V některých městech a místech mizí knižní antikvariáty jak při morové epidemii nekulturnosti, jinde, byť v nikterak hojném počtu, jich naopak uměřeně přibývá, především se objevují nové – anebo se leckteré „zavedené“ tak či onak udržují při životě. Většinou však, až na sympatické výjimky, nemívají název nebo jméno: nejčastěji je pojmenování nahrazeno topologickým označením. Kupříkladu v Praze byl žil antikvariát Aurora a jednoho krásného dne se jako mávnutím (ne)kouzelného proutku proměnil čili přejmenoval v antikvariát Spálená 53. Potom aspoň není zapotřebí dopodrobna vysvětlovat, kde ho hledat a jak ho najít, natož vysvětlovat, že s křižníkem Aurora dané knižní starožitnictví vskutku nemělo a jistěže nemá nic společného.
Už nějaký čas však stojí za návštěvu či přinejmenším za zmínku pražský antikvariát, který si zvolil název pro nezasvěcence skoro tajuplný, ne-li venkoncem nepochopitelný, totiž: Polí5. Čti: polí pět. Kdo nevěří, ať ho vyhledá, kdo by se ale pídil po původu tohoto jména, měl by si opatřit knihy filosofického skandalisty a beletristy Ladislava Klímy (1878–1928) a připomenout si, ve které autorově povídce se mluví o „pěti polích“. Protentokrát to neprozradíme. V době, kdy se tvůrcovy dávné texty dostaly v (post)postmoderním operním nastudování dokonce i na jeviště Národního divadla, neuškodí o nich vědět více a někdy si v duchu opakovat také klímovskou mantru, kdo, kdy a jak „obešel polí pět“. Když nic jiného, právě takhle byl jako kdyby přímo podle Klímových slov pojmenován jeden agilní antikvariát v Praze.
Přímo po slovech Ladislava Klímy to však nebylo. Nápad přišel obloukem svého druhu: přes písňovou tvorbu Plastic People of the Universe, undergroundové hudební skupiny, zhudebňující rovněž některé verše nebo texty vzešlé z Klímova pera. Název antikvariátu se ale ujal a kdyby se spisovatelův duch pohyboval mezi námi, přesněji řečeno mezi pražskými čtvrtěmi Košířemi a Vysočany, určitě by se ve „svém“ novoměstském antikvariátu na toulkách Prahou rád zastavoval. Ani by nemusel obcházet polí pět.