literární západ

Zdálo by se, že nebude a není nic lehčího, než věnovat pozornost přinejmenším několika výraznějším knižním titulům (arciže beletristickým!), které vyšly v Plzni nebo v západočeských nakladatelstvích v průběhu nyní již dohasínajícího kalendářního roku. Leč ouha, ne-li dokonce mnohokráte ouha: není naopak nic obtížnějšího a složitějšího! Pravda, nejsme vševědoucí vševědové, mohlo nám něco uniknout, některou knížku možná z roztržitosti přehlédneme a případným opomenutým autorkám a autorům se tímto v předstihu omlouváme, leč málo platné, pokaždé půjde toliko o příslovečné výjimky potvrzující pravidlo. A to říká, že na rozdíl od loňského roku skoro není o čem psát nebo zřejmě není o čem psát. Kupříkladu sbírka Tíseň nijak nevybočuje z ladění jiných knih Karly Erbové.

Ani kritická rubrika Plže nám v tomto směru nijak zvlášť nepomůže. Recenzí v ní sice vyšlo nemálo, což o to (přičemž ze dvou třetin vzešly z pera mimozápadočeských recenzentů), na některé recenzní ohlasy se čekalo menší čas, na jiné pohříchu uherský rok, leč stejně vesměs kráčí o tituly vydané ještě s vročením 2017. Pak je tu nemalá svízel: až na samém sklonku roku přišla na svět trojice svazků zařazených do Edice Ulita, která představuje náramně úctyhodnou tradici živé plzeňské literární kultury. Jenže dr. No vpravdě valně nepřísluší, aby jednotlivé tituly z Ulity hodnotil nebo posuzoval, měly by si tak počínat osoby povolanější. Shrneme-li to, pak klatovský rodák Miroslav Sosoi přichází se svou novou, poznovu dílem postromantickou, dílem anarchistickou sbírkou, další svazek edice nabízí zralé juvenilie Mileny Hasalové, napsané přibližně již před desetiletím a připomínající nejperlivější období existence Ason-klubu. Nepochybně zaujme prozaický debut Terezy Čermákové, nyní Herzogové, doposud publikující pouze časopisecky: její povídky jsou velkým příslibem západočeského písemnictví. Jednou si autorka možná troufne i na román.

Foto: ken-seton.blogspot.comLeč jinak? Opakujme, že našinci mohlo něco uniknout a možná i uniklo, co nám však mohlo uniknout? Ať tedy uniklo či neuniklo, upozornit můžeme na událost, která je v literárním životě Plzně naprosto výjimečná: došlo totiž k přetlumočení významného básníka z regionu do světového jazyka, k nimž arciže počítáme francouzštinu. Již jsme se o tom na Literárním Západě zmiňovali v recesistickém duchu, teď ale buďme víc vážní než smrtelně nevážní: Jan Sojka, který jako téměř jediný vydává své knihy veršů v Praze nebo v Brně, zatímco v Plzni jen zřídkakdy, mohl nedávno vystoupit „live“ v Paříži u příležitosti francouzského vydání útlého výboru z jeho básní. Knížka Vers oú le sommeil vyšla (bohužel s nepříliš invenčními barevnými tisky Maëlle Labussière – ach, klávesnice si s francouzskými znaky neví rady!) v pařížské Revui K, kdysi založené Jiřím Kolářem. O publikaci se zasloužili výtvarník Roman Kameš a překladatelka Erika Abrams: na tu se ovšem v tiráži trestuhodně pozapomnělo. Projekt podpořilo Ministerstvo zahraničí České republiky.

Sojkova knížka byla v Paříži vydána na začátku podzimu – a pouhých pár dní před Vánoci se začal naplňovat dlouholetý sen kulturní plzeňské veřejnosti (arci nikoli Střediska západočeských spisovatelů, které v dané záležitosti po desetiletí nehnulo prstem, nejspíše z řevnivé žárlivosti): renomované pražské nakladatelství Torst zakrátko přijde (pokud už v těchto dnech nepřišlo) s mnohasetstránkovým souborem zejména básnického díla legendárního nonkonformního tvůrce Zdeňka Barborky. Což je dárek nad dárky k Vánocům i k Novému roku! Zvláště barborkolog a barborkofil Robert Janda, iniciátor tohoto souborného vydání, by si měl radostí umnout ruce. Gratulujeme mu – a doposud ještě čtoucí Plzni taktéž.