literární západ

Guru, vpravdě dlouhodobý guru severočeské literatury a literárního života, což samozřejmě není nikdo jiný než letos již pětačtyřicetiletý duchcovský rodák Patrik Linhart, se sice marasmatickým absurdním adorizacím všeho možného i nemožného, šířícím se po člověčím všehomíru, v mnoha prózách nemálo vyšklebuje a nadmíru rozumně tváří v tvář těmto nerozumům tak činí, jenže… Jenže také on se ve své nejnovější knížce nazvané Jáma a rypadlo (kdo by si natotata nevzpomněl na klasické dílko Jáma a kyvadlo z pera E. A. Poea!) zmíněné adorizaci do určité míry splácí daň, poněvadž v Jámě (nebo že by v Rypadlu?) nepochybně láskyplně a přejícně adorizuje rovněž vlastní rodinu včetně vlastní maličkosti. Přičemž v daném případě dozajista nejde o nějakou technologickou, ne-li společenskou ptákovinu. Autor to nazývá ještě peprněji.

Posuďme sami: tuto prozaickou knihu (či soubor mikropovídek), již vydal Paper Jam, sepsal Patrik Linhart a věnoval ji Albertu Linhartovi. Autorem modelové železnice – na to musí čtenáři přijít sami, o co kráčí – je Petr Linhart za spolupráce Zdeny Linhartové. Fotografie jsou sice dílem Patrika Vetrugina, nemylme se však, to je jeden z mnoha uměleckých pseudonymů samotného Patrika Linharta. Ten je v knize náležitě všudypřítomný a sám se označuje za „jedno velké ucho“ – a není s tím v rozporu ani kategorické prozaikovo konstatování, že nic našince tolik neuklidní, než když si „nechá proletět mozkem těžkotonážní Linhartovo rypadlo“. Problém titulní mašiny je tímto vyřešen, zbývá ještě jáma. Z logiky textu vyplývá, že opět půjde v prvé řadě o Linhartovu jámu. Proč se tedy v ní jako kdysi jedna z postav Harukiho Marukamiho neuvelebit a do autorových povídek se nezačíst?

Stojí za to, stojí, neboť jejich absurdní humor je dílem poeticky vtipný, dílem může připomínat zásah pěstí mezi oči: baže, v takovém světě žijeme a v severních Čechách to (možná) platí mnohonásobně! Nejde však o samostatnou či zbrusu novou tvůrčí publikaci, nýbrž o výběr z autorových povídkových příběhů či minipříběhů, které vznikaly v časovém rozpětí od dubna 2010 do února 2016. Ty byly zpravidla v poněkud odlišné verzi publikovány časopisecky, například v rubrice vydávané v obtýdeníku Tvar pod názvem Haló, tady čistička. Absurdnost je absurdní a za podobnou absurditu můžeme považovat i naprosté nepochopení Linhartovy tragigroteskní jazykové poetiky, jímž se nedávno prezentoval recenzent Tvaru, ostatně o generaci či dvě mladší. Že by došlo k rozepři dvou literárních pokolení? Nebo dokonce k popření neabsurdní adorizace spisovatelových textů?

Ani my však pranic neadorujeme. Linhartův způsob psaní stejně jako jeho nazírání světa vezdejšího i nevezdejšího bývá v poloze každodenní noárovosti až pohádkově půvabný, nejsou to ovšem žádné pohádky na dobrou noc, ale svého druhu arteterapie určená možná jen pro ty, „jejichž jména budou vyvolána u kola štěstí“. Zasloužily by si poněkud přísnější redakční výběr, dá se však pochopit, že redaktor skrývající se za zkratku BVÚ autorovu koncepci respektoval i toleroval. Onen nepříliš záhadný záhadný BVÚ též přispěl k absurdním adorizacím: v ediční poznámce, která začíná jako medailon, odkazuje na Linhartovy knížky včetně těch novějších, o nichž se naopak nezmiňuje v medailonu o autorovi a uvádí tam i tvrzení, jež jsou v rozporu s jeho vlastní záložkou. S ničím však nejsou v rozporu slova zesnulého Ivana M. Jirouse, kterých se Patrik Linhart dovolává a která cituje nikoli náhodou v souvislosti s nejrozmanitějšími denními výkony a úkony i s alarmující marností kdekterého počínání. Nuže, Jirous praví: „Jestliže svět již nikdy nebude vypadat jinak, není třeba se rozptylovat čekáním na záchranu.“ Takhle to vidí i severočeský guru.