literární západ

V pražské Valdštejnské jízdárně ještě pár dní probíhá výstava představující v nezbytné zkratce rané etapy díla věhlasného výtvarného umělce, jehož tvorba je spojena s krásnou literaturou o poznání víc než u mnoha jiných malířů nebo grafiků: jaroměřského rodáka Josefa Šímy. Neboli tvůrce, který v mládí bojoval za habsburské mocnářství na ruské frontě a byl záhy zraněn v Haliči, od roku 1921 však našel druhý domov ve Francii a žil v ní až do svého skonu v roce 1971. Když se ale umělec co dvaatřicetiletý v Paříži oženil, na pozvání Jiřího Voskovce strávil líbánky na Sázavě.

Středobodem výstavy je či má být zejména období 1929 až 1931, kdy se Josef Šíma i za přispění básníka a prozaika Rudolfa Weinera sblížil s literární a zčásti i výtvarnou skupinou (nebo společenstvím) Vysoká hra, která ztělesňovala jednu z nejpronikavějších variant moderního evropského básnictví a kterou reprezentují především takové osobnosti jako Roger Gilbert-Lecomte a René Daumal. Proto se také nynější výstava nazývá Cesta k Vysoké hře a předkládá (arciže jen ve výběru) řadu artefaktů potvrzujících hlubinné estetické kontakty mezi Šímou a „vysokými hráči“. Jenže, promneme-li si oči a pohlédneme-li na jednotlivé exponáty sine ira et studio, můžeme nabýt dojmu, že je to povětšině obráceně: že totiž kolikrát jde o cestu Vysoké hry k Josefu Šímovi. To francouzští básníci našli svého kongeniálního výtvarného zpodobitele v imaginaci českého tvůrce!

Navíc tu ve hře vskutku nebyla pouze Vysoká hra. Existuje i hluboké pouto spojující Šímovo tvoření s tehdejší českou nikoli snad avantgardní, ale modernistickou či novoklasicistickou literární produkcí. Vrcholné uznání si zaslouží kupříkladu jeho ilustrace k dnes již zapomenuté sbírce Otokara Štorcha-Mariena Venuše s červenou parukou nebo k Panenkám Jaroslava Durycha. S Vysokou hrou nemají nic společného úžasné Šímovy ilustrace ke Shakespearově Hamletu, vznikající právě ve „vysokoherních“ letech 1929–1930. Nicméně se po rozpadu Vysoké hry Šímův výtvarný naturel zřetelně proměňuje: Nadlouho se obrací k antickým mytologickým motivům a výjevům. A to už je naprosto jiná „hra“.