Ti, kdo nikdy neprošli nějakým kursem nebo dokonce i vysokoškolskou výukou v oboru zvaném tvůrčí psaní, se o tomto významném fenoménu i faktu současné literární kultury vyjadřují zčásti zdrženlivě, zčásti s nepochopením, zatímco ti, kteří mají s uvedeným oborem určitou zkušenost, k němu mají v naprosté většině převážně pozitivní vztah. Tento obor vznikl a postupně získával na popularitě již před drahným časem. U nás jeho geneze a poté i „zlatý věk“ jsou spojeny především s existencí pražské Literární akademie – Soukromé vysoké školy Josefa Škvoreckého. Ta bohužel před několika lety zanikla, zájem veřejnosti o tvůrčí psaní (zdaleka totiž nejde o pomíjivé čili jepičí módní nutkání) však dával tušit, že na svět přijde nějaká nová vysoká škola tohoto či souměřitelného zacílení. A že se na tomto světě bude mít vydatně k světu.

So be it, říkává se v určitých společenstvích, a tak se i stalo. Takže v Praze už nějaký čas utěšeně působí Vysoká škola kreativní komunikace. Léta běží, představy o tvůrčím psaní podstoupily a podstupují určitý vývoj, takže není divu, že nynější VŠKK není nikterak totožná ani nekráčí pouze ve stopách někdejší Literární akademie. Ve své činorodosti však na ni zjevně navazuje. Potvrzuje to i skutečnost, že v těchto dnech na škole proběhla mezinárodní konference s názvem Podoby tvůrčího psaní – a lze říci, že na ní šlo v prvé řadě o nové podoby „nového“ tvůrčího psaní. Jednání zároveň prokázalo, že výuka tvůrčího psaní má i svůj institucionální vývoj nebo že se při ní dá nápaditě využívat principů intermediality.
Na konferenci mělo vystoupit několikero spisovatelů, nakonec však jejich čest zachraňoval – a také zachránil – renomovaný prozaik Emil Hakl. Jeho slova nevyznívala ani trochu optimisticky, možná právě naopak, jenže už tím, že jako tvůrce dokázal slepé uličky soudobé civilizace a zejména kultury pojmenovat a reflektovat, poskytl bezděčný důkaz, že mít literární schopnosti ve štítu pomáhá v zápase o lidskou duši. Tento zápas může mít různé podoby – například i podobu tvůrčího psaní.