literární západ

Tajemná kniha: takovou se na první pohled zdá a takovou se i zdá být prozaický výtvor z pera pseudonymního, dokonce i poloanonymního Melchiora Kotnowského, výtvor loni na podzim vydaný péčí berounského nakladatelství Machart. A název? Všude je vysázen verzálkami, takže není jasné, zda je to Případ velikého mistra anebo Případ Velikého Mistra. V tomto směru nic nenapoví ani podtitul, jenž zní „klopýtání alternativní současností“, není však uveden v tiráži, takže ho můžeme považovat za pouhý autorský rozmar. Co se ale za tím skrývá?

Záhad je tu habaděj. Zřejmě jde o první publikaci v historii knižní kultury, která nezačíná titulním listem a copyrightem, nýbrž útržky z fiktivní (?) recenze a z fiktivní (?) korespondence, po nichž následuje editorův úvod! V něm se dočítáme, že autorem je jistý Jan Novák (nebo kdokoli jiný), který rukopis přinesl Pavlu E. J. Gergelovi, bývalému zednářskému velmistrovi Velké Lóže České republiky, posléze i editorovi čili též spoluvydavateli prózy. Tu prý jeden z lóžových bratří „výrazně proklestil“ a v této podobě nyní vyšla knižně, leč co se nestalo: autor se už neozval, jeho číslo mobilu se ztratilo, ba i onen proklesťovač se uchýlil do bezejmennosti. Editor se nicméně rozhodl rukopis vydat, přičemž výslovně v předmluvě uvádí, že ten „Novák“ je grafoman, že vyprávění je dlouhé a rozvláčné, že dějové linie se v něm všelijak mísí – a předběžný verdikt zní, že kráčí o „poměrně zábavné plážové čtení“. Tak aspoň pravil Pavel E. J. Gergel.

Mezi četbou, čtením a čtivem bývají rozdíly téměř propastné, někdy však tyto žánrové polohy splývají v jedno. Povězme si nejprve alespoň telegraficky (tajemný literát by řekl: drátograficky), o co kráčí! Nuže, v nepříliš konkrétně určené době panují nad naším světadílem zednáři ergo Evropská ateistická republika, která má sídlo v Paříži a do které patří i Česká velkoprovincie s Prahou co hlavním městem. Zajímavo je, že je to Praha, nikoli Prag, ačkoli o „provinční lóži“ sídlící v Plzni, se píše, že je v Pilsen! Všude vládnou svobodní zednáři, vyznávají však ateistické principy a dokonce do svých řad přijímají ženy. Namoutě! Není divu, že proti nim povstane spiknutí, potlačované s vehemencí inkvizitorů. Zápletka se ale točí kolem brutální vraždy bývalého zednářského velkého mistra (Velkého Mistra?), a co se děje potom, není zapotřebí vypočítávat. Sečteno a zváženo: Kotnowski opisuje, napodobuje, půjčuje si, vykrádá, pomrkává po Danu Brownovi, Umbertu Ecovi a v našich sférách přímo obsedantně po Miloši Urbanovi. Zrovna po tomto spisovateli literárně šilhá do té míry, až se neubráníme podezření, zdali nejde o Urbanův pseudonym. Leč ouha: tak tápavé, tak uklopýtané, tak chromajzlové dílko by autor Lorda Morda nebo Smrti v katedrále nestvořil ani za trest!

Připusťme, že je to čtení, spíše však čtivo, stěží počteníčko pro zednáře, o nichž se tu leccos sděluje i naznačuje a jejichž hantýrka se tady používá (co je například „vénérable“? co značí „kámen“? co jsou zmíněné „regálie“? co je „věčný orient“?) v „evropštině“. Nenechme se ale uvést v blud a žít v představě, že daný literární polotovar či čtvrttovárek kdosi napsal pod tím či jiným pseudonymem: nenapsal ho nikdo, poněvadž ho nedopsal, nedokončil, navíc ten „nikdo“ zjevně zapomínal, o čem píše, a pak nepsal o tom, co nezapomněl. Tzv. pachatelem tudíž není vrah starého velmistra, nýbrž onen „literárně činný“ chlapík, který si prý s rukopisem dal práci. Nedal, baže nedal.

Kdyby si ji totiž dal (s ním i anonymní pisatel, i jazykový revizor, i přelaskavý nakladatel), vysvitlo by jim v hlavě co slunko zlaté i to, že Karel Hynek Mácha sepsal Máj jindy, než jak v knize bohorovně či bohapustě stojí psáno. Ergo jediným zjištěním z tohoto kvazispisku budiž pochmurné konstatování, že jeho nenebetyčnou „zásluhou“ mají svobodní zednáři z ostudy kabát.

(Melchior Kotnowski: Případ velkého mistra. Machart, b.m.v. 2019.)