literární západ

Svébytný a svérázný literát X. nedávno napsal, že si spolu s dalším spisovatelem téměř zděšeni v prosincovém literárním měsíčníku Host četli „otřesná trojverší Jiřího Hájíčka“. Sice tomu Hájíček říká haiku, dozajista by je však „líp napsal grafomanský osmák“. Posléze prý oba náramně kroutili hlavou, proč a jak si renomovaný časopis a poté nakladatelství „dělá takovou ostudu“.

Sečteno a zváženo, nejprve konstatujme. že jihočeský prozaik Jiří Hájíček je autorem na jedné straně právem ceněným, leč na straně druhé i tvůrcem neprávem přeceněným. Což neříkáme v souvislosti s udělením a poté neudělením Státní ceny za literaturu, kterou Petr Hruška v čele porotců nejprve Jihočechovi přisoudil, aby pak alibisticky vzal z poroty roha a spisovatel zmíněné ocenění nakonec nepřijal: jde o záležitost zcela jiného ražení a ladění. Neméně nadceněn však byl i Hájíčkův román Dešťová hůl, jehož závěr autor přímo trestuhodně nezvládl. Podobně jako mnozí jiní.

Co však ona „otřesná trojverší“? Vskutku to mají být podle Hájíčkových slov haiku, on sám je však nazývá trojverší a uvádí, že jde o „postřehy a momentky z mého života“, o útržky „dne“ nebo o „drobné imprese“. Zapisované do diáře kupříkladu vedle poznámek o odjezdech vlaků nebo o termínech čtení v městských knihovnách. Nebo také za snídaně, kdy prý v přítmí kuchyně světélkují kuchyňské spotřebiče a nad elektrickou troubou bliká digitální časomíra. Hleďme, hleďme.

Baže, haiku jsou haiku, nehaiku jsou nehaiku čili nejsou haiku. Na kterém nádraží či kde ve vlaku asi vzniklo učiněné nehaiku, v němž se praví „s Petrem Hruškou / načerno první třídou / směr Dresden Hauptbahnhof“? Zato tušíme, kde bylo sepsáno jiné nehaiku „ovesné sušenky / v šálku Earl Grey / ráno navléklo šedý plášť“. Netřeba se přít o to, zda tato trojverší jsou otřesná či nikoli: o haiku nejde a Jiří Hájíček je neměl publikovat. O to je otřesnější zvěst, že jejich úplný soubor vydal Host knižně jako bibliofilský tisk s kýčovitým názvem Muž na pokraji vzplanutí. Bohužel už přihořívá a texty čadí.