literární západ

Už podesáté brněnské nakladatelství Host přišlo s ročenkou Nejlepší české básně, jejíž pravidla výběru a skladby jsou jednoduchá: méně renomovaný básník nebo básnice udělá obsáhlejší (anonymní!) předvýběr a více renomovaný básník či básnice z tohoto předvýběru s konečnou platností vybere několik desítek textů, které si potom činí nárok na hodnocení co „nejlepší české básně“ daného roku. Trumfy však má v ruce onen nerenomovaný: je zjevné, že zpravidla značně „fandí“ svým generačním souputníkům a souputnicím a pochopitelně u něho mívají zelenou verše, které tak či onak korespondují s jeho vlastním literárním myšlením a viděním. V následující fázi to pak jistěže platí i pro způsob vybírání z vůle tvůrce renomovanějšího, který už ale nemůže k nominantům žádné své případné favority přičlenit. Což je namoutě přirozené, zároveň to však pochopitelně značně snižuje míru tzv. objektivity výběru: výsledek se stává průsečíkem dvojí básnické subjektivity.

V jubilejní ročence tuto dvojici „výběrčích“ vytvořili J. H. Krchovský (sepsal též úvod svého druhu) a Ondřej Hanus, jenž připojil závěrečnou hodnotící studii, v níž v podstatě obhajoval, méně již vysvětloval kritéria svého výběru. Součástí publikace jsou značně různorodé medailony autorů a především bibliografie vybraných básní (nejen knižních titulů, ale i časopiseckých ukázek), díky niž je patrno, na které autory se dostalo a na které nikoli. Aritmeticky vzato budiž konstatováno, že autorstvím jedné z „nejlepších českých básní“ se může honosit dohromady osmačtyřicet básníků! Samí grafomani, nemilosrdně by poznamenal italský bohemista Giuseppe Dierna a vysoký počet „nejlepších“ by mu možná dával za pravdu. Z čtenářského pohledu na pomyslných stupních vítězů jako kvantitativně úplně nejlepší stanuli (v abecedním pořadí) Tomáš Lotocki a Marie Šťastná, neboť do ročenky byly zařazeny hned dvě jejich básně.

Naprosté jasno však zjednal méně renomovaný ergo mladší editor čili Ondřej Hanus. Sdělil, že podle jeho názoru nejlepšími sbírkami školního roku září 2017 až srpen 2018 jsou knihy veršů Michala Maršálka a Ondřeje Macla – a ještě Ivana Wernische, který ovšem nepřipustil uvedení své „nejlepší! básně v dané ročence. Co se jednotlivých básní týče, potom Hanus vyzvedl básnické kreace Ladislava Selepka, Petra Fabiana a Petra Hrušky. Každý má své gusto, nuže, editor za jednu z nejlepších českých básní ze zmíněného období vyzvedl kupříkladu tyto Hruškovy verše o kočce, jejichž druhá sloka zní: „Vprostřed noci se posadí, / našpicuje svůj obrys / a zjistí, / že nikam nepatří.“ Kočkám by se to líbilo, že by ale opravdu šlo o básnický skvost? Což o to, jiná „nejlepší“ báseň z pera Anny Brikciusové také nabízí neuvěřitelný estetický bonbónek, jejž v úplnosti odcitujme: „holé stromy / svatá slova Papeže // holé prdele“. Co je na tomto arcibásnickém trojverší nejlepšího, vědí zřejmě pouze oba editoři.

Všechno ale dozajista nikdy vědět nemusíme. Pisatel těchto řádek téměř nic neví zhruba o polovině básníků a básnířek, z jejichž novější tvorby byly ony „nejlepší české básně“ vybrány. Zato víme, kdo všechno z publikujících poetů neprošel při výběru neslitovně subjektivním filtrem Hanuse a Krchovského. Slyšme: v abecedním pořadí je to namátkou Radek Fridrich, Wanda Heinrichová, Petr Hrbáč, Zdeněk Hron, Ivo Hucl, Jaroslav Kovanda, Simona Racková, Pavel Rejchrt, Lukáš Sedláček, Olga Stehlíková, Jan Štolba, Jan Těsnohlídek… Do výběru se nedostali i další autoři, publikující v dané časové etapě pouze časopisecky, samozřejmě ani ti, kdo během oněch dvanácti měsíců nevydali knížku. To je ovšem riziko každého výběru a s tím se musí počítat. I s tím, že se mezi nejlepší české básně mohou zařadit třeba i zmíněné verše o „holých stromech“ a „holých prdelích“. Ach, ti editoři!

(Nejlepší české básně 2018. Host, Brno 2018.)