literární západ

O vraždě novináře Davida jsem věděl z novin. Nijak jsem se o případ nezajímal, než si mne manželka zavražděného, vdova Davidová, na případ najala. Stalo se tak asi před dvěma hodinami. Nyní uháním se svým novým (jen pár let ojetým) sedanem BMW s pořádným báglem na zadním sedadle a pořádným balíkem na předním. Tím balíkem myslím poručíka Vondráčka, kterého jsem nabral ve městě, v hotelu Paramore, kde uzavřel svůj poslední případ (nevím, o co šlo). Náš cíl : policejní stanice.

,,Kdo sem dal ty zpomalovače?!‘‘ divím se nahlas.

,,Myslíte ty retardéry?‘‘ opravuje mne Vondráček.

,,Já raději říkám zpomalovače, poručíku.‘‘

,,Proč?‘‘

,,Ani nevím, tak nějak teď často myslím na děti…‘‘

,,To nechápu, detektive.‘‘

,,Zkuste o nějakém dítěti říct, že je pomalejší – zpomalený. To není nic moc hroznýho. Ale když mu řeknete, že je…“

,,Retardér?‘‘

,,To už je dost urážlivý označení.‘‘

Po posledním případu jsem se stal docela známou osobou našeho města. Jeden týpek o mně a o mých kauzách dokonce spravuje webové stránky (neznám jejich přesný, ba ani přibližný název, a tak se na ně nemůžu podívat). Náčelník Olexa se se mnou nechal vyfotit na titulní stránku novin (které dva týdny na to zanikly) a vydal rozkaz: ,,Každý policista ve městě bude s detektivem Polívkou spolupracovat a poskytne mu přístup ke všem informacím i důkazům, podle jeho potřeby…‘‘

Bylo to bujaré období, kdy si policejní štáb (i má maličkost) získal náklonnost obyvatelstva po úspěšném vyřešení případu pohřešované manželky jednoho vysoce postaveného politika, a tak nevím, jestli to bylo jen velkohubé opilecké gesto, nebo jestli mohu se službami místní policie opravdu počítat. Dozvíme se za pár minut. (Mimochodem: manželka toho politika byla nalezena mrtvá, politik byl obviněn, usvědčen a odsouzen.)

Ovdovělá manželka, Martina Davidová (výstavní kousek – jen tak pro informaci), mi prozradila pár interních informaci: její manžel – novinář Petr David byl zabit před týdnem, ve svém přídomku, kde měl pracovnu. Přídomek se nachází nad garáží rodinného domu a na místě činu byl nalezen ženský, barvený vlas (není v databázi zločinců), bláto a jedno zrnko pšenice – David byl kompulzivní člověk dbající na pořádek, a navíc měšťák, takže si bláto ani pšenici do pracovny nenanosil sám. Vlas, bláto, pšenice: víc důkazů z místa činu policie ani já zatím nemáme. I když, abych byl upřímný, díky vdově Davidové  mám pár informací navíc…

Nacházím své čestné bezplatné místo u policejní služebny, parkuji. Společně s poručíkem Vondráčkem vystupuji z auta, na zadním sedadle nacházím svůj kabát – oblékám si ho a frajersky jej nechávám rozepnutý. Otáčím se a s postranním úmyslem dělám pár kroků od auta, zastavuji se a s rukou přes rameno předvádím, rádoby ležérně, centrální zamykání svého moderního vozu. Rozhlížím se: nikdo, ani poručík Vondráček, si toho nevšiml. Prosincový vítr mne nutí zapnout si frajersky rozhalený kabát.

V kancelářích, u Vondráčkova stolu, slyším odkudsi povědomou melodii. Vondráček se hroutí u stolu na svou židli, prohrabává si vlasy a nabízí mi druhou židli – naproti, abych si též sednul. Svlékám si kabát, věším ho na opěradlo, otáčím si židli a sedám si na ni obráceně – obkročmo.

,,Au!‘‘

Špatný nápad – v kapse kabátu mám zbraň. Zvedám se, otáčím židli a sedám si jako spořádaný detektiv bez manýrů.

,,Au!‘‘

Sundávám kapsu kabátu,(v níž je ukryta má zbraň), ze sedadla židle. Štěstí, že nevystřelila, protože je nová a já u ní teprve nedávno zjistil, jak funguje pojistka.

Dveře kanceláře kapitána Kašmíra se otevírají a z nich vychází…(světe div se)  kapitán Kašmír (osobně) s kozí bradkou! Proto ten podiv. Dívám se pozorněji a opravdu je tam – mužná, hustá bradka. O tři třídy drsnější Kašmír nám kyne, abychom se přesunuli do jeho kanceláře.

Ona povědomá melodie, byla píseň od kapely Metallica z alba Load – vyjma několika singlů si na názvy stop na tomto albu nevzpomínám. Kašmír pauzuje přehrávač právě ve chvíli (včas), kdy se z repráku začaly linout první tóny písně Mama Said. Obchází svůj stůl, usedá na koženkovou židli a mne si příznak krize středního věku, který mu vyrůstá z brady.

,,Poručíku, detektive… berte místa, prosím,‘‘ říká se svou starou dobrou uhlazeností.

Vondráček volí židli, já se rozvaluji na svou oblíbenou pohovku, na které je otevřený obal od již zmíněného alba.

,,Můžu?‘‘

,,Jistě, detektive.‘‘

Otevírám booklet: bezpočet póz, kompozic a líčidel. Zavírám booklet a dívá se na mě jakási umělecká mazanice.

,,Semeno a krev od Andrese Serrana,‘‘ rozšiřuje mi obzory kapitán Kašmír.

,,Neznám,‘‘ přiznávám stroze. ,,Měl jsem raději ty klasičtější obaly.‘‘

,,Peníze zkazí každého.‘‘

,,Jo, asi,‘‘ kontroluji čas na svém novém mobilu, se kterým neumím zacházet.

,,Mimochodem, poručíku,‘‘ oslovuje Vondráčka kapitán, ,,gratuluji k vyřešení případu Paramore. Bylo to brilantní.‘‘

,,Děkuju, kapitáne,‘‘ děkuje nezvykle zamlklý Vondráček.

,,Není vám něco?‘‘

,,Ne, jsem jen přetaženej, šéfe.‘‘

,,Dobře. Odpočinete si v letadle.‘‘

,,Co prosím?‘‘

,,Potřebuji vás, Vondráčku, hned u dalšího případu. Budete na něm spolupracovat tady s detektivem Polívkou.‘‘

Vyslovení mého jména mne přimělo zvednout oči od displaye mobilu.

,,Prosím, detektive, přidejte se k nám,‘‘ ukazuje kapitán na prázdnou židli vedle poručíka.

,,Jasně,‘‘ schovávám mobil do přední kapsy džín, ,,jen jsem si kontroloval e-maily.‘‘ (Ve skutečnosti jsem se pokoušel odemknout klávesnici.)

,,Jde o případ David,‘‘ začíná Kašmír, ,,detektive,  vy jste projevil zájem vyšetřovat tento případ, což náš útvar velice těší, protože si – upřímně – prozatím nevíme rady. Vás, poručíku, chci mít u případu proto, že po prozkoumání Davidova laptopu, máme první náznak stopy, a ta vede…‘‘

,,Do Bergkjavíku,‘‘ předbíhám kapitána. (Mám ty informace od vdovy Davidové.)

,,Přesně tak,‘‘ přitakává kapitán a kýve hlavou na poručíka.

,,Ke mně domů?‘‘

,,Ano, poručíku,‘‘ mne si znovu bradku Kašmír.

,,Vy jste z Bergkjavíku?‘‘ divím se. (Tahle informace mne upřímně zaskočila.)

,,Jo, jsem,‘‘ přiznává hrdě Vondráček.

,,Petr David,‘‘ bere si slovo Kašmír, ,,pracoval hned pro několik plátků a časopisů. Pro časopis Eunuch dělal na cestopisném článku o Bergkjavíku. Článek nedokončil. Podle výpisu z kreditek Bergkjavík osobně před pěti týdny navštívil. Soudě podle toho, kam se jeho článek v laptopu ubíral, a znepokojivým obsahům interview v poznámkovém bloku, se lze domnívat, že tam měl konflikt a byl nucen urychleně z Bergkjavíku odjet.‘‘

,,Myslíte, že se někdo vydal za ním a zabil ho?‘‘ ptá se Vondráček.

,,Je to možné,‘‘ přiznává Kašmír.

,,To je blbost  – v Bergkjavíku jsou dobrý lidi!‘‘ brání svůj lid poručík.

,,Zločinci se najdou všude, Vondráčku.‘‘

Poručík Vondráček studuje anatomii svých rukou.

,,Běžte domů, poručíku, a sbalte se.‘‘

,,Dobře.‘‘

,,Sbalte si něco teplého. Hodně teplého.‘‘

,,Ano, šéfe. Ehm,‘‘ zvedá poručík zrak od manikúry, kterou provádí sám sobě, ,,jak jste to myslel s tím spaním v letadle?‘‘

,,Jak tedy asi nevíte: město Bergkjavík je momentálně zcela odříznuté od okolního světa. Silnice jsou nesjízdné, řeky a jezera zamrzlá – na policejním letišti za městem vás čeká osobní letadlo. Jediná cesta, jak se dostat tam i zpět – je vzduchem.‘‘

,,Páni,‘‘ usmívá se zasněně Vondráček, ,,je to tam zase úplně zasněžený. To je jako když jsem byl malej… A pak že ňáký globální oteplování či co – prdlajs.‘‘

,,Globální oteplování způsobuje extrémně vysoké i nízké teploty, Vondráčku.‘‘

,,Jó jo..,‘‘ tetelí se poručík.

Já už tak nadšený nejsem.

Před odchodem přebírám Davidův notebook, který prozkoumával seržant Mazoch. Ten mi počítač neochotně předává.

,,Protestujete?‘‘ popichuji ho.

,,Šťastnou cestu,‘‘ na to Mazoch.

Zastavujeme se u poručíka Vondráčka doma, kde si balí, pak společně jedeme na policejní letiště. Hlavní třída je ucpaná a tak to – na doporučení poručíka – stáčím na vedlejší, která je…trochu míň ucpaná. Po chvíli se kolona zuřivě rozjíždí na zelenou a já tak tak brzdím těsně před zadní nápravou nějakého idiota v mazdě (udělal mi myšku).

,,To je retardér!‘‘ oceňuje ho Vondráček. ,,A vjel do zákazu – jeďte za ním, detektive!‘‘

,,Přenecháme ho městským.‘‘

,,Blázníte? Viděli jsme zločin! Můžou to být lupiči prchající z místa činu – musíme je pronásledovat!‘‘

,,Vypněte chvilku. Máme jinej případ. Ale pokud chcete, zastavím vám – můžete je pronásledovat pěšky.‘‘

Do zákazu za mazdou vjíždí automobil městské policie. Poručík Vondráček po zbytek cesty na letiště mlčí.

,,Tímhle se na vesnicích práškujou pole, ne?‘‘

,,Poctivá andula,‘‘ praví nadšeně Vondráček a táhle svůj kufr k malému, ne zrovna bezpečně vypadajícímu, letadlu.

Mně se do té rezavé herky moc nechce. Ne že bych čekal zrovna osobní tryskáč…, ale čekal jsem ho. Moje auto přebírá policista z Kašmírova týmu. Prý mě bude čekat v policejních garážích. Tam by mělo být v bezpečí. Nerad se se svým německým miláčkem loučím.

,,Ahoj,‘‘ zdraví nás pilot při nastupování.

(Neříkají tohle námořníci?)

S námahou tlačím svůj bágl do zadního prostoru kabiny a usedám na malé sedadlo za Vondráčka a pilota.

,,Chcete sedět vepředu, detektive?‘‘ nabízí mi Vondráček.

S díky odmítám.

,,Zapněte si pásy!‘‘ křičí pilot, kterého přes hluk motoru už skoro není slyšet.

Dívám se po nějakém tom bezpečnostním pásu.

,,Žádný tu není!‘‘

Pilot se na mě otáčí a ukazuje na cosi za mými zády.

,,To je ono?‘‘ ptám se a doufám v zápornou odpověď.

Pilot přikyvuje.

,,Ale vždyť to je jen ňákej starej pásek!‘‘

Pilot stále přikyvuje.

,,Normální – starej – koženej – odrbanej – pásek!‘‘

Pilot se otáčí zpět k přístrojové desce.

Dostávám flashback: vidím svého dědu, který nosíval, někdy před petatřiceti lety, úplně stejný pásek na modrákách při pracích v dílně. Takový flashback člověku navodí to, čemu se říká smíšené pocity.

,,Vážně nechcete sedět vepředu?‘‘ ptá se mě znovu Vondráček.

Nikdy jsem neletěl letadlem a bojím se výšek.

,,Ne, díky!‘‘ odmítám a zapínám si dědův pásek.

,,Vzhůru do oblak!‘‘ velí Vondráček a letoun se rozpomíná na svůj poslední let, který se udál někdy v roce šedesát tři.

Všechno drnčí, třese se, profukuje, skřínky se otevírají a z nich a z polic všechno padá na mě a já v sobě znovu nacházím víru ve vyšší moc. Pro jistotu se modlím k Ježíši, k Budhovi i k Aláhovi a prosím je o pomoc.

,,Stačí mi přežít…‘‘

,,Co říkáte?‘‘ ptá se mě pilot.

,,Že bude sněžit.‘‘

,,Jó jo – vypadá to tak.‘‘

Raději už nic neříkám, aby se ten bodrý chlapík – za kniplem? – soustředil jen na řízení (pár dekád netknuté) anduly. Nadšený Vondráček počíná dialogové tlachání s pilotem  (pilot je též z Bergkjavíku). Potřeboval bych panáka. Snažím se tu nebýt a řízená meditace nepomáhá.

Odlepujeme se od země a stoupáme.

Ti dva si v záklonu povídají a já jsem přesvědčen o své blízké smrti. Myslím na své auto, na svou kancelář, na whisky a klidný večer ve společnosti seriálu Báječná léta.

Vyrovnáváme se do horizontální polohy.

Mozek mi přestává tlačit na zadní část lebky a všechno se tak nějak… uklidňuje. Mezi plechy to pořád profukuje, ale už nic nerachotí. A buď to nám přestal fungovat motor, nebo přešel do nějakého tichého módu. Poručík Vondráček se na mě otáčí s výrazem, který značí, že mi chce cosi sdělit: ,,…………… ‘‘ (Jen pohybuje ústy, je němý.)

Zalehly mi uši! Myslel jsem, že se to stává jen v cestovních letadlech, v desítkách kilometrů vysoko. Panikařím! Co když mi to už zůstane?!  Nikdy neuslyším dětský smích… Ženu sténající pode mnou… Neposlechnu si zpěv ptáků v korunách stromů… No dobře, nic z toho nedělám, ale stejně: se slibem, že budu poslouchat i píseň Mama Said z alba Load si strkám ukazováky do uší a  odštuntovávací zvuk vysvobozuje mé pravé ucho ze světa hluchoty.

,,…v pořádku?‘‘ slyším Vondráčka a jeho (jindy otravný) akcent mi zní jako symfonie.

,,Lepší,‘‘ pravím, ,,lepší.‘‘

V útrobách letadla je zase hluk a já jsem klidnější. Druhé ucho se mi odšpuntovat nedaří. Abych se nějak zabavil, zkouším si osvojit ovládání funkcí nového mobilu. Po pár minutách hravě odemykám rádoby nedobytný zámek klávesnice, po čtvrt hodině vím, jak se píší smsky. Ale poslat zprávu jediné ženě, která se mi ozvala na můj seznamkový inzerát, se mi nedaří. Proč? Žádný signál. Mimochodem: profil na seznamce jsem si udělal v opilosti, takže jsem o něm druhý den ani nevěděl.

,,Připoutejte se!‘‘ přikazuje pilot.

,,Ještě víc?‘‘ dívám se na dědův zapnutý pásek.

,,Už tam budem, detektive,‘‘ hlásí mi Vondráček.

Hledím z okénka, kupodivu neomdlévám (z toho pohledu) a je to pod námi: zasněžený Bergkjavík. Byl bych si to i vyfotil, ale to bych potřeboval ještě jednou tolik dlouhý let na nalezení foťáku v tom hloupém – pardon – přechytralém mobilu.

,,Jsou úplně odříznutý,‘‘ neříká nám pilot nic nového. ,,Každou druhou hodinu musej shrnovat přistávací dráhu, jinak by nemohly…přistávat letadla, protože…moc sněhu, víte…no…‘‘

Jestli budou v Bergkjavíku takový všichni…, pomýšlím si. No…

Ne že bych čekal, že mi někdo vezme zavazadlo, ale…čekal jsem to. Přistání jsem přežil. Mrzne, vzduch je tak řídký, že se nedá dýchat, sněží, že není na krok vidět a vítá nás jakýsi převousatý chlapík v oranžové bundě.

,,Tenhleten špunt mi kdysi chodil na jabka,‘‘ bonzuje na Vondráčka.

,,Copak tady něco roste?‘‘ představuji si těžce jinou než bílou barvu.

,,Jasně, detektive. Ani v létě teploty věčinou nepřelezou dvacítku, ale vývozem – snad všeho! – jsme všude známí. Naše zemědělská kotlina je požehnaná.‘‘

,,Vy mě znáte?‘‘ (To o tom vývozu jsem nějak přeslechl.)

,,Jakpak by né – píše vo vás i ten spisovatel…jak se jenom…no…jak umřel v tom Skotsku.‘‘

,,Tomu nevěřte.‘‘

Táhneme se do hotelu, nohy po lýtka ve sněhu a oranžový pán, kterému hotel patří, pusu nezavře: ,,Je tu dva tisíce obyvatel. Lidi se často narodí a umřou, aniž by Bergkjavík opustili.‘‘

,,To je smutný,‘‘ pravím.

,,Próč? Jsou tu ideální podmínky k životu. Lidi jsou tu šťastný. Jen některejm to nestačí, že jo, špunte?‘‘

,,Není vám nic, poručíku?‘‘ zajímám se.

,,Jsem jen unavenej a motá se mi hlava.‘‘

,,Od chvíle, co jsme vystoupili z letadla, jste nepromluvil ani slovo.‘‘

,,Je tu kapánek řídčí vzduch,‘‘ konstatuje oranžový pán, ,,to si sedne, uvidíte. Vobá.‘‘

Ubytováváme se v hotelu (pokud se to tak dá nazvat), a já si, vyjma svých klíčů, beru i klíč od pokoje, kde bydlel Petr David. Mladá dívka v recepci mi ho neochotně dává. Nápadně přežvykuje, má kroužek v nose a uchu, spojený řetízkem. Na pultu jí leží kniha  – Dívka, která si hrála s ohněm – zřejmě se stylizuje do hlavní hrdinky. Zkusil bych to na ni, ale skoro se na mě nepodívá. No tak jo – zkouším to: ,,Dobrá kniha?‘‘

Zvedá své  černě podmalované mývalí oči od té severské detektivky a krčí rameny.

,,Je tu vůbec někde signál?‘‘ uchechtnu se.

,,V patře. Na hajzlu,‘‘ říká stroze.

Stejně není můj typ.

Táhnu svůj cestovní bágl do patra. Poručík Vondráček se loučí a s posledními silami ulehá do postele ve svém pokoji. Já v tom svém nenacházím toaletní zařízení, ani signál. Ta holka měla asi pravdu.

,,Není tu toaleta,‘‘ spravuji muže v oranžové bundě s nadějí, že pohne knihou v polici a knihovna zmizí a za ní se zjeví toaletní mísa. (Po bližším prozkoumání zjišťuji, že tu žádná knihovna není.)

,,Cože?‘‘

,,Toaleta,‘‘ opakuji. ,,Záchod.‘‘

,,Jo, hajzl…no… támhle na chodbě.‘‘

Usmívám se, doufám, že vtipkuje.

,,Ale nebojte…‘‘

,,Uf…‘‘

,,…každý patro má svůj vlastní.‘‘

,,Skvělý.‘‘

,,A na tom vašem je i signál.‘‘

,,Takže jediný místo, kde se tu dá volat je…,‘‘ opouští mě optimismus.

,,Jo – na hajzlu.‘‘

,,Co tu ještě nefunguje?‘‘

,,Internet.‘‘

Ne, až teď mě opouští optimismus.

,,Jak to?‘‘

,,Bouře skolila vysílač nebo co.‘‘

,,Proč to někdo neopraví?‘‘

,,Elektrikáři nelítaj letadlem.‘‘

,,Já zapomněl, že jste tu jenom zemědělci…‘‘

,,A hoteliéři,‘‘ říká hrdě.

,,Máte tu aspoň hospodu?‘‘

,,Jistěže, detektive. Je tu kompletní vyžití: hospoda, kostel…‘‘

,,Mmm…‘‘ loudím ze sebe uznání.

,,Bordel…‘‘

,,Mmm…‘‘

,,A moc dobrej bordel. Musím o tom něco vědět – stará tam dělá.‘‘

Jsem zaražený.

,,Dělám si srandu!‘‘

Loudím ze sebe nucené zasmání.

,,Dělá tam céra.‘‘

Chystám se vyloudit další nucené zasmání, ale oranžový hoteliér si ,,srandu‘‘ zřejmě už nedělá: ,,Jo, a radil bych vám dát si sprchu do sedmi večer, pak už většinou není teplá voda.‘‘

,,Děkuju za radu.‘‘

,,Není zač,‘‘ otáčí se ke mně hoteliér zády a posléze s přáním ,,pěknýho večera‘‘ odchází z mého pokoje. Zavírám za ním a popocházím ke své posteli. Povlečení je cítit čistotou, přesněji aviváží. Vybaluji si péřovou bundu, čepici a rukavice a rovnám si vše úhledně na postel. Teploměr za oknem ukazuje dva stupně pod nulou. Čas na mém telefonu zase šestnáct hodin a dvacet dva minut. Čas trochu rozhýbat tenhle případ. Vdova Davidová mne sice platí za každý den a hradí mi i výdaje, takže bych si mohl dát načas, ale nemám tu nic k pití a televizní signál (jak právě zkouším) vypadává a chytit se tu dá jen místní televizní kanál – a to je nuda.

Vyndávám Davidův notebook i jeho poznámkové bloky ze svého báglu. Počítač, po uvedení pod bergkjavický elektrický proud, nabíhá jen chvilku (taky bych takový potřeboval…). Nacházím v něm články o tomhle zmrzlém městě, na kterých pracoval pro časopis Eunuch. David píše o složení obyvatelstva…o zdejším agro-bohatství…a já zvažuji ten místní kanál. V poznámkách se to hemží kultivací, setbou, herbicidy…

,,No tak – řekni, kdo tě zabil.‘‘ Z místního vzduchy začínám trpět samomluvou.

Z bloku vypadává bílý papírek – zvedám ho  – je to výpůjčka z knihovny města Bergkjavík. Oblékám si oblečení rozložené na posteli, beru s sebou Davidovy poznámky a jdu tam.

Oblečen jako účastník polární expedice se ptám dívky v recepci, kde je místní knihovna.

,,U kostela vpravo – velkej barák, prosklenej vchod.‘‘

Děkuji a zkouším na svém obličeji vykouzlit neméně okouzlující úsměv. Není mi opětován. Vycházím před hotel a rozhlížím se (hotel stojí na malém vršku, a tak vidím téměř celé město): Bergkjavík je opravdu rovinatá pánev, nad severozápadním okrajem ho, jako hradba, lemují vysoké hory, pod nimi jsou zasněžené, strmé, jehličnaté lesy, jejichž skalní povrch země se svažuje, až se v nížině vyrovnává, měkne a mírní svou nehostinnost, a končí u prvních obydlených domů. Jih a východ je ohraničen kopcovitými, bílými pláněmi s pár lesíky smíšeného složení – jak jehličnaté, tak listnaté stromy a zamrzlým jezerem, zbytek zřejmě uměle vytvořených rovin tvoří místní agro-bohatství – pole. Zasněžená, spící pole. Jo a letiště, na to bych málem zapomněl – jediné spojení s vnějším světem.

Přede mnou, přes malé náměstí, stojí velký kostel, jehož věž se tyčí vysoko do šedého nebe, ze kterého padají drobné vločky. Kráčím k té velké, děsivé gotické stavbě a u ní se dávám vpravo. Vidím onen ,,velkej barák‘‘ i nápis Knihovna města Bergkjavík.

Za proskleným vchodem mne vítá příjemné teplo. Sundávám čepici, rukavice, rozhaluji šál, rozepínám bundu, vytahuji Davidův výpůjční lístek a jdu k pultu. Za ním stojí sotva dvacetiletá, obrýlená, blondýnka v tlustém červeném svetru. Sympatická. (Budu si muset více počíst v Davidově článku o složení místního obyvatelstva.) Ptám se na tituly z výpůjčního lístku.

,,Všechny byly vráceny.‘‘

Všímám si několika neobsazených počítačů v rohu.

,,Funguje tady internet?‘‘ ptám se.

,,Kdepak. Bouře poškodila vysílač – celý město je…‘‘

,,Odříznutý, já vím, já vím…‘‘

Blondýnka s rovně zastřiženou ofinou se na mě usmívá. S dávkou neosvojené ležérnosti to zkouším také.

,,A jak tady trávíte volnej čas?‘‘ ptám se jí.

,,Tak,‘‘ na to blondýnka, ,,čtu, koukám na telku…‘‘

,,I na ten místní kanál?‘‘

,,Když nefunguje jinej, tak jo. Dneska večer vysíláme klasiku.‘‘

,,S Hugo Haasem?‘‘

,,S Keanu Reevesem – Matrix.‘‘

,,Ach tak,‘‘ pronáším a ptám se, kde že najdu tituly vypůjčené Petrem Davidem. Vstřícná, plavá knihovnice mne naviguje.

Procházím kolem novinek a na novinkovém stole je kniha Jana Königa s názvem Jak moc nenávidím Williama Goata. Nacházím knihy, které hledám, a je to samé zemědělství, zemědělství, zemědělství… Beru si je do čítárny, pokládám je na stůl, svlékám si bundu, vytahuji Davidovy poznámkové bloky, které jsem měl skryté za pasem, a usedám na dřevěnou, rozvrzanou židli.

Po poučení se z orby, kultivace, setby a sklizně se znovu probírám poznámkovými bloky – mnoho poznámek, pár schůzek a zpovídání, a znovu jeden samostatný papírek – tentokrát s telefonním číslem a jménem. Lisbeth, psáno jiným, než Davidovým písmem. Je čas se sblížit s tou odtažitou milovnicí detektivek z hotelu. Knihy si beru s sebou, platím skromný poplatek za vypůjčení, loučím se se sympatickou blondýnkou a už už kráčím ulicemi zmrzlého města osvětlenými večerním osvětlením.

Talman hotel – poprvé si všímám názvu domu, kde jsem ubytován. Vcházím do recepce a okroužkovaná dívka už za pultem není. Místo ní je tam postarší paní s brýlemi na řetízku posunutými téměř až ke špičce nosu. Ptám se na její mladou kolegyni.

,,Měla už padla,‘‘ obeznamuje mne paní.

,,Aha,‘‘ pravím zamyšleně, ,,bude tu zítra?‘‘

,,Jó jo,‘‘ říká paní recepční vysokým hlasem, ,,bude tu zase od půl osmé od rána.‘‘

,,Děkuji,‘‘ říkám jako přeslušný detektiv a ptám se ještě na dívčino jméno.

Postarší recepční mi ho říká a ptá se: ,,Líbí se vám?‘‘

,,Něco na ní je,‘‘ přiznávám a myslím tím piercingy a tetování.

Znovu děkuji a odcházím do svého pokoje.

Alespoň si budu moct prostudovat Davidovy bloky, promyslet výslech záhadné Lisbeth a kouknout se, jak se Neo probudí ve skutečném světě. Napadá mě, že bych navštívil poručíka Vondráčka, abychom společně vyrazili ven a posoudili kvalitu místního piva, ale raději ho nechám odpočívat. Odemykám dveře svého pokoje a překvapuje mne světlo, otevírám dveře dokořán, rozhlížím se a nikdo v místnosti není – zřejmě jsem zapomněl zhasnout. Nebo pokojská, abych to měl na koho svést (jestli tady ovšem něco jako pokojská vůbec funguje). Zavírám za sebou, představuji si, jak mi ten oranžový hoteliér stele postel, a uvědomuji si, že když jsem tu byl naposledy, světlo jsem ještě nepotřeboval. Otáčím se do pokoje a někdo se napřimuje do sedu v mé posteli. Její řetízek- od ucha k nosu  – se blýská se světle. Mladá pokojská – Lisbeth, chce-li.

,,Zdravím, detektive.‘‘

Mé počáteční leknutí střídá uklidnění (mohl tu ležet taky ten hoteliér…).

,,Zrovinka vás hledám…‘‘

Zrakem hledám svůj kabát (a v levé kapse schovanou zbraň).

,,To mě, upřímně, těší.‘‘

Kabát je přehozený přes opěradlo židle, která stojí nedaleko po mé levici – namířená na malou, starou televizi.

,,Chtěl jsem se vás na něco zeptat.‘‘

,,Já doufám, že teď moc mluvit nebudeme…‘‘

Odhrnuje bíle povlečenou deku a odhaluje mi své útlé, nahé nohy.

,,Právě naopak,‘‘ pravím při pohledu na její potetované lýtko, ,,promluvíme si a pak uvidíme.‘‘

Pokládám knihy a bloky na malý stolek u dveří a věším své zateplující šatstvo na věšák.

,,Mimochodem,‘‘ pravím s nucenou odtažitostí v hlase, ,,hezké tetování…na té…ehm – noze.‘‘

,,Díky. Mně se líbí vaše vlasy. Lehce prošedivělý, ale pořád hustý. Děláte si s nima něco?‘‘

,,Sem tam je umeju. Někdy dám bals…, ale o to tady teď nejde, Anno.‘‘

,,Víte, jak se jmenuju – vy jste opravdový detektiv.‘‘

,,Stejně jako Petr David byl opravdový novinář, že? Lisbeth…‘‘

,,Co chcete vědět? Jestli jsem s ním spala? Jó jo – spala. Bylo to fajn.‘‘

,,Jakej byl mezi vámi vztah? Byli jste si blízcí? Povídali jste si?‘‘

,,Občas s ním byla zábava, ale většinou mlel něco o zemědělství, o herbicidech, podvodech a já nevím čem ještě. Byl jak posedlej.‘‘

,,Co vám říkal?‘‘

,,Víte, mě moc zemědělství nebere.‘‘

,,Co říkal o těch podvodech?‘‘

,,Detektive, myslím, že byste do toho neměl strkat nos.‘‘

,,Myslíte?‘‘

,,Myslím. Petr to dělal a dneska je pod drnem.‘‘

,,Jeho smrt vás moc nevzala, jak tak koukám.‘‘

,,Byl to jen sex a zábava.‘‘

,,Chápu.‘‘

Anna vstává z postele a staví se přímo naproti mně, černé oči zabodnuté v mých, ruce v bok– je to opravdu útlá dívka – to mě moc nebere, zima pod jejím černým trikem mi oznamuje, že si zapomněla podprsenku (na jejích vnadách příroda opravdu nešetřila). Natahuje pravou ruku, hladí mé levé předloktí a ptá se: ,,Tak co se bude dít?‘‘

Dívám se na vytetovaný klikyhák na její pravičce a říkám: ,,Povím vám, co se bude dít. Já si teď tady sednu,‘‘ popocházím a sedám si na židli, ,,zapnu televizi a budu koukat.‘‘

,,A co mám jako dělat já?‘‘ ptá se zklamaně Anna, nachází v peřinách své džiny a začíná si je oblékat.

,,Vy mě můžete zatím slepě obdivovat.‘‘

,,Tak to bych musela napřed opravdu oslepnout.‘‘

Anna si dopíná džíny, z pod deky vyndává černou mikinu s kapucí a přemisťuje se ke dveřím, kde se zastavuje. Rukou nahmatávám zbraň v kapse kabátu a otáčím se za Annou.

,,Měl byste se vrátit domů, detektive,‘‘ říká mi, otevírá dveře, a aniž by je zavřela, bosa odchází z mého pokoje.

Vstávám, zavírám, zamykám a nechávám klíč v zámku. Natáčím televizi tak, aby na ni bylo vidět z postele. Házím knihy a poznámky na postel a jdu do sprchy. Vstupuji do toho skromného, malého sprchového koutu a pouštím vodu – teplá. Mydlím se, myju si své husté, lehce prošedivělé vlasy a teplou střídá vlažná. Rychle splachuji šampón. Vlažná mi dává sbohem, vítá mne studená v těsném závěsu s ledovou. Zavírám vodu, vycházím ze sprchy a rychle se suším. Drkotaje zuby vbíhám do pokoje a pouštím topení naplno. Zima. Hledím na svůj necitlivý rozkrok a hle – opravdu zima. Štrachám z báglu čisté spodky, pyžamo a lezu si pod deku. Chumlám se pod bílé povlečení a je to tu příjemně cítit. Lisbeth zde zanechala příjemnou stopu. Soudě podle jejího vzhledu bych to nečekal, ale je to tak. Dlouho nepoznaná vůně ženy. Pomýšlím na zdejší ,,kompletní vyžití‘‘ a můj rozkrok už není tak necitlivý. (Ne, kostel nemyslím – ten už je jistě zavřený.) Na bílém povlečení zřím osamělý vlas. Beru ho mezi ukazovák a palec a prohlížím si ho: černý, barvený (Annin) vlas. Pouštím ho pomalu na zem. Raději se natahuji po dálkovém ovladači položeném na nočním stolku a zapínám televizi. Knihy házím na zem, Davidovy poznámky rozkládám po posteli – čtení na dobrou noc.

Píseň Wake Up od Rage Against the Machine znějící z televize mne uspává. Vypínám malou telku, beru si poznámkové bloky a pročítám si je ve světle noční lampičky. Dočítám se, že si Petr David, den před svým odjezdem, zapůjčil sněžný skútr…

Ráno mne probouzí dupání z pokoje nade mnou. Čas na mobilu: sedm hodin a jedenáct minut. Teplota na teploměru za oknem: mínus pět stupňů. Odkrývám se (kupodivu je v pokoji docela teplo), sedám si na okraj postele a vypínám světlo lampičky. Vstávám a protahuji se – moje záda by potřebovaly masáž. Nacházím cigarety – připaluji si, odklepávám do květináče s kaktusem a něco tomu chybí – kafe!

Oděn v kolekci a la polární zima zamykám svůj pokoj. Před dveřmi poručíka Vondráčka stojí postarší recepční.

,,Co se děje?‘‘ ptám se.

,,Špunt – teda – poručík Vondráček celou noc blouznil. Má zimnici a celý jen hoří.‘‘

,,Je to vážný?‘‘

,,Už u něj byl i dochtor – snad to bude v pořádku. Teď spí.‘‘

,,Dobře. Navštívím ho odpoledne. Fungují tady snídaně?‘‘

Paní recepční mi dává kladnou odpověď a návod, kde najdu to své kafe.

Káva je dost silná a dobrá. (Škoda, že se tady nekouří…) V tuto chvíli se zde stravuji jen já a jeden postarší pár. Káva ve mně mizí, na jídlo není čas – s sebou si beru jen bagetu na cestu a mizím z celkem útulné kantýny. V recepci zdravím Annu, která zvedá hlavu od knihy na pultu a usmívá se na mne (taky se divím.) Dnes si zapomněla svůj spojovací řetízek a černé triko vyměnila za šedé. Venku si strkám bagetu do náprsní kapsy a zapínám si péřovou bundu. Boule na mé hrudi vypadá jako jeden velký prs – s myšlenkou na Annu jsem rozhodnut nahlédnout do místního zemědělství.

Jemně sněží a na okraj města je to docela štreka. Ve vysokém sněhu se nejde zrovna lehce – vždy když udělám krok, sklouznu o půlkrok zase nazpět. Už mě bolí lýtka, a tak se posiluji bagetou. U otevřeného skladiště se zemědělskými stroji oslovuji jednoho z členů místního družstva a zpravuji ho o svém poslání. Říkám, že se zajímám zejména o postřiky, které používají. Seznamujeme se – je to veselý, vstřícný a zrzavý chlapík. Vede mě skladištěm, kolem fréz, rádlovačů, sazečů, sklizečů a jiných nudných strojů (jo, už jsem se něco naučil) a já v klidu dojídám bagetu.

,,Tak tady máme postřiky a tak,‘‘ říká v nemalé místnosti plné beden a lahviček.

Ptám se, o co se nejvíce zajímal novinář David.

,,Nejvíc tady o to,‘‘ ukazuje prstem na lepenkové krabice se zelenými a žlutými proužky. (Fungicidy, selektivní herbicidy.)

Dvě krabice jsou otevřené. Nedávám na sobě znát, že jsem si toho všimnul, a říkám: ,,Tak vám moc děkuju. To mi prozatím stačí.‘‘

,,Nejni zač,‘‘ usmívá se bezzubě zrzek.

,,Ještě jedna věc,‘‘ říkám po vzoru těch nejlepších vyšetřovatelů, ,,nevíte náhodou, kdo tu půjčuje skútry a kde ho najdu?‘‘

,,Jó jo…,‘‘ náhodou to ví a říká mi to. Ptá se: ,,Kolik je hodin?‘‘

,,Něco po devátý.‘‘

,,Tak v týhle době ho najdete tutově v hospodě.‘‘

,,A kde najdu tu hospodu?‘‘

,,U kostela vlevo – nemůžete to minout.‘‘

Prozatím se loučím a omlouvám se za obtěžování.

Vnitřek baru s noblesním jménem Daytona  rozhodně nesplňuje příslib svého názvu. Se vší úctou: je to zaplivaná, hnusná, špinavá díra. Takže se mi tu líbí. Přesně na tahle místa jsem tak rád chodíval, než jsem přišel k těm pár penězům.

Sedám si na stoličku u baru a objednávám si pivo.

,,Á pan detektiv!‘‘ vítá mě výčepní s přílišným nadšením i hlasitostí.

,,Víte, kdo jsem…‘‘ uvědomuji si nahlas a vytahuji cigarety.

,,Aby ne! Celý město o vás mluví.‘‘

,,To mám radost.‘‘

,,Cože to?‘‘

,,Že ochutnání vašeho piva by mi udělalo radost.‘‘

,,Jó jo, naše pivo tu pije každéj. Tady je,‘‘ sune přede mě půllitr se slušnou čepicí.

Mám žízeň a tak ochutnávám solidním lokem… velice těžce, hořce pivo polykám.

,,Tak co?‘‘ mrká na mě barman.

,,Nemáte tu ňáký dovážený? Může být i v lahvi.‘‘

Šum hlasů v podniku náhle utichá, nahrazuje ho vrzání židlí a náhlá změna tlaku. Téměř celé dopolední osazenstvo se po mě otáčí.

Loudím nucený nervózní úsměv. ,,To byl vtip. Je vynikající,‘‘ pozvedám půllitr do vzduchu – kynu na zdraví, přikládám ho k ústům, jemně se jimi dotýkám skla a bez napití půllitr pokládám zase na pult.

Osazenstvo vrže židlemi – otáčí se zase zpět ke svým problémům a hovorům a já mlsně a nápadně mlaskám. Loudím ze sebe ten nejnižší a nejbodřejší vidlácký tón, říkám : ,,Jó jo…,‘‘ křením se na barmana, ,,ehm…no… nevíte, kde bych našel Alberta? Toho, co pučuje skútry?‘‘

,,Támhle vzádu v boxu,‚‘‘ ukazuje prstem.

,,Dík, pane.‘‘

,,Detektive?‘‘ oslovuje mě barman, když vstávám se stoličky. ,,Říkejte mi Romane.‘‘

Jsem překvapený. ,,Barman Roman – to je dobrý!‘‘ ukazuji na něj prstem, zakláním hlavu a hlasitě se směji.

Barman se chechtá, já znovu pozvedám pivo na stvrzení našeho přátelství, říkám: ,,Říkejte mi detektive.‘‘

Beru z pultu cigára, upíjím ze sklenice, otáčím se a vracím tekutinu tam, kam v tuhle chvíli patří (do půllitru, jinak bych ji vylil do záchodu).

V boxu nacházím hledaného Alberta – neholeného kudrnáče a taky pořádný kus chlapa. Zdravím ho a slušně se ptám, zda-li si můžu přisednout. Souhlasí. Pokládám ,,pivo‘‘, sundávám si bundu a přemýšlím, jak začít. Trapná chvíle ticha, kdy detektivovi došly slova.

,,To pivo už nebudete?‘‘ ptá se mě Albert.

Třesavou rukou se chápu sklenice, zvedám ji z desky stolu a pokládám zase zpět.

,,Je to větrák. A jsem ve službě.‘‘

,,Jak vám můžu pomoct?‘‘

,,Před pár týdny si u vás novinář Petr David zapůjčil skútr…,‘‘ nadhazuji prudce téma.

,,Půjčil,‘‘ přiznává Albert, ,, a taky vrátil.‘‘

To je vlastně všechno, co jsem potřeboval vědět. Vstávám.

,,Posaďte se, detektive.‘‘

Poslouchám toho hromotluka.

,,Za to, co bude následovat, se omlouvám. Hrajte se mnou,‘‘ říká Albert a já jsem neklidný.

Rozmáchle máchá rukou a mé pivo končí rozlité na podlaze, sklenice se tříští…

Říkám: ,,Uf.‘‘

Albert se zvedá, chytá mě přes stůl za límec a řve mi do obličeje: ,,Tak podívejte – nechci s vámi mít nic společnýho! Ten novinář si skútr půjčil a pak ho zase vrátil!‘‘ Jeho dech svědčí o tom, že zde nasává už nějakou chvíli. ,,Nic víc nevim a vědět nechci! Tečka!‘‘

Přitahuje si mě k sobě, jako by mě chtěl obejmout. Hraju s ním a pokládám si hlavu na jeho rameno. Šeptá mi do ucha: ,,Sejdeme se za deset minut za kostelem – tam, co je socha Ježíše.‘‘

Šeptám: ,,Dobře,‘‘ a zvedám hlavu z jeho ramene.

Albert se odtahuje a pouští můj límec – padám zpět na své místo. Způsobili jsme pozdvižení. Albert zvedá starý vaťák z lavice, dopíjí své pivo (dělá kyselý obličej) a odchází z hospody. Chvíli jen tak vysedávám. Po pár minutách, zrovna když je mi přineseno nové pivo, se zvedám a hodlám za oba půllitry zaplatit.

,,Oba – a ještě jedno další k tomu – jdou na účet podniku,‘‘ praví barman Roman.

Stojím pod železnou sochou ukřižovaného Ježíše, kouřím a zároveň se kryju před velkými sněhovými vločkami. Stojím tu už druhou cigaretu.

,,Čekal jsem na vás, až přídete.‘‘

Otáčím se za hlasem – je to Albert – vysoký, kudrnatý, též kouřící, celý ve své stodvacetikilové kráse obalené ve vaťáku.

,,To já čekám na vás,‘‘ pravím.

,,Myslel jsem, jako že čekám, až za mnou přídete kvůli tomu případu.‘‘

,,Jo tak. Tedy – spusťte.‘‘

Albert popotahuje z cigarety, nervózně přešlapuje, a co chvíli se dívá po synu božím. Vypadá nejistě.

,,Ale noták,‘‘ pobízím ho bodře a vytahuji se do výšky jeho očí, ,,čekáte na mě, až za vámi přijdu, a teď budete mlčet? Ale noták.‘‘

,,Myslím, že byste se měl vrátit domů,‘‘ radí mi ten pořízek.

,,To nejste sám. Myslím si to i já, ale teď mi holt nic neletí.‘‘

Chvíli se na něj dívám a nechápu – čeho se takový hromotluk může bát? Vždyť i Ježíš, (tady vedle), se před ním dívá raději do země.

,,Byl jste členem zemědělskýho družstva,‘‘ nadhazuji. ,,Proč už nejste?‘‘

,,Nelíbilo se mi vedení a jisté praktiky.‘‘

,,Byl jste taky členem městského zastupitelstva. Proč už nejste?‘‘

,,Něco vám povím,‘‘ sklání se nade mnou, ,,jedná se o naše podnikání v zemědělství.‘‘

,,Zemědělství? Vážně? To by mě nenapadlo – skoro nikdo tu o tom nemluví.‘‘

,,Loni jsme přišli o celou třetinu úrody.‘‘

,,Budu hádat – špatné chemické postřiky?‘‘

,,Pssst!‘‘ tiší mě strašpytel Albert. ,,Abysme si zachovali tvář i odběratele (na příští rok) – museli jsme si sami najít dodavatele, dokoupit uhynulou část úrody a pak jí u odběratelů vydávat za vlastní. Ten dodavatel si řekl trojnásobnou částku, než my obvykle chceme po našich odběratelích. Peníze šly z městský kasy – zruinovalo by to náš rozpočet na zbytek roku, takže jsem navrhl najít jiný družstvo – jinýho dodavatele, ale zbytek zastupitelstva podepsalo smlouvu právě s tímhle. Prej kvůli kvalitě. Já byl jedinej, kdo to nechtěl podepsat-‘‘

,,A tak vás vyhodili.‘‘

,,Jó jo. Začal jsem se zajímat o to, proč jsme přišli o tolik úrody – navrhoval jsem testy a voni na to, že prej nejsou třeba, že už věděj, proč jsme o úrodu přišli.‘‘

,,Proč?‘‘

,,Těm polím prej nebylo požehnáno.‘‘

,,To si děláte pr-,‘‘ zarážím se – (zdálo se mi, že ke mně Ježíš pozvedl zrak). Říkám: ,,Pardon. Rozpočet to narušilo, ale někdo si pěkně namastil kapsu. Kdo byl ten dodavatel?‘‘

,,To nevím.‘‘

,,Ale noták!‘‘

,,Vážně. Ten novinář se o to zajímal – a jak dopadl…‘‘

,,Hm…,‘‘ v kostele se svítí a nad hlavou železného ukřižovaného jako bych viděl nápis: herbicidy. Oslovuji Alberta a ptám se, jestli bych si mohl zamluvit jeden skútr.

,,Na kdy?‘‘

,,Na zítra,‘‘ říkám a loučím se s nervózou Albertem.

Vracím se do zemědělských skladů místního družstva a tentokrát to beru přes drogerii.

Veselý zrzek už tak ochotný a vlastně ani veselý (jako dopoledne) není.

,,Změnil jste se,‘‘ říkám mu, zatímco mě vede skladištěm kolem strojů.

,,Jak to myslíte?‘‘

,,Máte moncla,‘‘pohupuji zálibně s igelitovou taškou.

Pravé oko má nateklé, až se mu skoro zavírá, a jeho okolí vykazuje lehké nalíčení.

,,Upadl jsem na schodech, ‘‘ říká zrzek.

,,Klasika.‘‘

Ocitáme se v místnosti s postřiky a já mám na zrzavého boxera ještě jednu prosbu: ,,Mohl byste mi přinést výkazy o nákupech chemických postřiků za letošní a loňský rok?‘‘

,,To nevim,‘‘ říká úsečně zrzek a podezřívavě si mě měří.

,,Byl bych vám moc zavázán,‘‘ dělám na něj oči.

,,Musel bych se zeptat šéfa…‘‘

,,A mohl byste to udělat hned? Čím dříve to budu mít, tím dříve vás přestanu otravovat.‘‘

,,No.. no…‘‘

,,Ale noták!‘‘ nasazuji svůj vidlácký šarm.

,,Tak dobrá,‘‘ souhlasí neochotně zrzek a nechává mě v místnosti samotného.

Využívám situace. Vytahuji z igelitky plastikové sáčky, průhlednou izolepu, nůžky, bílé papíry, malířský štětec, injekční stříkačku a tuhy z tužek (které jsem ještě v obchodě rozdrtil na prach do jednoho ze sáčků). Pokládám před sebe jednu z otevřených krabic se zeleným pruhem. Vyjímám z ní lahvičku herbicidu – lahvičku držím za víčko, štětcem ,,namočeným‘‘ do prachu z tuh přejíždím po celé ploše skla, pokládám štětec, pak beru kus průhledné izolepy a pečlivě oblepuji skleněnou lahvičku herbicidu, pásku opatrně odlepuji a lepím ji na bílý papír. Opakuji to u dvou dalších lahviček. Papír s několika slušnými otisky prstů strkám a zalepuji do čistého plastikového obalu. Nakonec otevírám jednu lahvičku herbicidu a injekční stříkačkou natahuji vzorek – i ten končí v sáčku.

Slyším kroky – urychleně se snažím uklidit. Ještě bych si to celé vyfotil, ale  není čas. Slyším dva páry nohou. Igelitku i se všemi potřebami strkám do náprsní kapsy a zapínám si bundu. Zase mám jeden velký prs.

,,Konečně vás poznávám!‘‘ křičí někdo za mými zády. (Tady snad všichni mluví dřív, než se objeví.)

Šedivý muž, tak přes padesát, se blíží v těsném závěsu s (nedávno) knockoutovaným zrzkem. Oděn v khaki bundě, kapsáčích a pohorkách ke mně natahuje pravici.

,,Trocký,‚‘‘ praví, ,,Pavel Trocký.‘‘

,,To jméno mi něco připomíná – už jsem ho tu někde slyšel…‘‘ zamýšlím se nahlas namísto představení se.

,,Asi o mě mluvili občani, detektive Polívko, jsem tady – mimo jiné – starostou,‘‘ přestavuje mi svůj medailonek Trocký a pořád se mi snaží rozdrtit pravici stiskem. (Sotva to cítím – oblékl jsem si rukavice.)

Starosta na mě působí sebevědomým dojmem: ač obutý ve vysokých pohorkách, je o hlavu a půl menší než já. Postavou připomíná spíše De Vita, ale obličeje dělá přehnaně chlapácké jako De Niro, když parodoval mafiány ve filmu Přeber si to. To byl dobrý film…

,,Takže vy vyšetřujete vraždu toho novináře, jo? Jak se jen jmenoval…‘‘

,,Petr David,‘‘ připomínám mu a pouštím konečně jeho ruku.

,,Jó jo, už vim…‘‘ mění se na chvíli Trocký v Trockého, pak zase nahazuje De Niro-ksicht, ,,ale nevim, proč jeho vraždu vyšetřujete tady, když byl prej zabitej…‘‘

,,Spíše tu prověřuji jeho článek, na kterým tu pracoval.‘‘

,,Hmm…ten článek… Vite, dost nás tu kvůli němu votravoval.‘‘

,,Nerad bych šel v tomhle v jeho šlépějích.‘‘

,,Ale kdepak. Cokoli budete potřebovat – jakoukoli informaci – jsme vám k dispozici.‘‘

,,Děkuji, pane starosto,‘‘ chystám se k odchodu.

,,Vyhlásím to v rozhlase,‘‘ směje se nepřirozeně Trocký s De Nirovým výrazem.

,,To snad nebude třeba,‘‘ dělám úkrok stranou a doufám, že si zrzek nevšimne, že už nemám igelitku. Nebo že si jeden z těch dvou joudů uvědomí, že mám prso.

,,Tady jsou dobrý lidi, detektive. Tady viníka nenajdete.‘‘

,,To doufám.  Moc se mi tu líbí a lidi jsou tu moc sympatický.‘‘

,,Tak vidíte,‘‘ praví Trocký a vážní, ,,měl byste jet domů. Za chvíli budou Vánoce.‘‘

,,Já tyhle svátky moc nemusím.‘‘

,,Ó, to je mrzutý,‘‘ smutní Trocký (a zrzek za ním snad taky), ,,třeba změníte názor, až navštívíte naši mši.‘‘

,,Někdy bych tam mohl zajít…‘‘ říkám a pomýšlím na mešní víno.

,,A co dnes večer?‘‘

,,Ale dnes je sobota.‘‘

,,My máme mši každý víkendový den.‘‘

,,Mmm…‘‘ loudím slova uznání.

,,A ve středu.‘‘

,,Středa – do kostela třeba,‘‘ trousím, ale nikdo se tomu nesměje. ,,Tak moc mě těšilo, pane Otrocký…‘‘

,,Já jsem Trocký!‘‘ opravuje mě De Niro-ksicht.

,,Promiňte, pane starosto. Třeba se potkáme na té mši.‘‘

,,Budu rád,‘‘ natahuje ke mně zase pravici.

Tentokrát si sundávám rukavici: jeho ruka je vlhká a studená.

Kráčím do hotelu Talman a všímám si podezřívavých pohledů místního obyvatelstva. Lidé, které míjím, se zastavují: prohlíží si mě, měří si mě a dělají tak s podmračenými až kyselými obličeji. Nejsem zde už vítán. V recepci se ptám Anny, jak se má. Odbývá mě jen úsečným ,,dobře‘‘ a dává si dobrý pozor, abych nespatřil to, co si čmárá na papír. Jdu navštívit poručíka Vondráčka.

Vondráček se pořád necítí úplně dobře: teče z něj pot, říká mi ,,tati‘‘ a prý je ,,tak moc sám‘‘. V poslední chvíli zachraňuji svou počestnost  (Vondráček projevil touhu přisát se k mému prsu). Znovu poručíka ukládám do postele a vyjímám obsah svého implantátu. Po vzájemné domluvě tento důkazní materiál ukrývám ve Vondráčkově zavazadle.

,,Není to na dumlání,‘‘ upozorňuji ho.

,,Ano, detektive.‘‘

V koupelně mu navlhčuji kapesník, pokládám ho na jeho rozpálené čelo a odcházím z pokoje. Můj cíl je záchod – jediná místnost, odkud se zde dá telefonovat.

Naštěstí není obsazený. Čas: třináct čtyřicet dva. Signál: dvě čárky! Na stanici bude jistě frmol, nebo několikahodinová pauza na oběd, a tak vytáčím rovnou číslo kapitána Kašmíra (ten dodržuje dobu obědové pauzy). Po třech tůtnutích se ozývá Kašmírův hlas: ,,King Nothing!…,‘‘ zpívá a v pozadí hraje stejnojmenná píseň ,,Ano, detektive? Jak se vede?‘‘

Zpravuji ho o mé a Vonráčkově situaci. ,,Potřeboval bych ověřit pár věcí.‘‘

,,Povídejte…huh!‘‘ citoslovcuje Kašmír, následuje kytarové sólo linoucí se ze zesilovače.

,,Ověřit otisky prstů, ověřit vzorek herbicidu a ověřit lety z posledních pár týdnů – z Bergkjavíku a zpět.‘‘

,,Dobře, detektive – píši si to tady…, moment,‘‘ šustí papíry, ,,do Berkgkjavíku lítá malý zásobovací letoun každý den – o víkendu dvakrát: ráno a večer. Až přiletí večer, bude o vaší zásilce vědět. Stačí mu to jen předat.‘‘

,,Dobře, kapitáne. Ať má ten výpis letů.‘‘

,,Jistě. Přiletí v osm večer.‘‘

,,A ještě se chci zeptat…‘‘

,,Ptejte se, detektive.‘‘

,,Je to ta samá andula a pilot, co sem dopravil mě a poručíka?‘‘

,,Ano.‘‘

,,To nebyl nějakej policista-specialista…pilot?‘‘

,,Mno…ne. Bergkjavický zásobovací letoun má povoleno přistávat na policejním letišti – civilní je moc drahé.‘‘

,,Jó jo. Tak já se ozvu zítra.‘‘

,,Určitě. Kdykoli. A detektive?‘‘

,,Ano?‘‘

,,Dávejte na sebe pozor.‘‘

Loučíme se a Metallica v pozadí je zesílena – než je uťata tůtáním ukončující hovor. Sundávám si bundu a s plánem ,,ještě si tu chvíli posedět‘‘ se v místnůstce zamykám.

Při splachování si uvědomuji, že mi zrzek ze statků neukázal záznamy o koupích chemických postřiků. Měl jsem asi příliš na mysli obsah své náprsní kapsy a též mne vyvedl z míry starosta De Niro. Napadá mě: všechno tady má pod palcem městský úřad – a tak když už mám tu skoro-absolutní-moc-dostat-se-ke-všem-informacím, jdu navštívit místní Obecní dům.

,,Sem nikdo nesmí!‘‘ říká mi bezpečák, který úřad střeží.

Říkám mu o svém povolení od starosty.

,,To nikdo nemá!‘‘

Vypadá dost neoblomně a nařachaně, tak na něj raději nezkouším svůj vidlácký šarm.

S prázdným žaludkem se zastavuji v místní restauraci na kus žvance…

,,Je nám líto – máme zavřeno.‘‘

,,V sobotu? V půl čtvrtý odpoledne?‘‘

,,Jó jo – inventura.‘‘

Bar Daytona ani nezkouším. Knihovna je otevřená a já jsem do ní kupodivu vpuštěn. Chvíli se ohřívám v křesle u topení, v klíně knihu s recepty (jistě že s barevnými obrázky), na bradě hladovou slinu, když v tom mne oslovuje ta milá, obrýlená blondýnka.

,,Můžete jít se mnou, prosím?‘‘

,,Jistě, chápu,‘‘ chápu a otírám si slinu z brady.

Vracím knihu do regálu a následuji blondýnčin solidní zadek k východu. Blondýnka dělá u východu úhybný manévr a vchází do dveří pojmenovaných Personál. Jsem ve střehu. Velice pomalu a obezřetně vcházím za mladou knihovnicí. Čekal bych v místnosti tmu a partu obrýlených bouchačů ve svetrech, ale je tu příjemně tlumené světlo a hlavně stůl s židlí a na něm talíř, ze kterého se kouří…

,,Měl byste něco sníst,‘‘ říká blondýnka a nabízí mi místo.

Hledím na talíř a na něm je hospodářské bohatství města: hrachová kaše, čočka, vejce, v ošatce chléb.

,,Nechte si chutnat,‘‘ přeje mi štědrá knihovnice a já jí velice, velice děkuji.

Sedám si na židli, bundu překládám přes opěradlo a nasávám vůni večeře.

,,Jak se jmenujete, slečno?‘‘ ptám se blondýnky chystající se k odchodu.

,,Karolína,‘‘ praví a mě zaplavuje vlna nostalgie.

,,Hm, jako moje máma…,‘‘ pravím zamyšleně.

,,Opravdu?‘‘

,,Ne. Ale moc vám děkuju.‘‘

Karolína se odchází věnovat případným zákazníkům a já se chápu příboru. Napadá mě, že bych se měl před jídlem pomodlit… Dívám se na luštěniny a chléb – třeba až po večeři. Házím to do sebe a mezi tím mi Karolína přináší něco k pití – pivo. S kyselým odporem odmítám (v domnění, že je to místní chmelová receptura), ale když zřím zelenou lahev s pěticípou červenou hvězdou na hrdle – radostně přijímám. Pivo ve mně mizí na dva loky. Oddechuji, užívám si tuhle chvíli. Seděl bych tu ještě o něco déle, ale volá mě k sobě ,,vyšší moc.‘‘ Beru bundu, před odchodem děkuji a loučím se s Karolínou a šinu si to vánicí – pomalým a nedůstojným krokem – směr kostel.

Vcházím něco po šesté. Mše už začala. Vržu velkými dveřmi a téměř celá polovina osazenstva (nějakých dvacet lidí) se po mě otáčí. Sundávám si okožešenou kapuci černé bundy z hlavy a usazuji se v poslední řadě. Doufal jsem, že se tu potkám se starostou De Trockým a teď vidím, že se po něm nemusím rozhlížet – Trocký přednáší v taláru na stupínku. Je tu vážený, až svatý. Jelikož na něj mám pár otázek a zároveň nezapomínám na dobré vychování, ponechávám mu jeho momentální nedotknutelnost – vyslechnu ho až po mši. Trocký přednáší do mikrofonu a jeho hlas se line téměř odevšad díky reproduktorům – za to má u mne pochvalu, ale jeho slova na mne nijak dobře nepůsobí – v kombinaci s večeří mám nejednou pocit přesycení a jisté…přeplněnosti. Pár lidí se na mě otáčí – mé úlevné manévry nezůstávají bez odezvy i povšimnutí. Doba odezvy mezi manévrem a povšimnutím: velmi krátká. S pohledem upřeným na kazatele vstřebává téměř každé jeho slovo (tedy, snažím se tak vypadat) – ve skutečnosti vzpomínám na včerejší klasický film a opakuji si motto: ,,Lžíce tady není…‘‘ šeptám.

Situace se uklidňuje (taktéž i zneklidňující vibrování mé lavice). Toužím po čerstvém vzduchu a špuntech – do uší. Plameny svící klesají a Trocký tlachá o cizoložství, Jezabel, Máří Magdaleně, o tom v roušce, co visí nad ním/za ním… Trocký se tváří jako polepšený Mendosa (De Niro) ve filmu Mise. Taky moc dobrý film…

Ve tři čtvrtě na sedm se ke kázání přidává živá kapela. Melodie jednoduchá, text takový, že očekávám, že se ten se hřeby v rukách pokusí každou chvíli sestoupit z kříže. Dva tisíce let a pořád mu nedají pokoj. Kapela hraje, zpěvák i s vokalisty zpívá, zesílený Trocký do toho káže a mně to něco silně připomíná. Ale než by se ke mně byť jen přiblížil Dotek Boha, usínám…

Tvořím jednočlennou porotu soutěže Miss mokrý svetr. Stav je nerozhodný, i přesto že se klání účastní pouze jediná soutěžící – blondýnka z knihovny. Poslední soutěžní disciplína – volná – si žádá mé osobní, soukromé ohodnocení v místnosti pro personál. Jsem ve střehu jako nikdy. Vcházím do místnosti za knihovnicí a tam stojí Trocký v mokrém svetru.

,,Jak se vám líbila mše, detektive?‘‘ budí mne v čas skutečný Trocký.

,,Zaplať pánbu,‘‘ probouzím se.

Mnu si oči a uvědomuji si, že jsem v kostele sám s Trockým.

,,Moc se mi to líbilo,‘‘ přispěchávám s opožděnou odpovědí.

,,A to myslíte sen, nebo mši?‘‘

,,Obojí. Víte… ta kapela – nejsem moc na krist-rock.‘‘

,,Jó jo, dneska se nějak moc odvázali,‘‘ nasazuje Trocký De Niro-ksicht.

,,To bude tím…,‘‘ soukám ze sebe a kontroluji čas na mobilu: šestnáct minut po sedmé. ,,Měl bych jít,‘‘ vstávám z lavice.

,,Dobrou a klidnou noc,‘‘ přeje mi Trocký, otáčí se ke mně zády a kráčí k oltáři.

,,Ještě jedna věc,‘‘ zastavuji ho.

Kněz De Trocký se na mě otáčí a já se ho chci zeptat na chemické postřiky, ale ptám se: ,,Co to bylo za firmu – tu co jste od ní odkoupili chybějící část loňské uhynulé úrody?‘‘

,,Co, prosím?‘‘

,,Mají něco podobného občané čekat i letos?‘‘

,,Detektive!‘‘

,,A za kolikanásobek to bude?‘‘

Trocký by mne nejraději rozpáral, jako to mladý Vito Corleone (De Niro) udělal s tím statkářem, který zabil jeho otce ve druhém díle Kmotra. Krásná část…

,,Kdo si i tentokrát namastí kapsu?‘‘ pronáším jako zprávař v televizi.

,,Běžte domů!‘‘ přikazuje polohlasně kněz a znovu se otáčí k oltáři.

,,Ale noták – mluvte se mnou…‘‘

,,Přijďte, až budete mít nějaké důkazy, pokud už je nemáte, radím vám, abyste se lépe díval kolem sebe a nepodléhal pokušení…vrtat se v něčem, v čem byste neměl.‘‘

,,Můžu přijít k vám na úřad?‘‘

,,Ne. V neděli nepracujeme.‘‘

,,Přinesete mi kopie dokumentů s nákupy chemických postřiků?‘‘

,,Ne!‘‘

Trocký mizí za oltářem, zachází za roh, kde otevírá vrzající dveře, které už jen slyším, tříská jimi a nechává mě v kostele samotného. Slyším, že brnkám na správnou nervovou notu…

Jdu do hotelu – do Vondráčkova pokoje (poručík spí), beru neověřené důkazy z jeho zavazadla a spěchám s nimi na letiště.

,,Ahoj ‚‘‘ zdraví mě pilot.

Předávám mu igelitku a přebírám od něj papíry s kopiemi letů z a do Bergkjavíku včetně popisu nákladu. Ve světlech, které lemují a označují přistávací dráhu, se v papírech dočítám, co potřebuji. Můžu se vrátit do hotelu a trochu si odpočinout.

V recepci mne nečekaně přívětivě vítá Anna. Své černě obarvené vlasy má stažené do úhledného ohonu.

,,Co tu děláte tak pozdě?‘‘ ptám se jí.

,,Vzala jsem to dneska za šéfovou. Co budete dělat, detektive?‘‘

,,Rozjímat.‘‘

Všímám si knihy na pultu: povídky Williama Goata.

,,Vy teď čtete brak?‘‘ ptám se.

,,Je dobrej.‘‘

,,Mmm…‘‘ loudím ze sebe uznání.

,,Chtěla jsem se omluvit za to včerejší přepadení ve vašem pokoji.‘‘

,,To nic, jste jen člověk.‘‘

,,Jak se tak dočítám…,‘‘ klouže očima na knihu a zpět na mě, ,,  napadlo mě, že jsem asi platila špatným vstupným.‘‘

,,Jak to myslíte?‘‘

Anna – z pod pultu – vytahuje lahev irské whisky.

,,Jo takhle…‘‘

,,Berte to jako mojí omluvu‚‘‘ omlouvá se Anna a přidává k lahvi dvě sklenice.

,,Omluva přijata,‘‘ beru do rukou lahev a sklenici, ,,bude mi stačit jedna. Děkuji.‘‘

Opouštím Annin překvapený výraz přecházející do zklamání a už cestou do pokoje si nalévám prvního panáka. Paráda…

S druhým panákem postávám ve svém pokoji u okna a pozoruji liduprázdné, nočně osvětlené ulice. Pěkný pohled. Sněží jen jemně – drobné vločky jsou pozorovatelné pouze v záři kandelábrových světel. V kostele se pořád svítí a bordel hlásí špičku (viděl jsem tam vcházet dva muže) – frmol sobotního večera. Třetí zákazník má na sobě oranžovou bundu… Přecházím k nočnímu stolku, abych si nalil třetí panák – náraz a tříštění skla protíná meditativní ticho! Tak jak jsem, padám k zemi. Snažím se překonat okamžik šoku. Byl to výstřel? Studený průvan proudící z rozbitého otvoru tabulky skla mne probírá. Po čtyřech přecházím k dřevěné židli a sahám do kapsy kabátu: nic. Zkouším druhou kapsu a ani v té svůj nový revolver Glock nenacházím. Ve světle lampičky se lesknou střepy okna, u dveří zřím kámen velikosti mé pěsti – nebyl to výstřel. Vstávám, abych nakouknul z okna a zpozoroval možného výtržníka – někdo bouchá na dveře! – instinktivně padám zpět na zem.

,,Kdo je to?‘‘ ptám se a rozhlížím se po nějaké zbrani.

,,To jsem já – Vondráček – slyšel jsem nějakej hluk. Jste v pořádku?‘‘

,,Nééé!‘‘ (U nočního stolku leží! lahev s whiskou.)

,,Detektive, ustupte ode dveří – vyrazím je!‘‘

Sunu se k lahvi a zvedám ji.

,,Nééé!‘‘ (Většina moku se nedochovala.)

Poručík Vondráček vráží do dveří – podruhé a pak ještě jednou…

,,Nechte toho, poručíku,‘‘ žádám ho. ,,Jsem v pořádku.‘‘

Vondráček zkouší čtvrtý pokus. Stojím u dveří a čekám, až ustane jeho snažení. Po čtvrtém vražení je chvíli ticho následované úpěním a nadáváním. Odemykám, otevírám a vpouštím Vondráčka do pokoje. Rozsvěcuji velké světlo.

,,Co se stalo?‘‘ ptá se poručík a masíruje si pravé rameno.

,,Někdo mi hodil kámen do okna.‘‘

,,Nějakej chuligán?‘‘

Nahlížím z okna a nikdo tam není. Říkám: ,,Nemyslím si.‘‘

Jdu ke dveřím, rozhlížím se po chodbě a chvíli poslouchám: ticho. Nikdo se sem nehrne, nikdo hluk neslyšel nebo ho to nezajímá. Nebo moc dobře ví… Zavírám dveře a ptám se: ,,Jak se cítíte, poručíku?‘‘

,,Už mnohem líp, jen mě bolí rameno.‘‘

Prohledávám svůj pokoj – nevím proč mě to nenapadlo hned. Tolik jsem toužil po klidném večeru…

,,Co se děje, detektive?‘‘

Konstatuji : ,,Ukradli mi zbraň, Davidův notebook i poznámky.‘‘

,,Kdo?‘‘

Vyprávím mu všechno, co se stalo od okamžiku, kdy si šel včera lehnout až do teď.

,,Taky bych si dal čočku,‘‘ na to Vondráček.

,,Pomůžete mi sbalit?‘‘

,,Co chcete dělat?‘‘ ptá se mě Vondráček.

,,Dneska přespím v Davidově pokoji. Mám od něj klíče.‘‘

,,Nenahlásíte to v recepci?‘‘

,,Raději ne.‘‘

Za pomoci poručíka Vondráčka stěhuji své zdejší prozatímní všechno do Davidova pokoje. Nakonec si beru i ,,svou‘‘ deku a polštář a zamykám pokoj, v němž už pomalu klesá teplota k nule. Sedám si na postel, na které Petr David před pár týdny ještě spal, dýchal a zřejmě i souložil (s recepční Annou) a se slzami v očích si lokám zbytku whisky. Je mi toho báječného chlastu opravdu líto.

,,Zítra vás asi budu potřebovat, poručíku.‘‘

,,Jsem vám k dispozici, detektive.‘‘

,,Určitě se už cítíte líp?‘‘

,,Jó jo…‘‘

Loučíme se a já se dávám do prohlídky pokoje. Otevírám šuplíky, prohrabávám skříň, prohmatávám matraci i celou postel, dívám se za nábytek a dokonce i pod koberec: nic nenacházím. Touhle prohlídkou jsem měl včera dost možná začít, ale prozatím mi stačil Davidův notebook a hlavně jeho poznámky. Šel jsem krok po kroku – stránku po stránce a setkal se s každým, s kým se setkal on, a chodil na místa, kam chodil on – postupoval jsem přesně podle jeho zápisků. Škoda jen, že si zapisoval jen fakta – plánované schůzky a obsahy interview, místa a osoby, ne svoje dojmy, pocity, ani podezření. To bych pak měl svojí práci hodně usnadněnou… Na jedné stránce dokonce zmínil sex s recepční Annou – to mne přimělo ji odmítnout. Chybí tam ty dojmy… Jeho poslední poznámka – je vlastně mapa, kterou vlastnoručně zakreslil. Zakreslil a popsal místo svého posledního ,,výletu‘‘ v Bergkjavíku – výletu na skútru…

,,Vážně jste to nikdy neřídil?‘‘ ptá se mně druhý den Albert.

,,Ne, ale jezdil jsem na pár mašinách…‘‘

,,Silný motorky?‘‘

,,Bych řek – silný mrchy.‘‘ (Ve skutečnosti jsem v dospívání řídil pouze vypůjčeného fichtla. Ale dával jsem ho ,,na plnej kotel‘‘, vážně.)

Albert se nervózně klepe – na mé přání v garážích nekouří (je tu všude cítit benzín). Ukazuje na řídicí panel, což jsou vlastně řidítka: ,,Tady tím ťuplíkem se to nahazuje, levou dáváte rychlosti, pravou přidáváte plyn – dolů přidáváte, nahoru ubíráte.‘‘

,,Brzda jen jedna?‘‘

,,Je to pásový zařízení.‘‘

,,Jo, tak.‘‘

,,Vážně se na to nechcete vykašlat?‘‘

,,Nemůžu,‘‘ říkám.

,,Já jen že…, ten novinář si tu taky půjčoval skútr a pak už jsem ho neviděl… Teda – toho novináře, skútr vrátil a pak už jsem ho neviděl.‘‘

,,Já vím. Chápu – trochu… A právě proto to musím rozlousknout.‘‘

,,Nemusíte to přece dělat…‘‘

,,Musím – dostávám za to zaplaceno.‘‘

Albert rezignuje na přemlouvání mě. ,,Tak vám s tím alespoň vyjedu z garáže,‘‘ nabízí mi.

,,Buďte tak laskav.‘‘ (Stejně bych to asi nesvedl.)

Albert mi vyváží skútr, zastavuje, nechává ho nahozený a chvíli na něm zamyšleně sedí. Kráčím k němu.

,,Copak?‘‘ ptám se ho a nasazuju si rukavice.

,,Vy jste takovej Batman, detektive,‘‘ lichotí mi a připaluje si cigaretu.

Dívám se na tu jeho hrdinskou pózu.

,,A nechcete být Robin?‘‘

,,Ani náhodou!‘‘ leze Albert ze sedla a dole se zase klepe jako feťák s absťákem. ,,Radši už jeďte!‘‘

Osedlávám toho motorového pásovce. Řadím rychlost, přidávám plyn a pouštím brzdu… Plynu bylo asi moc – sotva jsem se udržel. Nasazuji ležérní tvář a dělám, že to divoké škubnutí byl úmysl. Pokyvuji na Alberta a v ranním slunku to beru na západ.

Se sluncem v zádech, lesy a skalami po levici, městem po pravici – mne čeká hodně dlouhá, dlouhá projížďka. Mám v úmyslu objet celá skaliska, která v pozdních hodinách vrhají na město ohromující stín a dostat se jim takzvaně – doslova do zad. Městskou ,,civilizaci‘‘ nechávám za sebou a poprvé, co tu jsem, nesněží. Překonávám mírné kopce i malé skalnaté výběžky, a i když vůbec nemám ponětí, kde jsem, nezapomínám zatáčet vlevo – mírně vlevo, prudce vlevo, rovně a zase vlevo. V hlavě si vybavuji Davidův plánek a doufám ve svůj chabý orientační smysl…

Malé pohoří je za mnou a povrch je kopcovitý, hrbolatý, ale dostatečně zasněžený – kličkuji mezi stromy malých lesíků a na relativních rovinkách mačkám plyn naplno. Jízda připomínající přerušovanou soulož je víc než únavná a taktéž (zatím) neuspokojivá…

Ve stínu skalisek je zima. Povrch konečně měkne a jeho hrbolatost je též mírnější. Po vyjetí ne strmého – spíše dlouhého kopce mne čeká nezvykle hustý jehličnatý lesík, na jehož konci končí stín hor a začíná rovina. Vyjíždím z lesíku a zastavuji. Jel jsem něco přes dvě hodiny. Přede mnou se rozléhá bílé, rovné nekonečno. Pláň široko daleko. Znovu vzpomínám na mapku v Davidových poznámkách a beru to přímo. Stanovuji si horizont před sebou jako cíl a jedu k němu, a když už jsem (asi tak) v místě předchozího určení, stanovím si další horizont jako cíl a jedu k němu. Oslepující světlo sluce se odráží od sněhu a jízda po rovině nebere konce. Po pár dalších minutách zastavuji, vypínám motor a slézám ze skútru.

,,Moje…‘‘ masíruji si bolavé hýžďové svaly.

Malé pohoří, za nímž se schovává město, je malé, maličké. Nejspíš jsem se neztratil, ale tak nějak teď nevím co by. Co tu Petr David hledal? To se chtěl jen pokochat výhledem? Zmáčknout skaliska mezi palec a ukazovák? Sundávám si rukavici a zkouším to. Nijak mi to nepomáhá, jen mi zalehlo levé ucho. Vzpomínám na své poslední zalehnutí – ucha (při letu sem), a na slib, že když znovu plnohodnotně uslyším, budu poslouchat i píseň Mama Said z alba Load. Slib jsem nesplnil a tak si tu ten heavy-country song broukám alespoň teď. Vybavuje se mi bezpočet póz, kompozic a líčidel.

,,Semeno a krev…‘‘ říkal mi kapitán Kašmír o obalu toho alba.

Dívám se na ty pláně polí a opakuji si tu větu…několikrát…

Petr David dost možná zaplatil za ,,semeno‘‘ krví. Tedy myslím za semínka a za to, co z nich vzejde z půdy… A uhnije… Semeno, krev… pole.

Navlékám si rukavici, padám na všechny čtyři, bořím ruce do sněhu a hrabu. Vrstva sněhu je téměř třiceticentimetrová, ale já potřebuji nejen hloubku – potřebuji vidět, jak vypadá hezký čtverečný kus povrchu země. Když zřím plochu, odbíhám o kus dál a tam hrabání opakuji: stejný výsledek. Pole – zorané, zkultivované pole, připravené k setí. Celé ty bílé, rovné pláně jsou něčí pole! To jsou ty pole, na nichž se zrodila úroda, kterou pak město odkoupilo a přidalo ke své chybějící (,,uhynulé‘‘) třetině. (Aspoň si to myslím…)A letos se pravděpodobně chystá na to samé.

Nezbývá než zjistit, komu oficiálně pozemky patří.

Nasedám na mašinu, nakopávám motor a uháním, seč skútru pásy stačí. V hlavě mi šrotuje, až to přehlušuje hluk motoru. Slunce se odráží od sněhu a já se chvílemi ujišťuji, že jsem se nezbláznil. Utvrzuji svůj mozek v tom, že novinář Petr David odhalil podvod – spiknutí a za hrozbu jeho zveřejnění byl umlčen. Nebo je to ještě jinak?

Cesta mi utíká mnohem lépe, když myslím na něco jiného. Vjíždím do stínu hor, překonávám lesík, kopcovité povrchy… a znovu mne vítá město, kde bydlívaly ,,dobrý lidi.‘‘ Zastavuji a chcípám svojí první, opravdovou ,,mrchu‘‘ před Albertovou půjčovnou skútrů (vjet do garáže se neodvažuji). V jeho moto-technickém obchodě nikdo není. V garážích a v dílně také ne. Obcházím jeho dům, zvoním a nahlížím dovnitř – nikde ani noha. Vracím se do garáže půjčovny a za pultíkem, na němž leží sešit, kam se zapisují vypůjčené stroje i tržba, nacházím nedlouhý stříbrný řetízek. Zvedám ho a po drobné studii… vím přesně, komu patří.

V hotelu zdravím starší recepční a zastavuji se na kus řeči. Ptám se, kde je Anna.

,,Vzala si volno – není jí dobře.‘‘

Už to sice vím, ale ujišťuji se, jaké je Annino příjmení.

,,Trocká. Je to dcera…‘‘

,,Starosty Trockého, já vím.‘‘

,,Tak proč se ptáte, když to víte?!‘‘ říká recepční nevrle.

,,Promiňte.‘‘

Jdu za poručíkem Vondráčkem.

,,Oni tam mají pole!‘‘ hlásím ve dveřích Vondráčkova pokoje.

Poručík sedí na posteli s talířem v klíně a lžící v ruce – dlabe polévku.

,Cože?‘‘ polyká.

,,Za tím pohořím, co lemuje celou severozápadní stranu – jsou tam kilometry a kilometry polí.‘‘

,,Ty skály, jak jsou za lesem?‘‘

,,Ano.‘‘

,,Čí ty pole jsou?‘‘

,,To za chvíli zjistím. Zavolám na stanici.‘‘

,,Detektive?‘‘ zastavuje mne Vondráček mezi futry a pokládá polévku na noční stolek. ,,Na něco jsem si vzpomněl a potřeboval bych si to taky ověřit.‘‘

,,Co?‘‘

,,Ten starosta Trocký – já ho potkal.‘‘

,,Tomu se nedivím, když jste tu žil.‘‘

,,Ale ne, já myslím minulý týden – v hotelu Paramore…‘‘

,,Jste si jistý?‘‘

,,Když jsem ho oslovil, dělal, že mě nezná. Náfuka!‘‘

,,Pojďte se mnou.‘‘

Oba si to míříme na záchod. Vytahuji mobil a čekám, až se signál vzpamatuje: znovu se na displayi objevují dvě čárky. Vytáčím kapitána Kašmíra a dávám ho na hlasitý poslech. Zvedá to a v pozadí je relativní ticho.

,,Jsem rád, že už vám je dobře, Vondráčku.‘‘

,,Děkuju, šéfe.‘‘

,,Detektive,‘‘ mluví Kašmír ke mně, ,,ty otisky patří Petru Davidovi, jak jste předpokládal. A ta látka, co jste nám poslal – je takzvaný totální herbicid.‘‘

Před očima mi naskakuje hnědá barva. Kapitán pokračuje: ,,Po jeho postříkání – čehokoliv – zničí takřka cokoliv, ne jen plevel a škůdce, jako je tomu u jiných herbicidů.‘‘

Před očima mi naskakuje žlutý a zelený proužek na krabicích ve skladu chemických postřiků na statku.

,,Potřebuju se zeptat na majitele jedněch pozemků…‘‘ říkám.

,,O co jde?‘‘ ptá se Kašmír.

,,Pole,‘‘ pravím a uvádím mu polohu pozemku.

,,A já se chci zeptat na hosta z hotelu Paramore,‘‘ bere si slovo Vondráček. ,,Chci vědět, jestli tam byl ubytovaný nebo jestli existuje nějaký záznam, že tam byl. Jmenuje se Pavel Trocký.‘‘‘‘

,,Zjistím to, pánové,‘‘ slibuje Kašmír, ,,zavolám vám tak za půl hodiny.‘‘

Končíme hovor, vycházíme z toalety a v místnosti nás střídá postarší pán. Poručík Vondráček si jde dojíst svou polévku a já se jdu do svého pokoje převléknout. Při té sněžné jízdě jsem se dost zpotil, a tak si dávám rychlou sprchu. Chystám si kabát namísto durch mokré péřovky (promáčené od sněhu) a při jeho oprašování mi v pokoji něco nehraje. Můj doposud potlačovaný smysl pro kompulzivnost si všímá nedovřeného šuplíku. Jdu k němu a dovírám ho – neúspěšně. Trochu ho rozhýbávám, zkouším ho dovřít a pak ještě jednou – něco mi v tom brání. Vysouvám šuplík úplně z pantů a prohlížím si ho: uvnitř a z boků nic není (nic, co by mi bránilo v dovření), zespoda  je několik papírů přilepených lepicí páskou (levý roh štůsku se odlepil, proto nešel šuplík dovřít). Odlepuji zbývající rohy od spodku šuplíku a prohlížím si ty papíry. První je kopie o nákupu herbicidů, druhý kopie o nákupu úrody od zemědělské společnosti Ecclesiastes – obě smlouvy jsou podepsány celým městským zastupitelstvem včetně starosty Trockého. Třetí list je plánek budovy i s její podzemní částí nakreslený (zřejmě) samotným Davidem. Budova je označena křížem – kostel. Rozhlížím se po pokoji a přemýšlím o Petru Davidovi s o dost větším respektem. Tiše mu děkuji. Dooblékám se a odcházím z pokoje na chodbu, kde už mne čeká poručík. Ukazuji mu nalezené listiny.

,,Co je to Ecclesiastes?‘‘ ptá se.

,,Myslím, že je to z Bible,‘‘ hádám.

,,Zní mi to jako ňáká kapela…‘‘

,,Safra, Kurte,‘‘ usmívám se.

Půlhodina se skoro naplňuje a toaleta je stále obsazena. Klepeme na pána.

,,Budeme ten záchod potřebovat, pane‘‘ ťukám zvolna na dveře.

Vondráček si nebere servítky: ,,Jménem zákona otevřete, nebo budeme vaše počínání klasifikovat jako maření vyšetřování!‘‘

,,Moje co?‘‘ diví se muž za dveřmi.

,,Policie tuto místnost momentálně zabírá a uzavírá z důvodu závažného vyšetřování.‘‘ huláká Vondráček.

,,A to tu budete vyšetřovat oba najednou?‘‘

Kroutím hlavou.

,,Ano,‘‘ protiřečí mi sebevědomě Vondráček.

Po chvilce šramocení, hekání a splachování z oné místnosti vychází stařík s výrazem opovržení. Lezeme dovnitř a oba proklínáme jeden z pěti lidských smyslů. (Ne, sluch ne.)

,,Lžíce tady není…‘‘ opakuji si klasickou mantru.

Kapitán Kašmír volá, hlásí mi můj mobil. Znovu ho dávám nahlas: ,,Co se děje, pánové? Už jsem vám volal dvakrát.‘‘

,,Měli jsme…obsazeno,‘‘ říká Vondráček.

,,Co jste zjistil?‘‘ měním téma.

,,Pavel Trocký byl před týdnem ubytován v hotelu Paramore, a to jednu noc – ze čtvrtka pátého na pátek šestého tohoto měsíce.‘‘

,,Pátého byl zabit Petr David,‘‘ podotýkám.

,,V hotelu se původně chtěl zapsat dívčím jménem – prý umělecký pseudonym,‘‘ informuje nás kapitán. ,,Ale hotel Paramore má vyhlášku, díky které se každý zákazník musí zapsat pod svým vlastním jménem a ještě k tomu uvést své rodné číslo.‘‘

,,Ta vyhláška mi dost pomohla, když jsem tam nedávno řešil případ, kterej novináři tak rádi nazývali Vraždy v Paramore…,‘‘ vzpomíná na svůj předchozí případ Vondráček.

,,Komu patří ty pozemky?‘‘ ptám se.

,,Komu myslíte, detektive?‘‘ zkouší mne kapitán Kašmír.

Hádám: ,,Někomu z té bandy okolo Trockého.‘‘

,,Přímo Trockému,‘‘ upřesňuje Kašmír.

,,Budeme potřebovat posily – jede v tom celý zastupitelstvo! Nemám ani svojí zbraň…‘‘ žádám Kašmíra.

,,Pošlu tam letadlo,‘‘ slibuje kapitán. ,,Hned.‘‘

,,Pošlete celou leteckou eskadru!‘‘ žádá si poručík Vondráček.

,,Hlavně na sebe dávejte pozor, pánové…  vypadá to, že se chystáte na samotného Pána loutek.‘‘ (Tuším, jakou píseň od Metalliky myslí…)

,,Jak znělo to dívčí umělecký jméno, kterým se chtěl Trocký původně zapsat v hotelu?‘‘

,,Anna Trocká.‘‘

Loučíme se s kapitánem, ten říká, že si jde sníst lasagne.

,,Doufám, že ještě stihneme nedělní mši,‘‘ doufám.

,,Vaří kapitánovo žena vůbec něco jinýho než lasagne?‘‘ na to Vondráček.

Vycházíme z hotelu Talman. Cestou do kostela vytahuji Davidův plánek a sděluji Vondráčkovi svůj plán: ,,…takže až vejdu do kostela, tak uděláte co?‘‘ zkouším ho.

,,Zavřu za vámi a zajistím dveře.‘‘

,,Tak.‘‘

Dveře kostela jsou otevřené a vybíhá z nich vyplašená žena s malým dítětem v náručí. Kývu na Vondráčka a nahlížím do kostela sv. Pavla.

,,Tak na tohle jsi potřeboval ty pozemky! Viděla jsem ty smlouvy v tvý pracovně! Jen to těm lidem řekni! Řekni jim to!‘‘ křičí Anna Trocká na svého otce pod ukřižovaným Ježíšem a míří na něj při tom revolverem.

Vstupuji do dveří a lavice kostela při netradiční nedělní mši – jsou plné.

,,Petr to věděl – on na to přišel!‘‘

Snad padesátka lidí sleduje rodinný konflikt na stupínku vedle oltáře. Anna je rozzuřená k nepříčetnosti. Kráčím blíž k těm dvěma a téměř nikdo z diváků si mě nevšímá. Míjím první-poslední dvouřadu lavic a je mi jasné, že zbraň, kterou drží Anna v rukou, je můj nový revolver Glock devatenáct.

Byl by z ní skvělý detektiv, napadá mě u čtvrté dvouřady. To ona mi z pokoje ukradla Davidův notebook, jeho poznámky a mojí pistoli. Nevím, kolik informací měla ze ,,svého domova‘‘ a přímo od zesnulého novináře, ale s pomocí Davidova odkazu, který jsem měl v pokoji, to celé rozlouskla za poměrně krátkou dobu. Míjím sedícího barmana Romana s rodinkou a je mi trochu stydno.

,,Cizoložství je hřích!‘‘ obhajuje svůj hřích Trocký v černém taláru. ,,A ty…‘‘ nasazuje De Niro-ksicht, ,,moje jediná dcera…‘‘

,,Vy jste ho zabili!‘‘ pláče Anna a plné dlaně jí těžknou i ze zbytkem rukou – míří Trockému někam na kolena.

Zastavuji se u stupínku, a abych ji uklidnil, zvolávám: ,,On – osobně – ho zabil!‘‘ A ukazuji teatrálně na De Trockého.

Otec s dcerou na mne hledí, pak hledí na sebe – Anna pozvedá zbraň a De Trocký obě ruce nad hlavu. V hledišti se ozývají první náznaky zvukové přítomnosti. Říkám k Anně: ,,Nejenom že ho zabil – chtěl to hodit na tebe!‘‘

Kdosi z přihlížejících za mými zády mi slovně vyhrožuje smrtí, někdo jiný ho okřikuje, ať je ,,zticha, že chce vědět, jak to je…‘‘ Anna vypadá odhodlaně.

,,Milovala jsem ho,‘‘ říká svému otci o svém ženatém milenci.

(I když pořád dost nahlas, aby mne všichni slyšeli)  promlouvám k Trockému: ,,Letěl jste za Petrem Davidem a do záznamů v letadle o přepravovaných osobách jste se podepsal Anniným jménem. Zabil jste Davida a nechal na místě činu její vlas.‘‘

,,To je lež!‘‘ čertí se kněz De Trocký.

,,Kde je Albert?‘‘ ptám se ho.

Trocký těká ze mě na svou dceru. Promlouvám k Anně: ,,Nechybí ti něco?‘‘ Vytahuji z kapsy kabátu její řetízek.

Anna svrašťuje čelo, míří při tom na mě.

,,Už pár dnů ho nemůžu najít…‘‘ říká tlumeným hlasem.

Trocký zapomíná na svůj tvrďácký herecký vzor – oči vytřeštěné, pohled nechápavý, ruce nad hlavou se mu třesou.

Konstatuji: ,,Odklidil Alberta, který se moc šťoural v obecních obchodech s úrodou, a navíc mi pomáhal. Nastražil řetízek na místo činu – chtěl na tebe hodit i tohle.‘‘

Anna – oči na vrh hlavy, ruce ve výši ramen, hlaveň mé pistole namířenou na Trockého. Její ukazováček se hýbe – mačká spoušť…(můj revolver je nový a já se dlouho učím ovládnout ovládání nových věcí, ale u téhle pistole poznám, když je zajištěná)… Anna zdvojuje pravý ukazováček levým a pokouší se dvojitou silou spoušť zmáčknout. Nejde to.

,,Blbá pistole!‘‘ rozčiluje se. ,,Za to můžeš ty – ty detektivní pako!‘‘ (Takhle mě už nikdo dlouho neoznačil.)

Míří na mě se stejným odhodláním v obličeji jako před chvilkou na svého otce, ohmatává plochu pistole a já se bojím, že objeví pojistku. Trocký využívá situace a dává se na ústup.

,,Ty kroužkovaná čůzo!‘‘ ozývá se za mými zády.

Kolem mne se míhá něco bílého – knihovnice Karolína v bílém svetru ladně a elegantně stoupá na svaté pódium a sráží recepční Annu k zemi. Anně vypadává revolver z rukou. Natahuji se pro něj a odjišťuji pojistku. Rozhlížím se: Trocký mizí ve dveřích za oltářem, Karolína kroutí Anně ruku za zády.

,,To je ono, zlato,‘‘ chválím ji, ,,dej jí čočku!‘‘

Neelegantně se soukám na stupínek, těžce se zvedám a jdu si pro Trockého.

,,Stůj, ty parchante!‘‘ ozývá se z publika.

Otáčím se. Z lavice si stoupá omonoklovaný zrzek ze statku a kráčí ke mně. Stoupá si i barman Roman a pak ještě každý, který je napsaný a podepsaný na smlouvě o tajném nákupu zemědělských surovin od společnosti Eclessiastes. Promlouvám ke všem ostatním: ,,Každý z těchhle lidí,‘‘ ukazuji revolverem na postavené, ,,vám loni v podvodu s uhynulou úrodou vysál vaši obecní kasu. A příští rok se chystají na to samé – možná ještě ve větší míře!‘‘

V lavicích to šumí, nejsem si jistý, jestli mi věří. Střílím do skla fresky v okně s gotickou klenbou a tím zastavuji ty povstalce.

,,Teď už je odjištěná,‘‘ ujišťuji je.

Z prostřeleného okna jsou vidět záda železného Ježíše trpícího venku, kde už zase sněží. Podvodníci stojí jako zkamenělí – střídavě na každého mířím, přesvědčuji se, že jsou vchodové dveře zavřené (doufám, že jsou i dobře zajištěné), a couvám ke dveřím za mnou. Starší muž se zvedá z lavice a uštědřuje zrzkovi slušný direkt na zdravé oko. Nastává rozruch. Nechávám pobožné občany Bergkjavíku, ať si to mezi sebou vyřídí sami, než se dostaví opravdová policie, a zavírám za sebou vrzající dveře, ve kterých před chvilkou zmizel De Trocký.

Stojím v šedé, potemnělé chodbě, na jejímž konci prostor osvětluje pouze malé obdélníkové okno. Jsou zde troje dveře – dvoje dřevěné, jedny plechové. Z kapsy kabátu vytahuji plánek. Pod ,,pokyny‘‘ plánku kráčím k plechovým dveřím a otevírám je. Opatrně nahlížím dovnitř pravým okem a hlavní revolveru: místnost je liduprázdná, vypadá jako skladiště vína. Jdu dovnitř. Vybavení místnosti tvoří pár skříní a stojany s vyskládaným, zaprášeným vínem. V zámku plechových dveří je klíč – zavírám, zamykám a klíč si strkám do kapsy džín. Znovu nahlížím do plánku a vzpomínám na fantasy film, který jsem před pár týdny sledoval v televizi a usnul… (Nevím, jak se to jmenovalo.) Otevírám velkou skříň mahagonového zbarvení, odhrnuji v ní pověšené taláry a poklepávám na zadní stěnu skříně – velmi dutý zvuk.

,,Klasika,‘‘ říkám si pro sebe.

Nevím, jak se dostat za zadní stěnu skříně (není to v plánku) a tak do ní jednoduše kopu. Po třetím ukázkovém karatistickém kopu dřevo povoluje – objevuje se škvíra a jí procházející umělé světlo. Znovu a znovu nakopávám skříň. Otvor se zvětšuje, vyjma žárovky vidím kamennou zeď.

Zadní stěna skříně je odstraněna a já si až teď všímám kolejničky v dolní a horní části skříně – zadní stěnu stačilo zřejmě jen posunout… Vstupuji do násilím vytvořeného otvoru a vítá mne zima v kamenné chodbě. Chodba je osvětlena několika žárovkami, na jednou konci je ukončena slepou zdí a na druhém…tmou. Podle plánku kráčím za tmou, v níž se ukrývá schodiště vedoucí dolů a dál do tmy. Je vidět jen na první tři schody. Schody, tedy jejich nášlapná plocha, na jednom konci ubývá a mizí v černotě – točité schodiště. Zvažuji návrat, ale slyším, že někdo vášnivě bouchá na plechové dveře zřejmě s touhou dostat se dovnitř. Nezbývá než pokračovat. S levou rukou na studené zdi, s pravou namířenou před sebe, klesám a stáčím se doleva. Po chvíli klesání a osahávání zdi i následujícího schodu podrážkami se v úplné tmě zastavuji a čekám, až si oči navyknou. V kapse džín mne klíč tlačí do stehna a já bych si nejraději nafackoval… V druhé kapse mám mobil! Přechytralý mobil. To ta zima – zpomalila mi mozek, uklidňuji se. Vyndávám ten přístroj a nacházím speciál funkci baterky. (Chce to chvíli strpení, než to najdu…). Po chvíli mne světlo z displaye mobilu až oslňuje. Svítím si na cestu, pokračuji v klesání a je mi čím dál tím větší zima. Chlad mi prostupuje celým tělem – cítím, jak mi mrznou chloupky v nose. Sleduji třesoucí se světlo mobilu – to se náhle spojuje s jiným světlem před ním. Schodiště končí a nové světlo má svůj původ v nějaké místnosti. Schovávám mobil do kapsy džín a zvyšuji pozornost. Krčím se při zdi a nahlížím dovnitř:  obrovské, dřevěné bedny s nápisem brambory, silo s nápisem pšenice… Přebíhám k druhé zdi: před korbou valníku (s nápisem kukuřice) bez kol sedí Albert s rukama za zády. Vstupuji do místnosti (která má velikost malého hangáru): stropy musí sahat až k podlaze kostela, všude okolo bedny a valníky a úložné prostory pro loňskou a budoucí úrodu zemědělského družstva Ecclesiastes. Zastavuji se u Alberta – má na čele ošklivou ránu a pod ní zaschlou (zmrzlou) krev, poklekám a bojím nejhoršího – hlavu má skloněnou a od úst mu jde jen nepatrná pára. Třesu s ním. Zvedá hlavu a otevírá oči.

,,D-d-d-d-d-d-detektive!‘‘ drkotá zuby a pokouší se o úsměv zmrzlými ústy. (Moc dobře to nevypadá.)

,,Je tu někde?‘‘ ptám se na Trockého.

,,Někde se tu schovává…‘‘

,,Bude to dobré,‘‘ poklepávám Alberta po rameni a trochu mu otcovsky oprašuji vaťák.

Za Albertova obdivného pohledu povstávám z pokleku.

,,Jó jo…,‘‘ praví Albert, ,,vy jste opravdu jako on…‘‘

,,Kdo?‘‘

,,Batman.‘‘

,,Díky, Alfréde.‘‘

,,Já jsem Albert.‘‘

,,Promiň.‘‘

Sundávám si kabát a přehazuji ho přes toho přerostlého zmrzlíka. Skladištěm se ozývá železné skřípání – nedokážu odhadnout, odkud to jde. Mířím do temných prostor a vidím částečný nápis – kuřice, ku zmizelo ve tmě. Slyším kroky někde za silem s nápisem pšenice. Skřípání zakončené nárazem kovu o kov a…sypání – Trocký otevřel silo.

,,To je váš konec, detektive!‘‘ křičí Trocký.

Metry čtverečné pšenice dopadají na zem a mě zasypávají…nohu, až po kotník. Nic víc – tohle neodhadl. Trocký je schovaný někde ve tmě mezi kontejnery a velkými bednami se zbylou úrodou a mně zima narušuje hybnost kloubů. Odbíhám od Alberta, který zase ztichnul a zavřel oči, ke druhé zdi – naproti té, kde se nachází vchod – nímž jsem vstoupil. Tahle část skladu není osvětlená – držím se při stěně a vstupuji do tmy. Dělám dva kroky, načež musím zastavit a promnout si zmrzlé ruce – revolver schovávám do zadní kapsy džín, mnu si ruce, dýchám si na ně a zase beru pistoli do rukou. Oči pomalu přivykají na tmu. Za bednou s nápisem brambory se zastavuji, krčím se a naslouchám: šouravé kroky. Mezi bednami se něco míhá – nestíhám to zaměřit. Chvíli jen tak stojím a vdechuji těžký, studený vzduch. Krčím se, sedám si do dřepu a znovu si mnu ruce. Klepu se jako ratlík v mrazáku. Při vstávání si všímám velké páčky na stěně – že by vypínač světla? Je ode mne asi dva metry. Byl bych zcela nekrytý, kdybych se rozhodl rožnout. Neslyším žádné kroky, jen dunivé rány odkudsi z vyššího patra nad námi. Mše pokračuje. Zdá se, jako by ke mně letěl malý, černý ptáček. Je to mžik – předmět se zvětšuje, a než bych stačil zareagovat, dostávám přímý zásah do hrudi…bramborou. Překonávám moment překvapení – za dupotu nohou (značícího běh), přebíhám já k té páčce na zdi. Beru za madlo a táhnu ho dolů. Já, Albert i Trocký naráz vykřikujeme – prudké bílé světlo nás oslepuje. Trochu to bolí. V té záři, mezi mžitkami – zřím Trockého, jak běží k železnému žebříku na druhém konci skladu. Mezi světelnými a obrazovými vjemy se mi zjevuje i Davidův plánek a já v klidu zůstávám tam, kde jsem. Rozhoduji se Trockého nepronásledovat. Kněz De Trocký šplhá po žebříku, který ho musí zebat do rukou. Foukám si do dlaní teplý vzduch a čekám, až se dostane na pozinkovanou plochu ohraničenou zábradlím – jsou tam dveře – východ ze skladu. Trocký se těžce zvedá, opírá se o zábradlí – ruce náhle zvedá a dýchá si na ně. Z dálky na sebe hledíme. Zase se tváří jako gangster. Je to největší gangster v dějinách groteskního filmu.

(Nebo groteskní literatury?)

Trocký mi dává poslední sbohem mussoliniovským gestem a vydává se pomalu a klidně ke dveřím. (Vím, že ho za nimi čeká poručík Vondráček.) Trocký otevírá dveře, chvíli jen tak stojí nehybně, pak se náhle otáčí a dělá dva, tři rychlé kroky zpátky k zábradlí. Nechápu, co má v úmyslu – raději na něj mířím. Ten stařík ignoruje chlad té železné konstrukce a pokouší se na zábradlí postavit! Daří se mu to. Chvíli na něm balancuje, mává rukama – jako by znovu hledal nějaké nacistická gesta. V okamžiku, kdy se za ním objevuje vysoká postava poručíka Vondráčka, skáče Trocký – nohama napřed – z výšky tří metrů do kontejneru s nápisem brambory.

,,To je retardér!‘‘ oceňuje Vondráček Trockého skokanský výkon.

Po hlasitém dopadu je ticho. Trocký zcela zmizel v kontejneru.

Poručík Vondráček za zábradlím krčí rameny.

Jdu ke kontejneru a naslouchám: nic se tam nevrtí a snad ani nedýchá. Ťukám revolverem do kovové stěny kontejneru – nedostává se mi žádné odezvy. Až po chvíli se ozývá povědomý skřípot zakončený úderem kovu o kov – na poslední chvíli uskakuji před padající železnou stěnou, padám k ledové zemi a z otevřeného kontejneru se na mě valí shnilé brambory. Zasypávají mi obě nohy. Dostávám přímý zásah do hlavy. Bramborou. Trocký se přidržuje oběma rukama okraje kontejneru a vrhá ke mně pohrdavé obličeje. Zvedám zbraň a šteluju si ji na jeho hlavu – Trocký se pouští a s bolestivým výkřikem mizí za železnou stěnou. Z potemnělé chodby s točitým schodištěm je slyšet dupot těžkých bot.

Poručík Vondráček za zábradlím krčí rameny.

To světlo, napadá mě. Vyhrabávám své nohy z pod hromady brambor a při vyprošťování pravé nohy cítím křupnutí v koleni. Nadávám Trockému do všech spisovatelů… Se zaťatými zuby čekám, až nervy vyšlou signál do mozku, ale nic se neděje – bolest nepřichází. Vstávám a pajdám se k vypínači. Mám v koleni podivný tlak – je mi jasné, že s ním není něco v pořádku. Kývu na poručíka, ten míří k osvětlenému vchodu. Vypínám světlo ve větší části skladu. Jediné světlo svítí momentálně pouze nad vstupem do skladu – osvětluje nehybného Alberta před korbou valníku.

Oslepuji muže vbíhajícího do skladu – je to člen zásahové jednotky. Za ním vbíhá další, a za ním…

,,Safra, Kurte! Zima!‘‘ stěžuje si kapitán Kašmír…

 

Proměnlivé počasí má zřejmě lepší náladu – nesněží a paprsky slunce klesajícího k západu světélkují mezi baráky a příjemně hřejí. Teplota: něco nad nulou. Trocký úpí na nosítkách, odnášen do sanitky ,,s dozorem‘‘. Má zlomené obě dolní končetiny. Albert už leží (stabilizovaný) v bergkjavické nemocnici. Mně tlak v koleni přechází v nesnesitelnou bolest.

,,Ta zima vám to do teď zřejmě otupovala,‘‘ říká mi ošetřující sanitář z policejní zásahovky.

,,Dejte mi morfium!‘‘ žádám si.

Členové zemědělského podvodu jsou v poutech odváděni do antonu směr  letiště. Tam nás všechny čeká vojenský nákladní letoun. Konečně pohodlné cestování.

Do pravého stehna je mi píchnuto morfium. Po chvíli bolest ustává a já jsem schopen se rozloučit s knihovnicí Karolínou. Děkuju jí za pomoc i za čočku, která utěšila můj včerejší hlad.

,,To ti posílá ta čůza…,‘‘ podává mi přeložený papír.

,,Anna?‘‘

Přikyvuje. ,,Prej se omlouvá za ten kámen, kterej ti hodila do okna.‘‘

Přebírám papír, líbám ji na tvář a belhám se k policejnímu autu, u kterého stojí poručík Vondráček a kapitán Kašmír.

,,Myslel jsem, že obědváte lasagne…,‘‘ nadhazuji ke kapitánovi.

,,Tohle jsem si nemohl nechat ujít, detektive.‘‘

Zamyšlený Vondráček se na mně otáčí: ,,Tak mě napadlo: vůbec tady – za celou dobu – nepadlo, jak Petr David zemřel, myslím – jak ho Trocký zabil?‘‘

Možná je to tou zimou – možná morfiem: nevzpomínám si.

,,Záleží na tom?‘‘

,,Ani ne,‘‘ přiznává Vondráček.

V tichosti nasedáme do auta – policisté dopředu, detektiv dozadu. Ohýbané koleno bolí i přes morfium. Kapitán Kašmír startuje a já rozevírám list od Karolíny, tedy od Anny (kam se vůbec poděla?): jsem na něm já v kreslené podobě, jen o něco hezčí.

Kapitán si chvíli mne bradku, pak zapíná autorádio. Ptám se: ,,Máte tam Load?‘‘

,,Právě ho hledám…‘‘

,,Dejte tam Mama Said.‘‘