Poměrně nedávno utrousil význačný český prozaik o Obci spisovatelů (rozuměj i o jeho regionálních polopobočkách), že představuje naprosto nepodivuhodnou sešlost tetek a strejců, nad nimiž nebo nad níž nestojí za to mudrovat. Možná by našel v členstvu Obce i pár výjimek, ty však pouze potvrzují pravidlo, popravdě však takových spolků na jedno brdo existuje vícero. Pilně si navzájem vyměňují čestná uznání, blahopřejné dopisy nebo diplomy – přesněji řečeno, jak čteme, „desky s diplomem“, přičemž ty desky mají nepochybně vyšší hodnotu než do nich vložený diplom.
Sešlost je však sešlost, a když se v ní něco nesešlého sejde, není to ani z očí, ani z mysli. Od jistého data OS vydává tzv. N.O.S. čili Noviny Obce spisovatelů, a to je počteníčko nad počteníčko, jako kdyby se Obec vrtěla před zrcadlem a švitořivě se tázala, kdopak je ta nejkrásnější. Tentokrát přišla řada na první místopředsedkyni Obce spisovatelů, ostravskou básnířku Lydii Romanskou, o níž se u příležitosti jejího životního jubilea z nepodepsané zprávičky dovídáme, že „Lydie slaví a je slavena“. Ve skutečnosti autorka slaví po svém: vodí na akce Obce téměř za ručku páně Milana Blahynku co osvojeného medvěda, ačkoli je to normalizační lišák, zaslepeně zahleděný do prý nepřekonaných a nestárnoucích tzv. pětatřicátníků z předlistopadových časů. Baže, láska je mocná čarodějka.
Co dál? Samotná jubilantka též přispěla do Nosu – článečkem nazvaným Posmutnělý hlas z Ostravy. Posmutnělý, jelikož v Ostravě prý básníci a spisovatelé nespolupracují nebo jen málo. Přestože o práci členů OS není ve městě zájem, Romanská doufá, že se Ostrava „ze své letargie brzy vzpamatuje“. Proč, jářku, vyhrožuje? Leč není tolik zle, poněvadž údajně je v severomoravské metropoli – žasněte! žasnouce žasněme! – „slyšet o Milanu Blahynkovi,“ jásá Lydie Romanská a veleskromně dodává, že také je v kraji „slyšet o Lydii Romanské“. To je úžasné, neboť, jak vlastenecky konstatuje paní Lydie, „i z Ostravy se dá dohlédnout široko daleko“. Někdy i slyšet až na špičku vlastního nosu.