literární západ

Habent sua fata libelli! A vůbec textů vycházejících, ve skutečnosti však nevycházející v nedobrých, ba krušných časech, po nichž sice nastaly časy nekrušné, leč zjančené na jiný spád a na jiný způsob. Z tohoto pohledu věnujme trochu zasloužené pozornosti pohříchu již jednomu zapomenutému titulu, totiž básnické sbírce Jiřího Tomáška, před více než dvaceti lety knižně vydané pod názvem Banalita. Jaké jsou však osudy těchto veršů?

Nuže, jak se vyjmenovává v zasvěcené ediční poznámce z pera Vratislava Färbera, zařazené do zmíněného knižního vydání, tyto texty vznikly v počáteční podobě na rozhraní sedmdesátých a osmdesátých let minulého věku, kdy Tomášek „pro sebe a pro úzký okruh svých přátel“ sestavil čtyři strojopisné sbírky, zahrnujících jeho tvorbu od léta 1978 do roku 1983, přičemž pro tu čtvrtou, závěrečnou, autor zvolil název Banalita. Uplynulo několik let a péčí kolektivní redakce (jmenujme aspoň Jana Mlčocha a Antonína Petruželku) vyšla roku 1987 v samizdatové edici Kde domov můj v řadě B (básnických debutů) právě pod názvem Banalita: nešlo ovšem o ucelenou sbírku, nýbrž o výbor z oné strojopisné tvorby určené pro domo sua. Po tomto samizdatovém objevu neznámého literáta (můžeme mluvit o opožděném vydání jeho prvotinu: Tomáškovi bylo v té době šestatřicet) následovaly publikace exilové, vesměs se opírající o básně uveřejněné v samizdatové banalitě: nejprve ve vídeňském Paternostoru a vzápětí v římských Listech (v příloze Čtení na léto).

Pak již přišly publikace polistopadové: zpočátku svého druhu představení autora co poety v Literárních novinách v červenci 1992; svého tuzemského veřejného „křestu“ se tudíž Tomášek dočkal až v jedenačtyřiceti, pak však následovala překvapivě dlouhá publikační odmlka či prodleva. Teprve v létě a v zimě 1998 některé další básníkovy práce (i nadále z původní samizdatové Banality) spatřily světlo světa ve zlínském Psím vínu a poté v plzeňské Pěší zóně. Jak konstatuje Vratislav Färber, usiloval téhož roku o vydání Banality v Českém spisovateli v renomovaném edici Česká poezie. Nakladatelství však zaniklo a vydání titulu se ujala Triáda, která rok nato zařadila Banalitu do básnické edice Delfín. De facto tedy na Tomáškovy texty došlo až dvě desetiletí po jejich genezi, přičemž je závažnější a truchlivější, že se tak stalo až deset let polistopadovém „zvratu“ roku 1989. Zřejmě nikoli náhodou měly podobný nebo srovnatelný osud básně autorova vrstevníka Alberta Kaufmanna, souputníka literárního undergroundu, jehož rané sbírky patřily ke skvostům někdejší naší samizdatové produkce.

Jak čteme na záložce vydání v Triádě, od osmdesátých let se Jiří Tomášek „básnicky odmlčel“ – a co ještě horší: své dílo údajně pokládá za uzavřené. Přináleží nyní výhradně a výlučně do sféry literární historie, aniž by bylo výrazněji reflektováno a interpretováno jak samizdatovou, tak i polistopadovou literární kritikou. Zjednodušeně řečeno jeho nikoli již ineditní Banalita vyšla příliš, přespříliš pozdě. Čtyři řádky jí věnované v akademických Dějinách české literatury 1945–1989 jsou pouhou zmínkou či pouhým připomenutím jednoho dávného tvůrčího počinu. Přitom málokterá sbírka přesvědčivě gnómicky zrcadlí nekalé „normalizační“ ovzduší jako právě v propadlišti paměti zmizelá Banalita.