literární západ

Na počátku bylo slovo ženy. Úspěšná spisovatelka Radka Denemarková, jejíž tvorba by si určitě zasloužila výraznější ocenění než minerálkově estrádní vavříny, se v jednom článku před delší dobou nechala slyšet, že „už nechci poslouchat Pavla Kohouta a jemu podobné. Vydávají své postoje za postoj generační a ve skutečnosti se na likvidaci své generace, svých souputníků a druhů krutě podíleli a nikdy se jim za jejich zničené životy a vyhnání neomluvili. /…/ Mě vždycky děsí, jaké množství talentovaných a vzdělaných lidí, kterým tihle spisovatelé – Kohoutem počínaje a Vaculíkem konče – nesahají ani po paty, zmizelo v nenávratnu.“

Uplynulo osm let, celých osm let, načež Pavel Kohout zareagoval. Jenže pouze na jednu, vstupní část spisovatelčiny filipiky. Konstatoval, že všechny jeho „memoáromány“ nejsou ničím jiným než jednou omluvou. A že není vůbec pravda, že odešel do rakouského exilu jedině kvůli tomu, že se tam žilo líp. Takto se brání a hájí a potom zvolí obratnou polemickou finesu: začne až do nebeských výšin vychvalovat nejnovější autorčin román Hodiny z olova. Nejprve ho sice poněkud skepticky označí za cihlu z papíru, která navíc „stojí majlant“ (což tuze dotčeně poznamenává jeden z nejmovitějších českých literátů všech dob), pak ale své označení až podezřele lichotně pozmění na „cihlu z magnetu“. Na závěr pak prohlásí, že by se kniha Denemarkové měla ucházet o Nobelovu cenu za literaturu. On, Pavel Kohout, by prý takovou petici či návrh ochotně spolusignoval. No vida!

O tom čtenáři věru nerozhodují. Kdo letos nebo v budoucích letech obdrží „Nobela“ za literaturu, na to Kohout nemá ani nebude mít sebemenší vliv a on to dobře ví. Také můžeme pochybovat o tom, zda to s chválou Hodin z olova myslí opravdu vážně, anebo jde všehovšudy o tzv. dobový trik. Důležité však je, že se žel ani slůvkem nevyjádřil k druhé, mnohem závažnější části autorčina staršího tvrzení. Dokonce ani nic nenamítal. Je totiž pravdou pravdoucí, že nejlepším knihám Radky Denemarkové nesahají nejlepší knihy Pavla Kohouta ani po paty. O Vaculíkových ani nemluvě. Oba tito přecenění kohouti, doufejme, dřív nebo později nenávratně zmizí z paměti literárního smetiště.