literární západ

Neznalost neomlouvá, nicméně leccos vysvětluje. Tituly z nakladatelství Motto totiž ve velké většině nepatří k těm, po nichž by se literární kritikové bůhvíjak urputně pídili, takže není divu, nechají-li se jimi překvapit. Pohříchu ovšem spíše nepříjemně než příjemně. Takové rozpaky vyvolávají i knihy blogerky a amatérské tanečnice Radky Třeštíkové, které v tomto desetiletí vycházejí jak na běžícím pásu, autorky, která si díky svému způsobu psaní vyzískala přízvisko či přídomek Viewegh v sukních. Realita je ovšem taková, že Viewegh (v kalhotách) čili Viewegh se už nečte nebo čte stále méně, zatímco jeho prozaická inkarnace v sukních čili Třeštíková je ekonomicky označována, žasněme, za „nejprodávanější českou autorku současnosti“.

Jenže i Františku Xaverovi Šaldovi, s nímž se arciže nesrovnáváme ani v nejmenším, se stávalo, že se o nějaké výnosné knižní produkci doslechl spíše náhodou a beztak jí nevěnoval pozornost. Nestála mu za to. Kolik pozornosti si zaslouží Třeštíková? Věk neprozradíme, proč však neutrousit, že jí ještě není ani čtyřicet a že pochází z Veselí nad Moravou. V Praze vystudovala práva, několik let se živila v tomto oboru, jenže v roce 2014 vydala první knihu právě v Mottu a pak už coby literátka nebyla k zastavení. Čteme, že její třetí kniha s názvem Bábovky (o níž jsme nikdá neslyšeli) se stala literární událostí roku 2016 – opravdu? Není to nějaké šeredné nedorozumění? Nebude to jen čtivo a zase jen čtivo, byť možná čtivé čtivo? Co když jde o „událost“ leda vieweghovské úrovně? Prý však „mimořádně úspěšné“ byly také její další prózy, což se nám předkládá k naivnímu věření. Nyní, po téměř neuvěřitelné čtyřleté pauze (autorka možná tou dobou víc tančila v Star Dance, než psala), se v knihkupectvích objevila šestá knižní práce Radky Třeštíkové, nazvaná Foukneš do pěny. Reklamní text na přebalu může někoho i upoutat: prý nás tato kniha „vezme až na konec světa“.

To ovšem platilo v 15. století a tenkrát se za konec světa pokládalo Portugalsko. V našem století je všelijakých konců našeho všehomírku již povícero a vesměs jsou vzdálenější, ba i velice vzdálené, leč dosti geografie a spějme k meritu věci. Na volbě Portugalska jako jedné z destinací ostatně v textu vůbec nezáleží. Na čem však v tomto vyprávění vlastně záleží? Stěží, jen velmi stěží najdeme nějaké pojmenování, které by tuto prózu dostatečně výstižně charakterizovalo, a proto se spokojme označením spíše pomocným, byť snad rovněž nemálo přesným. Nevíme, jaké jsou předchozí autorčiny knihy, ať už jsou mimořádně úspěšné nebo se o nich dá mluvit jako o údajné literární události, leč u prózy Foukneš do pěny platí mimo veškerou pochybnost, že je to typický slovesný a ještě více písmenkový polotovar. Co ale napsat o polotovaru jiného, než že to je polotovar? Čili text v této podobě žalostně nestravitelný a umělecky nezpůsobilý?

Svého času se pro určitý druh literárního vyprávění zbaveného jakéhokoli závažnějšího myšlenkového plánu uplatňoval pojem „panelová próza“. Něco takového bychom mohli najít i v této knize Radky Třeštíkové. S určitou nadsázkou se dá tvrdit, že dané vyprávění lze začít číst na kterémkoli místě, poskočit dopředu nebo se vrátit kousek dopředu, aniž bychom si povšimli, zda se blížíme k závěru nebo naopak k začátku. Možná se dá číst i odzadu, možná se nemusí číst vůbec, pokud to však zkusíme, málokdo bude z tohoto hysterického spletence cestovních i necestovních výjevů moudrý a také neexistuje rozumný důvod, proč z něho být moudrý. Neuchvátí ani filosofování o „frndě“, ani lamentace nad přejetým zajícem. Klíč k neuvěřitelně upovídanému líčení je koneckonců obsažen již v mottu publikace z Motta: „Ještě tě musím vidět a něco ti říct…“ Kéž by autorka řekla vskutku jenom „něco“, psát méně však je zjevně nad její síly. Proto raději nefoukat do pěny.