

Jak jsem se ke Karolíně vlastně dostal? Stručně: chodíval jsem do jedné hospody, která sousedila s pohřebním ústavem, kde Karolína pracovala (a pracuje) – no a párkrát jsem si spletl vchod. Tak jsem se k ní dostal.

Má na sobě koženou bundu a stojí přes ulici, na opačném konci přechodu. Sluší jí to. Na povel zeleného panáčka překonávám přechod a na jeho konci ji líbám na uvítanou.

,,Co to máš?‘‘ ptá se.

Ukazuji jí nedobrovolně vypůjčenou knihu.

,,Hm, to mám doma taky. Líbí se mi Vítej doma.‘‘

,,O čem to je?‘‘

,,Vlastně o vlkodlacích.‘‘

,,Ou. Proč máš ruce za zády?‘‘ ptám se jí (protože má ruce za zády).

,,Něco pro tebe mám.‘‘

,,Ukaž.‘‘

Ukazuje mi… krásný, tmavě hnědý tralaláček.

,,Klobouk? Pro mě?‘‘

Přikyvuje, já ji líbám a objímám s upřímnou radostí. Přebírám dar a zkouším si ho před výlohou.

,,Vítejte zpět, detektive Polívko,‘‘ vítám se zpět.

Jelikož Karolína neřídí a můj brouk je snad navždy nepojízdný – šlapeme, jako dva chudí dospívající studenti, na autobus. (Třeba mi přítok z provize Goatových knih dopomůže ke koupi nového auta…) Na zastávce se bavíme o výslechu.

,,Nechce se mi věřit, že je ten pisálek mrtvej,‘‘ říkám. ,,Připadá mi, jako by v tuhle chvíli někde v Mexiku popíjel tequillu.‘‘

,,On spíš whisky, někde ve Skotsku.‘‘

Děkuji své milé za alibi a vyhlížím přijíždějící autobus.

,,Není ti zima?‘‘ chytá mne Karolína za lem košile.

,,To ani nemůže být.‘‘

,,Jak je to možný?‘‘

,,Jsem v jednou ohni.‘‘

,,To vždycky, když máš případ?‘‘

,,Přesně tak,‘‘ (abych citoval kapitána Kašmíra.)

Nastupujeme do dopravního prostředku. Je plno a tak se stavíme do prostoru, který je určen pro kočárky. (Zvláštní: jindy bych jízdu v tak plném autobuse nesnesl – dnes mi to nijak nevadí.) Chytám Karolínu kolen pasu.

,,Jak vypadám,‘‘ ptám se a oči obracím k obrubě svého nového klobouku.

,,Dobře,‘‘ usmívá se, ,,ale trochu unaveně.‘‘

Dívám se na svůj odraz ve skle: má pravdu.

,,Hm,‘‘ hodnotím odraz, ‚, ještě že to není full há-dé.‘‘

,,Tohle je jen em-há-dé,‘‘ praví Karolína.

Líbám ji na tvář, abych tak ocenil její důvtip.

,,Vystoupím na další zastávce,‘‘ oznamuje mi.

,,Proč?‘‘

,,Ráno brzy vstávám. A ty dnes asi taky budeš potřebovat klid, na přemýšlení a tak.‘‘

,,Dobře. Budu tě postrádat,‘‘ přiznávám a v rukou probírám konečky jejích tmavých vlasů.

,,Musím si koupit kondicionér.‘‘

,,Balsám?‘‘

,,Raději říkám kondicionér, balsám mi připomíná něco, čím v práci natírám lidi.‘‘

,,Le mort balsám,‘‘ pronáším s nápadně francouzským přízvukem.

Dostávám polibek na tvář. Autobus zastavuje. Líbám Karolínu na ústa, loučím se s ní a sleduji její sošné tělo při vystupování. Když autobus odjíždí, máváme si. Někdy je život dobrý.

Rozhlížím se po spolucestujících: bujará mládež žijící v iluzi, že je čeká nějaká budoucnost, plačící dítě, opilec s pohledem permanentního znechucení, smutní muži středního věku, školačka otevírající penál…penál! Něco mě napadá: penál, penál… Jeden už jsem dneska viděl – u spisovatele Kӧniga. V seznamu svého mobilu hledám číslo kapitána Kašmíra a na další zastávce vystupuji. Volám…

,,Mmm…mmm… Ano?‘‘ Kašmír si zřejmě právě pochutnává na lasagních.

,,Inzulín!‘‘ říkám.

,,Co, prosím?‘‘

,,Kӧnig je asi diabetik – měl doma takovej ten penálek s inzulínem.‘‘

,,Myslíte…mmm…ehm, že zabil Goata inzulínem.‘‘

,,Je to dost možný. Pro nediabetika může být i menší dávka smrtelná – inzulín se pak vstřebá do těla a příčina smrti je pak: neznámá!‘‘

,,Někoho jsem sehnal na tu pitvu – udělají ji už dnes. Řeknu, ať se porozhlédnou po stopách po vpichu.‘‘

,,Dobře. A co Kӧnig?‘‘

,,Jeho byt jsem nechal sledovat.‘‘

,,Dobře. Kdyby se dělo něco nového – zavolejte mi. Budu ve své kanceláři.‘‘

,,Spolehněte se, detektive. Jste v tom případu.‘‘

,,Děkuju. A ještě jednou: dobrou chuť.‘‘

Ve své kanceláři pokládám knihu povídek na stůl a dívám se z okna na noční osvětlení města. Sundávám si klobouk z hlavy a prohlížím si jej. Tenhle případ by to mohl všechno zlomit, říkám si. Klobouk zaujímá místo na Goatově knize. Očima těkám střídavě z lednice na dévédé přehrávač a zase zpět: čeká mě večer ve společnosti piva a seriálu Rodina Sopranů.

Iron Maiden hrají The Trooper z mého mobilu a na obrazovce se Tony Soprano stává novým bossem. Jsem dezorientovaný, musel jsem usnout. Na stole leží čtyři zmačkané plechovky od ležáku a já utínám řízný heavy song zeleným tlačítkem.

,,Jo?‘‘

,,Detektive Polívko?‘‘ ozývá se hlas poručíka Vondráčka. ,,Detektive, jste tam?

,,Si,‘‘ (ten seriál na mě ještě trochu působí.)

,,Kapitán Kašmír stojí i se svým autem pod vaší kanceláří. Nemohl se vám dovolat.‘‘

,,Dřímal jsem. Co se děje? Už máte výsledky pitvy?‘‘

,,Právě že nemáme.‘‘

,,Proč ne?‘‘

,,Goatovo tělo zmizelo!‘‘

U umyvadla si oplachuji obličej. Oblékám si kalhoty, sako, beru si revolver a odcházím. Po chvilce se vracím zpět – pro svůj nový klobouk.

Mladý muž s havraní patkou a nepřirozeně bledou tváří nás vede – jak on říká – ,,k mrazáku.‘‘

,,Otevřel jsem box s jeho číslem a tělo nikde,‘‘ vypráví nám.

Můj mozek je samá perla, ale z mých úst vychází věta: ,,Nespletl jste si box?‘‘

,,Ne,‘‘ říká mladík, ,,ve všech ostatních jsou těla podle záznamů. Ostatní jsou prázdné – zkontroloval jsem všechny.‘‘

,,Bene,‘‘ říkám.

Mladík si mě měří a já si čtu jeho jmenovku: Kamil Segregas, píše se na ní ozdobným písmem.

,,A ještě něco,‘‘ otevírá Kamil dveře a mnou prochází závan chladu.

,,Co?‘‘ ptá se zadumaný kapitán Kašmír.

,,Támhleto!‘‘ ukazuje pitvař Kamil na box s číslem 16.

Je na něm nějaký znak. Zapínám si své manšestrové sako a sunu se s kapitánem k boxu. Mladík pokládá desky s poznámkami a seznamem studených nájemníků na pitevní stůl, říká ,,takhle to tu bylo, když jsem přišel a nic víc o tom nevím,‘‘ a poroučí se z mrazáku. Kapitán Kašmír otevírá box číslo šestnáct – skutečně je prázdný – zavírá ho a prohlíží si znak na dvířkách boxu. Já si projíždím seznam pitvaných. (Je tu i jeden Polívka – podle jména ho neznám.)

,,Máte tušení, co by to mohlo být nebo znamenat?‘‘

Studuji ten znak… Je psán (malován) rukou, nejspíš lihovým fixem…

,,Vypadá to jako erb složený z několika písmen.‘‘

,,Hm…,‘‘ zamýšlí se kapitán, vytahuje z přední kapsy saka mobil a fotí si obrázek ,,Pošlu to Vondráčkovi,‘‘ říká.

,,Já myslel, že se Goat ve skutečnosti jmenoval jinak,‘‘ pronáším.

,,Taky, že ano,‘‘ říká kapitán. ,,Co je tam napsáno?‘‘

,,Jméno, datum narození a datum smrti. William Goat… byl docela mladej…‘‘ čtu z desek.

,,Zvláštní,‘‘ diví se kapitán. ,,Četl jste něco z té knihy?‘‘

,,Jo,‘‘ lžu, ,,to o těch vlkodlacích – Zabijte posla!‘‘

,,To si pletete, to je…,‘‘(kapitánu Kašmírovi skáče do řeči jeho telefon). ,,Dám to na hlasitý odposlech.‘‘

,,Haló? Kapitáne?‘‘

,,Jsme tu oba, Vondráčku, mluvte.‘‘

,,Takže jsem to normálně vygooglil a naskočila mi webová stránka ká-ú-vé-gé.‘‘

,,Co je to?‘‘ ptám se.

,,Klub uctívačů Williama Goata.‘‘

,,To mě podrž!‘‘ divím se.

,,Dá se vystopovat jejich í-pé adresa?‘‘ ptá se podporučíka kapitán.

,,Dá. Ale bude to nejspíš chvíli trvat.‘‘

,,Dobře. Pojedeme s detektivem na stanici. Připravte nám spoustu kafe, Vondráčku.‘‘

,,Ano, pane.‘‘

Nevím, co je to,,í-pé adresa, ale doufám, že na ní najdeme ty lidi, co ukradli tělo Billyho Goata. Dal bych si ještě pivo…

Vondráčkova káva nezabírá – natažený na pohovce v kanceláři kapitána Kašmíra usínám. Zdá se mi, že jsem Ind oděný v bílé plíně. A jsem evidentně závislý na dietách.

Hnědý lid ke mně promlouvá: ,,Pane Gándhí, Angličané nechtějí odejít z Indie!‘‘

Já na to: ,,Ihned zahájím hladovku.‘‘

Lid: ,,Pane Gándhí, naše náboženství spolu bojují!‘‘

,,Hladovku.‘‘

,,Pane Gándhí, všechno je v pořádku.‘‘

,,Stejně budu držet hladovku,‘‘ zakládám si na své snové štíhlosti, ,,díky ní jsem tuhle plínu nemusel prát už skoro měsíc.‘‘

Můj nevděčný hnědý lid se mnou cloumá.(,,Mahátma Gándhí! Gándhí!‘‘) Pořád se mnou cloumá, cloumá…

Probouzím se s rukama poručíka Vondráčka na svých ramenech.

,,Jste vzhůru?‘‘ ptá se Vondráčkův obličej nade mnou.

,,Hladovku!‘‘ Já na to.

,,Dejte si ještě kafe. Máme tu adresu.‘‘

,,Tu í-pé adresu?‘‘

,,Ne, máme adresu, na které sídlí ten, který založil ty webové stránky.‘‘

,,Aha,‘‘ říkám rozespale. ,,Kolik je hodin?‘‘

,,Něco po šesté,,‘‘ říká kapitán Kašmír, který právě vchází do své kanceláře.

,,Ráno?‘‘ ptám se.

,,Ano,‘‘ ubezpečuje mne kapitán. ,,Chcete se někde zastavit na snídani? Dole máme pár šátečků ke kávě, jestli chcete.‘‘

,,Ne, ne, děkuju,‘‘ hladím si břicho, ve kterém mi kručí,‘‘ myslím, že bych měl trochu…držet dietu.‘‘

Piju jen kávu a dívám se, jak Vondráček roztahuje žaluzie – venku už je světlo.

,,Je to nějaká vysokoškolská kolej,‘‘ říká kapitán a srká kávu z černého hrnku nesoucího nápis Metallica. ,,Máme i jméno.‘‘

,,Známe ho? Že by nějakej mladej uctívač braku?‘‘ ptám se.

,,Ne – jméno je falešné – neexistuje. Každopádně si raději vezměte zbraň. Máte ji tu?‘‘

Nacházím ji na zemi vedle svých nohou.

,,Ano.‘‘

,,Je čas vyrazit. Jste připraven, detektive?‘‘

,,Ano.‘‘

Poručík Vondráček souběžně pracuje na jiném případu se seržantem Mazochem a tak znovu jen já a kapitán Kašmír cestujeme téměř na opačný konec města. V autě se probírám dalším šálkem kávy a ze sedadla spolujezdce sleduji spoluobčany, jak spěchají za prací. Jsem rád, že mezi ně už nepatřím. Pohled na přeplněné prostředky hromadné dopravy a rozespalé, zamračené, smutné lidi – často nervózní, aby nepřišli pozdě do práce, kterou nenávidí – mě vždy utvrdí v tom, že můžu být rád, že dělám to, co dělám. Posouvám si klobouk na hlavě, upíjím kávu a nechávám ranní slunko, ať mne hladí po neholené tváři. Spokojenost i vzrušení mne naplňují. Někdy je život…

,,Jsme tady,‘‘ hlásí kapitán a hledá volné parkovací místo za studentskou ubytovnou. Klobouk a sako raději nechávám v autě.

Není tu moc velký ruch – ani na nádvoří, ani zde ve vstupní hale, kde se ohlašujeme brunátnému hlídači. Studenti ještě vyspinkávají bujaré večírky a hromadné soulože ve vyhřátých postýlkách. To já nikdy nezažil.

,,Je tu někdo ubytovaný pod tímto jménem?‘‘ ptá se vrátného kapitán a ukazuje mu lísteček. Vrátný se dívá do počítače:

,,Jo jo,‘‘ sípe, ,,východní křídlo.‘‘

,,Vypadám na to, že bych s sebou nosil kompas?‘‘

,,Támhle,‘‘ ukazuje vrátný pravou rukou  vpravo, ,,číslo šestnáct.‘‘

Stoupáme po schodech a zahýbáme vpravo. Chodba je dlouhá a úzká: …čtrnáct, patnáct, šestnáct. Klepeme na dveře a ohlašujeme se…, po krátké chvíli to opakujeme a znovu se nám nedostává žádné odpovědi. Tasíme a kapitán Kašmír bere za kliku: je odemčeno – pootevírá, ustupuje a na znamení (náhlé vykulení očí) dveře vykopává! Kontroluje pravý roh (,,Čistý.‘‘), levý roh (,,Čistý.‘‘), oba vstupujeme a prohlížíme místnost: je čistá. – Tedy, není zde žádná osoba (ani tělo), jen hrozný bordel; spousta popsaných bločků, papírů, poházených všude, a dva notebooky, jinak běžné věci jako ponožky u postele, lahváče na stole a podobně.

,,Myslím, že jsme na správném místě,‘‘ praví kapitán.

Kolem pokoje prochází muž s ručníkem kolem pasu. Vylézám za ním na chodbu. Oslovuji ho: ,,Hej, sporťáku!‘‘

Mladý muž s mokrými vlasy a atletickou postavou se zastavuje. Bodře k němu přistupuji, je o hlavu a půl vyšší, ale když zmerčí zbraň, dává zpátečku.

,,Ó né, jen klid,‘‘ schovávám pistoli, ,,chci se jen zeptat, jestli nevíš, kdo bydlí v tomhle pokoji.‘‘

,,Aha,‘‘ ulevuje si mladík a rovná si šampóny v rukách, ,,bydlí tam nějakej novej profesor – suplent, na méno si nevzpomenu – byl jsem jenom na jedný jeho hodině.‘‘

,,Co přednáší?‘‘

,,Literaturu.‘‘

,,Nevíš, kde teď může být?‘‘

,,Nejspíš dole – na snídani.‘‘

Z pokoje vychází kapitán Kašmír. ,,Jak vypadá?‘‘ ptá se.

,,Tak trochu jako vy,‘‘ pohlíží na mne, ,,možná o něco mladší.‘‘

Necháváme se nasměrovat a s revolvery za pasem kráčíme k jídelně. Kašmír mezitím po telefonu žádá o posily.

,,Možná by stačilo, kdybychom stáli tady u dveří a sledovali lidi vycházející ven,‘‘ navrhuji u lítaček jídelny.

,,Hmm,‘‘ zamýšlí se na moment kapitán s pohledem upřeným na dveře, pak se otáčí ke mně. ,,Může tam být i jiný východ – porozhlédneme se,‘‘ říká konečně a vchází do jídelny.

Vcházím hned za ním: závan mládí a použitého oleje z kuchyně. Jídelna je větší, než jsem myslel – může tu být nějakých třicet strávníků, a to je polovina míst k sezení prázdná. Rozdělujeme se, beru to zleva, kapitán obchází stoly zprava. Ač nechceme, budíme pozornost – pár lidí zabraných do jídla a plytkých řečí zvedá hlavy. Předstírám, že si jdu objednat snídani u okýnka. Pokaždé, když se ozve vrzání židle, ohlédnu se a sleduji, kdo se zvedá od stolu. Dívám se na ceny pokrmů: páni, levné…a dnes je k obědu pizza, nebo vídeňský řízek s… Vrzání židlí – ohlížím se – dvě dívky odnášejí prázdné tácy. Znovu mi kručí v břiše.

,,Ach Gándhí…‘‘

Pomalu přicházím na řadu, když vtom se ozývá další vrzání: muž s kšiltovkou (jo, má vousy, ale ty má teď kde kdo – je to teď móda), ostřím na jeho tác – moc toho nesnědl. Odcházím od okýnka bez objednání a pár studentů za mnou vrčí. Muž odnáší tác na vozík se špinavým nádobím jako ostatní, ale vydává se opačným směrem než tím, kterým jsme vstoupili. Že by si chtěl u druhého okýnka koupit ještě bagetu na svačinu? Opravdu jde tím směrem, vytahuje peněženku, prochází kolem okýnka, přidává do kroku a mizí ve dveřích s nápisem kuchyně. Můj a kapitánův pohled se na okamžik setkávají. Kapitán Kašmír vybíhá za mužem v kšiltovce. Já vyrážím za nimi, ale do cesty se mi staví studentka s bujným poprsím. Srážíme se. Chvilku se vzpamatovávám, ale jinak jsem v pořádku (padl jsem do měkkého…). Omlouvám se oběma airbagům, vytahuji pistoli a běžím ke kuchyni. Z kuchyně se ozývá výstřel a následný křik – zastavuji se u pootevřených dveří. Po kapitánově vzoru odstupuji ode dveří, (nevím proč) dávám znamení sám sobě (kulím oči) a dveře vykopávám. Korpulentní žena v bílém s rukou před ústy ukazuje na otevřené, plechové dveře.

,,Vyběhl ven,‘‘ říká hlasitě.

Ten křik ale nepatřil jí, nýbrž kapitánu Kašmírovi, který stojí zády ke mně, nakloněný nad umyvadlem. Pořád křičí. Spěchám k němu.

,,Co se stalo?‘‘ ptám se starostlivě.

,,Hodil po mě pizzu,‘‘ úpí kapitán.

,,A proč tak křičíte?‘‘

,,Byla s chilli!‘‘

,,A co ten výstřel?‘‘

,,Vystřelil jsem do vzduchu.‘‘

Nechávám tam jeho zarudlý, uslzený obličej a běžím ven za uctívačem Billyho Goata!

Přebíhám z jednoho konce rampy pro zásobování na druhý a rozhlížím se. Kam mohl…? Nad mou hlavou se ozývá nějaký rámus – otáčím se, zvedám hlavu, mířím – nic, jen železný žebřík – je na střeše! Moje velká zbraň znovu končí za pasem mých sepraných džín. Lezu po tom žebříku. Na jeho konci zbraň znovu vytahuji a nahlížím na střechu – něco jako hlava se na levé straně budovy sesunulo dolů a zmizelo za zdí. Vidím konce železné konstrukce tyčící se do vzduchu – leze po žebříku dolů. Jako starý neohrabaný jelen se škrábu na střechu. Běžím k žebříku, po němž pronásledovaný sestoupil ze střechy, a u něj sotva popadám dech. Hledím ze střechy: muž v šedé kšiltovce již překonal žebřík a nyní leze na zídku, za níž je parkoviště, kde parkuje i kapitán, a chvíli na ní zůstává stát, zády ke mně. Namísto jasného, zřetelného ,,Stůj!‘‘ ze mě vychází jen jakési vysoké zakvičení (,,Úůůuj!‘‘). Zkouším ho zaměřit – pod jeho čepkou vidím tmavé vlasy, jinak se vše mění v soustavu rudých a černých skvrn – přestávám mířit a ještě se vydýchávám. Muž seskakuje ze zídky na kontejner, (z něhož – ze svého pohledu – vidím jen okraj), další skok vpřed a už je na zemi – zřejmě v podřepu, protože mi zmizel z dohledu. Ve víře, že si zlomil nohu, se zbraní v ruce sestupuji po železném žebříku za ním. Seskakuji, s krátkými – bolestivými! – výdechy, přecházím k zídce, pokládám na ni pistoli a pokouším se na ten architektonický, metr a půl vysoký skvost vylézt. Pomáhám si pravou nohou přehozenou přes okraj – mé břicho a posléze i mé (v této chvíli ne moc hrdé) ohanbí je na vrcholu výstupu drceno mou vlastní vahou (,,Ach, Gándhí…‘‘). Dokázal jsem to! Sbírám zbraň, vedle níž je něco jako krev (ne, moje ne) a zvedám se do hrdého postoje. Vrávorám. Muž v šedé kšiltovce mi mizí za černým nastartovaným autem. Takový malý pohřebáček, myslím si o cruiseru, do kterého se chystá nastoupit na sedadlo spolujezdce. Musím ho chytit! Seskakuji na kontejner. Je to hodně špatná volba dalšího pohybu: snažím se na kontejneru balancovat, ale – jeho víko se otevírá – seskakuji na zem…

Před očima mi probíhá celá moje sportovní kariéra: povinná tělesná výchova na základce a kopání do tenisáku v kanceláři. To je asi všechno. Všechny ty okamžiky, góly, imaginární trofeje…mám před očima čím dál tím rozmazanější a vzdálenější, až se mi v kruté přítomnosti zjevuje má podivně zkroucená noha. Něco mi v ní ruplo při dopadu. Střídavě ležím a sedím před popelnicí v agonických pohybech (v podstatě dělám sedy-lehy), má zbraň skončila nevímkde a je mi to vlastně jedno, protože skoro omdlívám bolestí, jen kleju a úpím. Mé nevybíravé lamentování nad bolavou nohou náhle skrývá stín – vzhlížím a nade mnou stojí mužská postava v kšiltovce. Má slunce v zádech, takže vidím jen jeho stinný obrys a má pistole leží vedle jeho levé boty. Sklání se ke zbrani a já přestávám nadávat. Zvedá zbraň, pokládá pod ni bílou přeloženou stránku papíru, zatěžuje ji mou pistolí, napřimuje se, otáčí se zády a odchází ode mne. Němě sleduji, jak muž pomalu kráčí k černému, nastartovanému cruiseru, nasedá na sedadlo spolujezdce a odjíždí. Vracím se k nadávání a agonickému procvičování břišních svalů, až do chvíle, kdy mne obestupují posily přivolané kapitánem Kašmírem.

Ta injekce konečně začíná zabírat.

,,Přetrhal jste si vazy v koleni,‘‘ říká mi doktor v nemocnici.

Volám Karolíně o tom, co se stalo.

,,Hned ke mně přijeď, vezmu si volno a budu se o tebe starat,‘‘ říká mi a mně je hned líp.

K té ohavné věci, která mi bude v příštích týdnech fixovat nohu, dostávám ještě silná analgetika na bolesti, prášky na spaní a šviháckou hůl. Jak se tak vymóděn belhám z ordinace, říkám si polohlasně: ,,Jsem starej.‘‘

V čekárně mě čeká poručík Vondráček. Vrací mi mou zbraň, která byla podrobena sejmutí otisků a balistice.

,,A tady,‘‘ shýbá se na sedačku pro kelímek (zřejmě) s vodou, ,,abyste nebyl dehydratovanej,‘‘ říká.

,,Myslíte dehydrovanej, poručíku?‘‘ ptám se.

,,Jo, tak – napijte se.‘‘

Osvěžuji se tou vodou a jsem zklamaný – že je to opravdu jen voda. Děkuju a ptám se na kapitána Kašmíra.

,,Je ještě na kožním,‘‘ informuje mě Vondráček.

,,Co je na tom papíru, kterej byl pod mojí pistolí?‘‘

Vondráček se rozpomíná: ,,Je tam doslova: ,Pobavil jste nás, detektive.‘ pak kousek nějakého textu a šifra.‘‘

,,Víte, co to znamená?‘‘

,,Zatím ne.‘‘

,,Udělal jste mi kopii?‘‘

Vondráček otevírá své hnědé desky a podává mi papír. Bez přečtení ho překládám a strkám si ho do zadní kapsy džín.

,,Nechám si to na doma,‘‘ říkám. ,,Co ty počítače v tom pokoji?‘‘

,,Na jednom byla vytvořena ta webová stránka a jeden skutečně patřil Williamu Goatovi.‘‘

,,Víte to jistě?‘‘

,,Ano – jsou tam poznámky, jeho postřehy, původní verze textů a pár porno-záznamů.‘‘

,,Myslíte klasický porno, ne?‘‘

,,Ne. On si natáčel sebe a svůj sex se ženami.‘‘

,,Aha…‘‘

,,Ty počítače ještě dnes prostuduju.‘‘

,,To vám jistě nebude dělat problém.‘‘

,,Prosím?‘‘ táže se poručík.

,,Nic nic, jen se ptám, jestli jste tam objevili ještě něco jinýho.‘‘

,,Ne, žádný další stopy. Právě teď jsou tam lidi z forenzního, takže později budeme vědět víc.‘‘

,,Jak jste na tom, detektive?‘‘ ptá se přicházející kapitán Kašmír se slunečními brýlemi na nose a zarudlým obličejem pokrytým velkou vrstvou nažloutlé masti. Z levé nožičky brýlí mu ještě visí cenovka.

,,Byl jsem zraněn ve službě,‘‘ pravím hrdě.

,,Hm, to my oba,‘‘ vydechuje těžce kapitán. ,,Vondráčku, musíte nás rozvézt domů.‘‘

,,Ano, pane.‘‘

S Karolíninou pomocí se pokládám na její postel v její ložnici. Podávám jí klobouk a sako.

,,Co s tou zbraní?‘‘

,,Tu mi někam dej, prosím tě,‘‘ prosím ji a podávám jí tu stříbrnou věc.

Karolína bere pistoli mezi ukazovák a palec, jako by to byla špinavá ponožka, a odchází ověšená mými upomínkovými předměty z ložnice.

,,Přines mi pivo, prosím tě,‘‘ volám za ní, ,,potřebuju zapít prášky.‘‘

V minutě mám před obličejem vychlazený a otevřený ležák.

,,Jsi zlato. Děkuju ti.‘‘

,,Nebereš těch prášků nějak moc?‘‘

,,Strašně to bolí, Kájo.‘‘

,,Hm, dobře, jen nechci, aby ti bylo špatně,‘‘ lituje mě. ,,Půjdu nakoupit, jo?‘‘

,,Vem pivo.‘‘

,,Dobře.‘‘

,,A co tu mám zatím dělat?‘‘ kňourám dětinsky.

,,Můžeš si třeba číst,‘‘ nabízí mi maminkovsky.

,,Ehm, no…dobře.‘‘

,,Tady máš…‘‘

Kysele se usmívám, když zřím přebal knihy, kterou mi nabízí.

,,Hodí se to,‘‘ říká o knize povídek Williama Goata.

,,Tak dobře,‘‘ souhlasím nedobrovolně, ,,třeba si přečtu něco o těch vlkodlacích.‘‘

,,Nebo nějakou tu detektivku.‘‘

,,Třeba.‘‘

Něžně ji líbám a stejně tak i mačkám její zadek a znovu sleduji její sošné tělo při odchodu.

,,Ne, ještě nejsem tak starej.‘‘

Zkouším tu knihu a není to až tak špatné, jak jsem čekal: Dotek Boha docela ušel. Goblin Foot mě pobavil. Listuji dál a zastavuji se u názvu Kdo bude bavit baviče? – při čtení názvu této povídky se mi vybavuje hlas poručíka Vondráčka – ten papír! – sahám do zadní kapsy svých kalhot a vyndávám kopii důkazu od poručíka. Je tam tohle:

 

Pobavil jste nás, detektive .

…Proti mně chodbou kráčí:

1p

1p

1p

1p

1p

1p

1p

1p

 

To je vše – nic víc tam není.

Nechápu to… Zkouším tu povídku: Je to o chlapíkovi, který býval komikem a nyní se chce stát spisovatelem…, je mu dvacet sedm a žije se svou matkou…, o ženách sexuálně mapujících místa, kde pracují…, o Marilyn Monroe…, je tam spousta záchodových scén…TADY! – jeden odstavec skutečně končí těmi slovy (Proti mně chodbou kráčí.) Jedna pé, jedna pé…Co to může být? Nechybí tam tečka? První písmeno? Po odstavci pokračuje děj dialogem – zkouším číst jen první písmena přímě řeči:

-K

-A

-R

-O

-L

-I

-N

-A

Co to má znamenat? Šifrované vyznání nějaké ženě jménem Karolína? Dočítám povídku a nic zvláštního se nedozvídám. Zřejmě jen náhoda, každopádně měl ten uctívač Williama Goata přečteného i prohlédnutého. Slyším vchodové dveře – má Karolina se vrácí z nákupu.

,,Máš pivo?‘‘ vítám ji.

,,Ahoj,‘‘ říká Karolínina uřícená tvář, ,,Co jsi říkal?‘‘

,,Jestli máš pivo,‘‘ opakuji svůj požadavek. ,,Byla jsi tam nějak dlouho, ne?‘‘

,,Hm – byla jsem i v bance. Pivo máš ještě v lednici.‘‘

,,Aha, to jsi mohla říct, člověk aby tu uschnul,‘‘ říkám a zkouším vstát s bolestivou grimasou.

,,Zůstaň, kde jsi – já ti tam dojdu.‘‘

Přebírám od ní další vychlazený, otevřený ležák, zapíjím další prášek na bolest a spokojeně se usmívám.

,,Můžu si k tobě vlézt?‘‘ ptá se mě ten můj anděl.

Mrkám na ni a říkám: ,,Jasně, že můžeš.‘‘

Já na tohle moc nejsem, ale proti gustu… Karolína váže uzel na mé levé ruce, jemně mě kouše do zápěstí, pak zuby přejíždí po mé paži – od zápěstí dál přes rameno a po krku nahoru, až mám její ústa před svými. Schovává zuby za rty, přibližuje se k těm mým (rtům) a pak těsně před nimi ucukává dozadu. Odtahuje se a prohlíží si mé svázané tělo v pozici ukřižování (bolavou nohu mám volnou).

Chvíli vzrušení přerušuje The Trooper od Iron Maiden.

,,Podáš mi to?‘‘ žádám Karolínu.

,,Neber to, prosím.‘‘

,,Může to být důležitý.‘‘

Karolína, oděná jen ve spodním prádle, neochotně vstává, zvedá můj mobil z nočního stolku a instaluje mi ho mezi hlavu a rameno.

,,Snad mě rozvážeš, ne?‘‘

,,Ne!‘‘ říká zklamaně a po zmáčknutí zeleného tlačítka odchází z ložnice.

Ohlašuji se: ,,Haló?‘‘

,,Detektive, tady poručík Vondráček.‘‘

,,Copak, poručíku – už víte, čí jsou ty otisky na mé zbrani?‘‘

,,Ne, ale právě jsem prostudoval ty záznamy z počítače spisovatele Goata…‘‘

,,Aha, a v jaký ruce držíte telefon?‘‘

,,V pravé. A vy?‘‘

,,V žádný.‘‘

,,Jde o to, že víme, kdo je s ním na těch záznamech.‘‘

,,Kdo? Dolly Buster?‘‘

,,Ne.‘‘

,,Sunny Leone?‘‘

,,Ne. Je tam stejná žena, která vám včera poskytla alibi.‘‘

,,Cože?!‘‘

Poručík Vondráček vyslovuje celé jméno mé přítelkyně a mobil mi vykluzuje ze sevření hlavy a ramene a klouže po mé nahé hrudi, po břiše a zastavuje se až na posteli, kde z něj vychází jen chrastivé, nezřetelné zvuky.

Karolina…

Do pokoje vstupuje můj revolver desert eagle v objetí něžných Karolíniných rukou. Míří na mě.

,,Nesmíš to zkazit,‘‘ říká.

V hlavě mi to šrotuje.

,,Tys nebyla nakoupit, viď?‘‘

,,Nesmíš to zkazit!‘‘

,,Ať už myslíš cokoliv – dobře.‘‘

Stojí přímo naproti mně a dává pistoli dolů. Říká: ,,Byla jsem opravdu v bance – pro svůj podíl – z Kӧnigova účtu.‘‘

,,Jak to myslíš?‘‘

,,To čuně si objednává domů holky…‘‘

,,A? To jako spíš se všema místníma spisovatelema?‘‘

,,Ten ožrala se na nic nezmůže – jsou to jen erotický tance. Má úplně vychlastanej mozek. Dokonce ani nevěděl, že si žádnej tanec neobjednal! Jen se tak díval, chlastal, pak se o něco pokusil, ale já jsem mu to nedovolila…‘‘

(,,Nech toho, ty úchyle!‘‘)

,,…po nějaký době vytuhnul, já mu sebrala občanku a odešla. Jeho podpisový právo je stejný, jako když dává autogramy.‘‘

Pohlížím na její skromnou knihovničku – je tam pár knih od Kӧniga a vsadím se, že budou podepsané.

,,V tý bance si nevšimli, že nejseš…čtyřicetiletej, šedivej, ošklivej chlap?‘‘

,,Nevybrala jsem to já,‘‘ říká zasněně a pohlíží na knihu povídek na nočním stolku, ,,je mu dost podobnej. Tak nějak jste si všichni dost podobný.‘‘

,,Takže on žije… Ten, co jsem ho ztratil za tou menzou – to byl on?‘‘

,,Ano.‘‘

,,A kdo řídil to auto?‘‘

Karolína sahá do kapsy džín a vyndává z nich klíč. Poznávám logo chrysleru – takový malý pohřebáček…

,,A sakra…‘‘ skláním hlavu, ,,a to si mě nutila jezdit sockou?‘‘

Směje se. ,,Nech toho.‘‘

,,A co to tělo, co našli v jeho bytě?‘‘

,,Když jsme to celý vymysleli, čekali jsme jen, až ke mně do práce přivezou někoho jemu hodně podobnýho.‘‘

,,Další podobnej…‘‘ (Vzpomínám na film V kůži Johna Malkoviche) ,,ale ten už musel bejt po pitvě, když ho k tobě přivezli.‘‘

,,Máš pravdu. Ale klub uctívačů Williama Goata má víc členů…‘‘

,,Ten klub přátel braku opravdu existuje?‘‘

,,Ano. Jeden z nás dělá na pitevně.‘‘

,,Mně se už tehdy nelíbil – ten divnej kluk, ten emař!‘‘

,,Není emař, to je… to je jedno, a je to můj bratr.‘‘

,,Má jiný příjmení, jak jsem si všiml.‘‘

,,Rozdílní otcové.‘‘

,,Jo… Co to bylo za chudáka? Ten mrtvej?‘‘

,,Nevím, zemřel na selhání jater. V noci jsem ho musela odvézt z pitevny zpátky k nám a nabalzamovat ho, protože dneska má pohřeb.‘‘

Dělá se mi nějak nevolno, asi po těch prášcích… Ptám se: ,,A proč v tom celým figuruju já? Můj podíl si vezme kdo?‘‘

,,Nikdo. Opravdu tě chtěl odměnit. A… já tě mám opravdu ráda. Přece jsi za mnou zabloudil sám…‘‘ Karolíně na okamžik selhává hlas, ,,…bylo to hezký. Myslíš, že teď půjdu za ním? Jemu na mně nezáleží – nechce se mnou být – je mu nejlíp samotnýmu. Obdivovala jsem ho,jeho psaní, jeho sebedestruktivní povahu i romantickou duši. Ale to už je pryč.‘‘

,,Ale proč to všechno? Pro peníze?‘‘

,,Taky. Ale taky pro to být součástí něčeho většího – velkýho příběhu, velkýho případu, ve kterým každej dostane, co si zaslouží a nikomu při tom nebude ublíženo. Když to nezkazíš…‘‘

,,Kde teď je?‘‘ ptám se a pohlížím na knihu povídek na nočním stolku.

Usmívá se a zkouší napodobit můj hlas: ,,Nejspíš někde v Mexiku popíjí tequillu.‘‘

Špulím pusu jako ona a imituji ji (opravdu mi to jde): ,,Nebo whisky někde ve Skotsku.‘‘

,,Jo…‘‘

Až teď se rozpomínám na tu krev na zídce, která se mi stala málem osudnou: musela být jeho – kapitán Kašmír si sice myslel, že vystřelil do vzduchu, ale podle mě…ho zasáhnul. Jelikož jsem viděl jen jeho obrys – nevšiml jsem si žádné krvavé rány. Zkouším to: ,,Myslím, že není tam ani tam. Myslím, že je zraněný – někde v nemocnici, stačí je obvolat a zeptat se na muže se střelným zraněním.‘‘

Má pistole znovu míří na mě.

,,Nesmíš to zkazit!‘‘

Karolína pokládá pistoli na prádelník. Chvilku ke mně stojí zády a zřejmě si utírá slzy. Otáčí se, zvedá ze země moji kostkovanou košili a odchází.

,,Sbohem…‘‘

Slyším šramocení v předsíni. Otevření dveří a nakonec zabouchnutí. Nechala tu klíče od bytu.

Jakožto zkušený eskamotér a mág se z propracovaného spoutání dostávám už za čtyřicet minut. Beru do rukou mobil a tupě na něj civím (mám tam šest nepřijatých hovorů od poručíka Vondráčka). Vedle svých kalhot nacházím hůl, zvedám ji a i s telefonem kráčím do kuchyně. Na židli je dnešní Karolínin nákup: prošedivělá paruka a Kӧnigův občanský průkaz. Na stole stojí otevřený a zapnutý notebook mé bývalé přítelkyně. Přihlašuji se do svého internetového bankovnictví a kontroluji stav svého běžného účtu: říčka peněz pořád přitéká… Beru si z lednice další pivo a dívám se na park z okna kuchyně. Mé kochání se podzimem je přerušeno vyzváněním mobilu. Tentokrát je to kapitán Kašmír. Típám to a sám iniciuji telefonát – volám do pizzerie a objednávám si velkou pizzu.

,,Nějakou s chilli…,‘‘ říkám.

Ať žije William Goat!

 


přidat komentář

kniha týdne

rudis_raj

kalendář

«listopad 2018»
PÚSČPSN
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930EC

dívka týdne

divka_tydne_295

komentáře

  • Monika { Tolik zášti? To nebude jen o popovém zpěvákovi, že? Je mi líto, že takto vnitřně... } – 22. 10. 1:02
  • Tomáš Kůs { Pane doktore, snažte se sebevíc, mne už neurazíte. Za podpisem petice některých členů Asociace spisovatelů... } – 18. 10. 22:17
  • Petr Kersch { Přečíst všechna prozaická dála Michala Viewegha bylo nad mé možnosti, ale některá jsem stihl. "Báječná... } – 30. 09. 22:54
  • Ivo Fencl { Přes tři hodiny jsem prodával ve stánku Střediska západočeských spisovatelů, ale kdokoli mi dosvědčí, že... } – 24. 09. 22:19

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody