literární západ

Romány japonského spisovatele Harukiho Murakamiho patří k největším literárním evergreenům už celá desetiletí, však se překládají a vydávají i v Čechách, leč až donedávna asi málokdo v našich končinách věděl, že v autorově vlasti existuje společenství umělcových až fanatických příznivců, přívrženců a stoupenců, neřkuli čtenářů, kteří si říkají „harukisté“. U nás nic takového (zatím) nemá tradici, teoreticky si ale můžeme představit, že když se těšily velkému zájmu posmrtně uveřejněné epištoly Boženy Němcové, její ctitelé se mohli nazývat „boženisté“ – nebo že v dobách obliby knih Bohumila Hrabala si jeho fan-club (členové někdejší Společnosti Bohumila Hrabala) mohl přiklonit k pojmu „bohumilovci“. Nepleťme si je se sektou bogomilů, to je jiné a především neliterární kafe.

Nyní ovšem nikde nesdružení tuzemští obdivovatelé literárního umění Murakamiho mohou poznovu jásat: v českém přetlumočení vyšel jeho nejnovější román Komturova smrt. Opět v překladu Tomáše Jurkoviče, jenž se čte velice dobře, ovšem zda je po všech stránkách kongeniální, to ve Střední Evropě dokáže posoudit asi jen málokdo. Jenže o překlad nejde, podstatné je, že Murakami i v této knize osvědčuje fantastickou schopnost fantaskního vypravování s všednodenními motivy. Jeho příběhy přímo hypnoticky vtahují čtenáře do svého hájemství a proměňují i nejvšednější situace v tajemství nejtajnější a nejtajemnější. Teď však nepíšeme recenzi románu ani esej o něm. Pouze konstatujeme, že další autorovo veledílko je tady a teď.

Co si přesto zaslouží aspoň okrajovou zmínku: vedlejší linie Komturovy smrti směřuje do Rakouska po anšlusu v březnu 1938 a načrtává historii jednoho spiknutí proti nacistické nadvládě. Vše je dozajista opředeno tajnostmi, jako kdybychom se ale až z Japonska oklikou dovídali, co se v předválečném Rakousku seběhlo nebo mohlo seběhnout. Jenže v české prozaické tvorbě o životě v alpské zemi stěží někdo utrousil slůvko: dějiny našich sousedů pro nás pořád představují příslovečné hic sunt leones.