literární západ

Královéhradecká prozaička Eva Bešťáková se po pásmu živě rozmarných a rozverných rozprávěnek (určených v prvé řadě pro děti školou povinné) rozhodla zkusit literární štěstí v jinačím žánru: totiž v detektivce. Snad nebude velkým společenským prohřeškem, povíme-li a prozradíme, že tak učinila „na stará kolena“. Anebo také nikoli, možná jde o její starší text, tak či onak, její kniha s názvem Bavorský případ není nikterak autorsky datována. Závažnější je vysvětlující podtitul, v němž stojí psáno černé na bílém, že to má být a snad opravdu je „tragikomická detektivka ze staré Prahy“. Což do určité míry může naznačovat zvolené pojmenování jejího beletristického titulu.

Mnohem méně toho naznačuje zvolená obálka, na níž se v plné kráse tyčí jakási kráska neboli meziválečná „žena vamp“ s šaty až pod kramfleky a se sklínkou vínka v graciézně pozdvižené paži a jistěže i s nepopsatelným dámským účesem. Též se zavřenýma očima, což se může vykládat jako nadčasové znamení, že i spravedlnost bývá slepá a sebelepší advokáti nebo detektivové s tím nic nezmohou. Leč k věci: ano, je to detektivka, je tragikomická, ze všeho nejvíce však připomíná přespříliš žoviální humoresku napsanou na některá značně již „vytřískaná témata“. Při četbě se navíc neubráníme podezření, že se autorka ve snaze pobavit a rozptýlit čtenářskou obec náramně inspirovala nejenom meziválečnou tradicí české detektivky (třeba i detektivními entertainments Jana Zábrany a Josefa Škvoreckého), ale ještě více televizními seriály značně zjednodušeně navozujícími atmosféru staré Prahy. Ale které staré Prahy? To přece může být Praha jak před rokem 1914, tak i po roce 1914, pořád je to ze současného pohledu Praha stará až přestará, jejíž pamětníci si už dohromady nic nepamatují, pokud ještě jsou mezi námi.

U Bešťákové je trochu jinak: nejde o žádnou staropražskou kvaziidylku v duchu Adély, co ještě nevečeřela, nýbrž o vzdálené, neuvěřitelně již vzdálené časy let třicátých, jež autorka nemálo výstižně charakterizovala jako „dobu růžových brýlí s válečnou hrozbou za zády“. Veškerý tragikomický děj se totiž odehrává v roce 1936 (v době mládí spisovatelčiných rodičů), v roce berlínské olympiády, koncipované jako oslava vůdce Adolfa, a zmíněná hrozba dává o sobě vědět spíše v bizarních výjevech: v příběhu jednoho bavorského barona a v otázce jeho původu, přičemž do jeho rodinné kalvárie záhy vstoupí dějiny v podobě nacistických tajných služeb – a jejich chapadla pochopitelně sahají také do českých zemí a získávají v nich spolehlivé i nespolehlivé informátory ergo špiony. Mezi tím vším víceméně vyjukaně pobíhá mladý advokát a detektiv v jedné osobě, který doplácí na to, že má trapné příjmení Trapný. Nemluvě o tom, že se v matrice spletli a z českého Heřmana vyrobili jmenný patvar jménem Herman.

Pochopitelně neprozradíme, jak to dopadlo! Přes toto společenské pozadí či podloží, při jehož pročítání by se Karel Poláček nejspíše poněkud nevěřícně rozhlížel, je sekundárním tmelem celého vyprávění autorčino líčení, co měl protagonista ke snídani, obědu a večeři – vždyť ta jídla přímo voní a chtěli bychom perlivě žít v této době, navíc obklopeni vařeníchtivými páně doktora nápadnicemi. Prvorepublikové velkoměsto Praha se v Bavorském případě proměňuje v maloměsto 19. století, v lokalitu maloměstských mravů zabydlenou figurkami z pozdějších seriálů. Čtení je to natolik mile nenáročné, že ani jakékoli větší umělecké nároky nevznáší. Klíčová slova jsou doga s obojkem, jeden statečný, před všemi se schovávající český vlastenec – a především Vendulka, která sní o bílém závoji, jenže občas necinkne zvonečkem a otevře si loktem.