literární západ

Před šesti lety vydal historik, politolog a posléze diplomat Petr Luňák (spolu se svým kolegou z oboru Markem Pečenkou) poloautobiografický, převážně však satirický román Hrdinové, v němž zachytil atmosféru v předlistopadovém vysokém školství. To už autor působil v naprosto nebeletristické roli: jako náš zastupitel v sekretariátu NATO. Nyní na svou prvotinu navázal a vydal jako samostatnou prozaickou publikaci další, poznovu poloautobiografický a zřejmě ještě výrazněji než předtím satirický román Učenci (nakl. Dokořán). Vtiskl mu rovněž stručný podtitul, který zní: akademická groteska. Ten však vystihuje zaměření knihy jen do určité míry: groteska to nepochybně je, zatímco akademická jen zčásti neboli pouze v některých momentech.

Děj či přesně řečeno časová scenérie vyprávění se odehrává na samém začátku devadesátých let, čili v učiněném rozpuku bouřlivých „devadesátek“. Jeho hrdinou je šestadvacetiletý vysokoškolský pedagog: je mu tudíž skoro přesně tolik roků, kolik tenkrát bylo začínajícímu vysokoškolskému vědátorovi Petru Luňákovi. Neboli mladému badateli, který začíná získávat ostruhy na „nejmladší fakultě staroslavného učení“: dodejme, že pražského a univerzitního. Celá řada kapitol, kolísající mezi pohledem humoristickým a stanoviskem až jízlivě satirickým, je situována právě do tohoto prostředí a není to líčení nikterak optimistické: z předlistopadových šíbrů ve funkci se stávají polistopadoví šíbři ve funkci a svou staronovou mocenskou pozici se snaží podepřít za každou cenu. Nejlépe s přispěním nejpodivnějších exemplářů z řad českého exilu. Na ty „nepodivné“ pochopitelně nedojde, těm se nikoli novopečená garnitura vyhýbá jako čert kříži i kříž čertu.

Čas však i v tomto případě oponou trhl a hrdinovi daného příběhu se naskytne příležitost, aby nějakou dobu strávil co stipendista ve Spojených státech a jeho motivace je hned dvojí: dílem takříkajíc odborná, dílem detektivně milostná. Obě dějové linie jsou čím dál bizarnější, v průběhu putování po falešné stopě dochází jen na další falešné stopy a o nejrůznější groteskní momenty ve vyprávění věru není nouze. Pokud se však nadaný učenec chtěl odchodem ze sféry tuzemských poloučenců a pseudoučenců vymanit z jejich rutinních intrik, víceméně shledává, že za „velkou louží“ je to v mnoha směrech občas ještě horší. Proto bystrý satirik a humorista Luňák sice v komediální poloze, zato o to neslitovněji pranýřuje poměry na severoamerických vysokých školách, propadlých všelijakému salónnímu levičáctví a někdy i přímé spolupráci s komunistickými agenty. Jistěže poznává i výjimky, ty však jeho candidovskou skepsi ze světa nikterak neuchlácholí. Co proto v knize dostávají i bizarní představitelé českého exilu. Nakonec vše, s čím se Luňákův hrdina setkává doma i v cizině, je dokonale „absurdní“.

V obecné rovině má autorova próza překvapivě blízko k neméně groteskním a neméně satirickým románům z pera již zesnulého Jana Křesadla. Jako kdyby nás Luňák z pohledu mnohem mladšího pokolení uváděl do světa, který je veskrze bláznivý a který není ničím jiným než bláznivým světem. Do jaké míry je autobiografický, to je otázka tvůrčí invence, nicméně prozaik přesvědčivě zachycuje ovzduší, které panovalo po roce 1989 v českých zemích zejména v univerzitním kontextu, z něhož Luňákův hrdina vyšel a v němž hodlá, kolikrát i z nezbytí, postupně zapustit kořeny. Nejgrotesknější příhody se ale neodehrávají v USA, nýbrž právě v tuzemských končinách, což autor demaskuje jak v historii kdekterého privatizačního snění, tak v ukázkách roztodivného mocenského kejklířství. Sečteno a zváženo: není to akademická groteska, nýbrž groteska politická. Neblahé nedorozumění dále spočívá v tom, že údajní veleučenci žádnými učenci nejsou. Zato zdatnými hochštaplery ano.