literární západ

: tuto neděli 3. března uplyne na den, hodinu, minutu a vteřinu přesně již pětadvacet let, ergo neuvěřitelných pětadvacet let, co v Mnichově (někdy se nesprávně uvádí, že v Pasově) vydechl naposledy Karel Kryl. Nedlouho před svými abrahámovinami. Takřečený básník s kytarou, přičemž i jiné zdobné přívlastky patří k jeho životnímu a zejména tvůrčímu působení.

Dílo Karla Kryla snad představovat nemusíme, a pokud by si to někdo žádal, pak takový nevzdělanec určitě není důstojným čtenářem Literárního Západu. Spokojme se konstatováním, že autorovy texty během let vyšly v náležitém rozsahu, a to v dílčích, poněkud trsovitých edicích, stejně jako v několika souborně koncipovaných svazcích. Bohužel vesměs posmrtně, kupříkladu i průřez jeho publicistickou tvorbou nebo pokus o román, který se zachoval v umělcově pozůstalosti. Dávno minuly časy, kdy se jedním ze symbolů raných polistopadových let stal kupříkladu Klub Karla Kryla. Zároveň se ale u nás o Krylovi dlouho mlčelo a v letech 1990 až 1994 si pobyl v nemalé nemilosti. Se svými satirickými výhradami k prapodivným zákrutám společenského vývoje v českých zemích po roce 1989 se zpívající básník totiž nikterak netajil a z časového odstupu mu nelze nedat za pravdu. Byl jízlivý, leč možná příliš málo jízlivý. Zpíval a veršoval o novém Timurovi a jeho partě (s narážkou na kultovního hrdinu sovětských pionýrů a komsomolců) – co se už od té doby vyrojilo dalších Timurů a jejich part!

Čtyři tisícovky lidí se přišly s Krylem rozloučit, když znenadání skonal na srdeční příhodu. Z politické reprezentace se nedostavil skoro nikdo: velestateční noví hodnostáři si tenkrát od Kryla zbaběle odsedávali. Dokonce i na Wikipedii je citován slavný výrok Ivana Magora Jirouse: „Nas.alo mě, že mu nebyl Havel ani na pohřbu, když na Hradě přijímal takové kreatury jako Jacksona.“ Ať je to jakkoli, kreaturou nebyl Karel Kryl ani náhodou. Nicméně mu před čtvrtstoletím žel kdosi shůry předčasně zavřel vrátka. Proto si teď zaslouží alespoň tichou vzpomínku. A kytičku z anthurií.