literární západ

Není dozajista v kraji zvykem, aby českobudějovický rodák, navíc bytostně spjatý s jihočeskou metropolí, zvolil vysokoškolská studia ve východních Čechách, leč i to se může stát a také se stalo: letos již šestatřicetiletý Jan Štifter před více než desetiletím absolvoval obor Kulturní dějiny na Univerzitě Pardubice. Poté působil (a nejspíše doposud působí) v redakcích deníků i časopisů, leč závažnější je, že ve třiceti letech vydal svou prozaickou prvotinu s názvem Kathy, v níž zajímavým způsobem literárně ztvárnil životní historii své babičky. Zvolil si tedy autobiografické téma, jež označil za první z řady „budějovických příběhů“ – a po něm následovaly další.

Pokud se ale Štifter zpočátku zaměřil na minulost Českých Budějovic a tamních obyvatel (zaujal ho i začátek 20. století), postupně v jeho prózách začala převažovat přítomnost, byť pokaždé hluboce zakotvená ve známých i neznámých, nejednou zamlčovaných a přehlížených reáliích dávného a nedávného času. Pokusil se tuto symbiózu rozvinout i v podobě románu (v předloni vydané próze Sběratel sněhu) – a nyní podobnou vypravěčskou metodu rozvinul v povídkovém souboru Světlo z Pauliny (nazvaném podle závěrečné prózy, přibližující vzpomínku na „půvabnou jihočeskou osadu Paulinu“). Za zmínku snad ještě stojí, že prozaik své knihy nevydává v Jihočeském kraji nebo přímo v Českých Budějovicích, jimž se jako kulturnímu regionu odborně věnuje, nýbrž v pražských nakladatelstvích. V Praze tudíž vyšlo i desatero těchto textů, které jsou v nakladatelské anonci charakterizovány jako „podmanivý povídkový cyklus o pohnutých osudech z jižních Čech“.

V těchto povídkách není nic a neděje se nic z toho, co by třeskutě a křiklavě oslovilo naši prapodivnou redaktorskou a recenzentskou čeleď z nejrozšířenějších médií: pokládáme téměř za vyloučené nebo naopak za malý mediální zázrak, kdyby se této knížky povšiml deník ten a ten nebo týdeník ten a ten, ne-li měsíčník ten a ten. Raději nejmenujme, neboť nejde o žádné osobní polemiky, nýbrž o fakt, že neustále narážíme na obvyklou kmocháčkovskou směs indolence a ignorance, případně na utkvělou zálibu v ní. Nepíšeme recenzi Štifterovy knihy, můžeme však s předstihem a bez zevrubnějšího zdůvodnění konstatovat, že autorovy povídky patří k tomu nejlepšímu, co bylo v tuzemských končinách v poslední době vydáno – a kdyby se dočkaly nějaké prestižnější ceny, obdržely by ji oprávněně a po zásluze.

Psychologické předivo jednotlivých příběhů dovede Jan Štifter prolnout subtilným povahopisem zvolených postav a postaviček – a především do svého vyprávění ze současnosti umí vklínit leccos, co „přece jen přetrvalo ze starého světa: příběhy, jména a dávná rozhodnutí, která mají vliv na naši přítomnost“. Výstižně je v této souvislosti autorem řečeno, že zájem o zdánlivě obyčejné lidské osudy může vyústit v „poznání toho, co bylo a nesmí zůstat zapomenuto“. Konkrétně to je problematika někdejšího soužití českého a německého obyvatelstva v tomto regionu, což je doposud nemálo palčivé a bolestné téma, které si zaslouží citlivou beletristickou reflexi – a té se mu dostává právě v povídkách českobudějovického prozaika.

Hra se jmény má jen podružnou důležitost, nicméně by se dalo poznamenat, že po klasikovi rakouské literatury Adalbertu Stifterovi, rodákovi z Horní Plané, hojně píšícím o Šumavě, přichází po sto padesáti letech jeho skorojmenovec Jan Štifter, zdá se, že mistr dušezpytného vhledu do světa lidí tváří v tvář nekonečnému času. Připomeňme ještě jednu souvislost: donedávna byl literárním synonymem Českých Budějovic uznávaný literát Jiří Hájíček. Teď má ve Štifterově osobě znamenitou konkurenci.