Literární humoristé nemají na růžích ustláno: jsou sice hojně čteni a o jejich knihy je nepopiratelný zájem, seriózní kritické reflexe se však dočkají jen málokdy, ne-li naprosto výjimečně. Má to své důvody: kolikrát bývá humoristické čtení mírně řečeno náramně prostoduché, poněkud příkřeji řečeno mnohdy až slaboduché, útočící na bránice spíše podpásovými hloupostmi. Existují však sympatické výjimky, o nichž by měla čtenářská veřejnost vědět – a ty by si zasloužily i uznání.
Snad právě z tohoto důvodu vznikla Cena Miloslava Švandrlíka – cena za „nejlepší humoristickou knihu roku – , nad kterou převzala záštitu Obec spisovatelů, MČ Praha 11 aj. a která byla nyní v pozdních podzimních dnech vyhlášena v Praze již posedmé. V jednom ročníku se její porotci dopustili učiněného nerozumu, když cenu rozpůlili a udělili ji hned dvěma tvůrcům, ti však nenesou žádnou vinu na tom, že si páni porotci (možná i paní porotkyně) nevěděli rady! Vůbec se v posledních letech zdá, že čím méně je leckde přihlášeno soutěžících titulů, tím víc by porota nadělila cen, s tím ale nic nenaděláme. Holt babička, režisér a porota mají vždy pravdu.
Takto byla Cena Miloslava Švandrlíka oprávněně udělena například Zdeňku Svěrákovi a Ervínu Hrychovi, předtím Evženu Bočkovi a potom Rudolfu Křesťanovi. Naopak by si měl člověk ukroutit hlavu nad rozhodnutím poroty přisoudit zmíněnou cenu Miroslavu Mackovi za jeho pseudosaturninské vtipkování, leč zřejmě i vykrádaný humor může mít své příznivce. Rovněž v několika jiných ročnících měli porotci nikoli šťastnou, nýbrž zatroleně nešťastnou ruku, zřejmě se však spoléhali na to, že na jejich omyly se zakrátko zapomene, což se i stalo.
Nyní došlo k nápravě: po zralé úvaze přisoudila porota pod vedením Lubora Falteiska zmíněnou cenu letošnímu osmdesátníkovi Ivanu Krausovi za knihu Soukromý Hollywood. Skoro by se chtělo říct: ano, komu jinému než Krausovi! A podotknout, že by si autor už v minulosti zasloužil četná čestná uznání a nepochybně i cenu za celoživotní přínos humoristické tvorbě. Možná na to dojde!