literární západ

V době, kdy se u nás vydává a občas i čte všelijaká „slovní sláma“ nejenom vieweghovského ražení, jejíž pisatelé jsou v neúměrných počtech vysíláni i na mezinárodní knižní veletrhy (prý aby tam face to face stvrzovali existenci české literatury), neuškodí obrátit zraky k tzv. národní klasice a připomenout si jedno malé kulturní výročí. Už je to téměř beznadějně zapomenuto, jenže právě před sto padesáti lety, tedy v roce 1869, poprvé vyšla jedna z nejzajímavějších próz našeho 19. století, totiž regionální vyprávění Karolíny Světlé pod názvem Kantůrčice, patřící k z autorčiným takřečeným ještědským příběhům. Přesněji řečeno podještědským, neboť vše se v nich odehrává arciže pod Ještědem.

Letopočet 1869, na nějž se odvoláváme, může se zdát i poněkud sporný: objevuje se totiž i vročení 1867 – a v akademickém Lexikonu české literatury, pomůcce obvykle nejspolehlivější, je uveden dokonce až rok 1876 coby vydání Kantůrčice v rámci jednoho ze svazků spisovatelčiných Spisů. Stejné datum nalezneme i ve Slovníku českých spisovatelů. Leč „jubilejní“ letopočet potvrzuje i důkladný Arne Novák v Přehledných dějinách literatury české. Protože ve zmíněném Lexikonu není v medailonu o autorce o její Kantůrčici ni zmínka jediná, ocitujme výstižnou charakteristiku právě z Novákova pera, jenž prózu označuje za „historii dívky něžné a moudré, přísné i čtverácké, která ukáže rozpolcenému inteligentu svou láskou cestu k opravdovosti životní“ a míní, že zde Karolína Světlá „překládá do jasné tóniny vykupitelské motivy předešlých románů“. Posléze podotýká, že barvité výjevy národopisné z tehdejšího „pohorského zákoutí“ podještědského tu zpestřují dění.

Právem se Arne Novák vyhýbá tvrzením z pozdějších učebnic a příruček, že jde o příklad českého venkovského románu a realistického k tomu. Mnohem, ne-li nesrovnatelně víc v knize doznívá český biedermeier a jeho výchovné zacílení. Titulní postava, Enefa Podhajských, je v prvé řadě „bohyně“, k tomu léčitelka, zaříkávačka, vskutku dobrotivá i mravokárná čarodějka z hraničních lesů. A Pražáci, zvláště takzvaní pražští hejsci nebo jejich mazaní strýcové? Ti se za sto padesát let vůbec nezměnili.