Jsou mediálně rozpumpovaná velkonárodní rádobyneštěstí, při nichž kdekdo kvačí veřejně odhýkat svou trošku, jsou však i nepatrná mikroneštěstí, o nichž skoro nikomu není nic povědomo. Například pouze z recenze uveřejněné v obtýdeníku A2 vyšlo najevo, že letos v létě ve věku osmasedmdesáti let vydechla naposledy Markéta Brousková: kdo ji zná a kdo o ní něco ví? V jedné věci jí byl osud milostivý: dožila se vydání svých hutných vzpomínek, které nejprve vycházely na pokračování v brněnském Hostu a posléze vyšly v prestižním nakladatelství Torst pod názvem Nežádoucí svědek.

Málokdo pamatuje, jak břitká a nesmlouvavá (ať právem či neprávem) bývala Brousková v šedesátých letech coby literární recenzentka erbovních periodik jako Host do domu, Tvář nebo Sešity pro mladou literaturu. Pisatel těchto řádek ji četl s bezmezným obdivem a kritičce za hodně vděčí. Zkraje září 1969 – záhy po srpnovém vítězství našeho lidu nad demonstranty – odešla se svým mužem, básníkem Antonínem Brouskem, do západoněmeckého exilu. Tři desetiletí vyučovala na univerzitě v Západním Berlíně. Kritiky však už, nemýlíme-li se, nepsala: nebylo kam a kolikrát pro rodinné vytížení ani nebylo kdy. Psát ale nepřestala. V roce 1994 vydala román České taroky, který zůstal téměř nepovšimnut. Ani ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 není tato autorka žel zmíněna.
Zato její memoárová knížka Nežádoucí svědek, sestávající z chronologicky seřazených vzpomínkových útržků, až provokativně potvrzuje, že Markéta Brousková se v naší době a zejména v kruzích, v nichž se jako přesvědčená „eskapistka“ pohybovala, se cítila a byla vnímána jako „nežádoucí svědek“. Dává na frak kdekomu, kterékoli „posvěcené krávy“ obojího pohlaví nevyjímaje, přičemž zdaleka to není pouze „často až blasfemický obraz života českých exulantů“. Jak píše Jan Šulc, jde o „knihu sršatou a jdoucí proti srsti všem a všemu“. O to víc bude Brousková pomlouvána a proklínána i po své smrti: kdekteré potrefené husy se rozkejhají. Též proto si nebožka zaslouží posmrtná slova úcty a uznání.