literární západ

Na první pohled by se nezasvěcencům mohlo zdát, že západočeskému literárnímu měsíčníku Plž (neboli Plzeňskému literárnímu životu) zaklinkal nebo zaklinká umíráček, nic takového se však neděje: časopis bude i po Novém roce utěšeně vycházet dál v nezměněné periodicitě. Protože však nic netrvá věčně, k jedné možná nápadné, možná zcela nenápadné změně od lednového čísla dojde. V Plži už nebude figurovat a nebude ho mít pod kuratelou dosavadní šéfredaktor (nejen od roku 2002 dojíždějící, tudíž víceméně bludný až potulný), který, ač Neplzeňan, měl časopis v péči plných šestnáct let. Dokonce šestnáct a čtvrt roku. Co všechno se za toto období stalo, ať dobré nebo nepříliš dobré, nedá se odestát, nelze ale vyloučit, že byli vůči Plži o poznání laskavější v jiných českých metropolích než právě v oficiální Plzni. Jenže budoucnost je emblematicky průzračná a příznačná: nyní začne plzeňský literární časopis přicházet na svět toliko zásluhou Plzeňanů a v prvé řadě Plzeňanek.

Bude lepší, nebo horší? Bude zajímavější, nebo naopak? Nuže, pivo se pije a řeči se vedou, a to tuze všelijaké. Nedávno se jedna nikoli nejmladší literátka nechala velice razantně slyšet, že svého času byl Plž vynikající (to když tam publikovala), zatímco nyní prý nestojí za nic (to když už v něm nepublikuje). A důvod či příčina? Že v něm své příspěvky uveřejňují stále stejní autoři. Což je pravda pravdoucí, kde však vzít ony „nestejné“? Mezi nebožtíky nebo mezi nepsavci? Jako kdyby v Plži nebyla kmenová rubrika Mladý Západ, v níž se objevovala úplně nová autorská jména, jako kdyby v Plži nějaký čas nekvetla rubrika Navštívenka (a jiné), v níž se publikovaly příspěvky autorů nezápadočeských, a to jak renomovaných, tak doposud méně známých. Arci, kde chce Plže bít, klacek či kyj si vždy najde.

Řeknete si: je to jen názor. Ovšem názor má být podložen nějakým poznáním, nikoli humpoláckým plácáním od boku. Pokud tudíž Plž dle mínky oné holčiny vskutku nestojí za nic, potom je to z její strany neomalené plivnutí do tváře – bez nároku na úplnost příkladů a zůstaneme-li jen u nynějšího ročníku – Karle Erbové, Květě Monhartové, Jitce Prokšové nebo Vladimíře Brčákové. Nebo Janu Jelínkovi, Milanu Čechurovi, Ivu Huclovi, Davidu Brabcovi a mnoha dalším. Že letos v Plži debutovalo jen několik autorů? Ano, copak ale jde o časopis pro mladou a mladší literaturu? Ten měl v Plzni začít vycházet už dávno, dámičkovské řečičky u kávičky tu nic nepomohou. Za texty osobností jako opět namátkou Patrik Linhart nebo Jitka N. Srbová by byly kdejaké časopisy vděčny, pouze u naší nejmenované plzeňské milostslečinky či milostpaničky by nepochodily: bezstarostně se jí práší od pusy.

Od Nového roku Plž o pár stránek zeštíhlí. Kdo bude chtít srovnávat, určitě rozpozná, jak se říkává, deset malých nebo velkých rozdílů mezi novými čísly a čísly z roku 2018 a dřívějšími. Nemýlíme-li se, v těch nejnovějších prozatím na žádné nové jméno nedojde (některá už jsou k dispozici už od podzimních měsíců), nejspíše až o něco později, leč Plž opravdu není tribunou nezavedené západočeské literatury. Také u textů debutantů (případně na tzv. nepravé debuty) postupně přijde jejich čas. O to víc je zapotřebí zdůraznit něco jiného: nechť je západočeský literární všehomírek náramně vděčen za „stále stejné“ autory, za to, že jsou na světě a že mají pořád vitální vůli do časopisu přispívat. Což pohříchu neplatí pro všechny bez výjimky.

A co šéfredaktor? Přesněji řečeno ex-šéfredaktor? Na toho bychom úplně zapomněli. Ten odchází z kolbiště s poděkováním svým dlouholetým spolubojovníkům, zejména Janě Horákové a Miloslavu Kristovi. Díky jim bude Plž existovat i nadále – takříkajíc po Plži.