literární západ

Českobudějovická rodačka Markéta Lukášková sice ještě před svou třicítkou vydala v rychlém sledu dvě poloautobiografické knížky Panda v nesnázích a ještě předtím Losos v kaluži, v nichž se snažila vylíčit všelijaké „poťouchlé skotačinky života“, třicáté narozeniny však byly pořád ještě kdesi v dáli, a tak se rozhodla, že je nejvyšší čas napsat… Ale jak to nejvýstižněji pojmenovat? Memoáry? Paměti? Vzpomínky? Nebo od každého trochu a zároveň něco, co je z žánrového hlediska někde mezi těmito pojmy či termíny? Nakonec to sama autorka vykládá tak, že k napsání knihy s názvem InTyMně (Motto ve společnosti Albatros Media) ji podnítilo poznání, že všechno, co si neuložíme, se jednou ztratí. A že by byla škoda přeškoda, kdyby takto člověk jednou provždy nechal ležet ladem neboli ztratil „vzpomínky na dětství a dospívání v devadesátkách“, jakož i na začátku tisíciletí. Dá se namítnout, že v přelomovém roce 2000 bylo pisatelce všehovšudy dvanáct let, kdy dětství ještě neskončilo a dospívání doposud nezačalo (nebo jen přiměřeně), leč co na tom. Lukášková přesvědčivě prohlašuje, že tyto „vzpomínky jsou dětsky naivní, pubertálně vzdorné a taky dospělácky bolestné“. A tak se dala do vzpomínání a své vzpomínky nesporně živě a především velice přirozeným způsobem zapsala.

Dokonce své nesmírně předčasné memoáry autorka nemálo oživila, když se rozhodla, komu je má ve svém věku a ze svého pohledu věnovat a kdo si takové věnování nepochybně zaslouží. Neváhala tudíž a věnovala je „mně“. Tedy sobě. A zároveň „všem mým mladším a menším já,“ pokračuje v rámci daného věnování Lukášková, „který se v nějakou dobu necítily dobře“. To vše je řečeno nemálo beletristicky a nutno zavčas povědět, že celé vzpomínky (již nyní čítají dvě stovky stran, kolik jich autorka sepíše v padesáti?) představují určitý předstupeň k žánru, jenž se odborně nazývá vývojový román. Tady jde skutečně jen o jeho počáteční fázi „od sametové revoluce přes Nagano až k dospělosti“. Poznamenejme spíše mimochodem, že prozatím všehovšudy k velice rané dospělosti, vždyť i takřečená Kristova léta se vypravěčce mohou zdát ještě neuvěřitelně vzdálená.

Skutečně: to vše, co už jako dospělá zažila a co jí nyní připadá jako neuvěřitelně dospělé, byla pouze, řečeno s Johannem Wolfgangem von Goethe, toliko léta učňovská a léta tovaryšská. V případě této knížky také léta obrazně řečeno předučňovská. Sem patří kupříkladu to „Nagáááno“, jakož i epizody, kdy nechtěně vrazila do Václava Havla a o něco později stejně nechtěně šťouchla do Václava Klause, jenže z toho člověk příliš rozumu nepobere. Pravdou ovšem je, že Lukášková řečená Lukynda nic ve svém vyprávění nelakuje na růžovo, nikterak život nepřikrášluje a nesnaží se vypadat lepší, než jak se může zdát ostatním. Zvláště nikoli v letech (to už jí bylo mnohem víc než strašidelných dvacet!), kdy se o ní začne v Praze pokoutně vykládat, že je to učiněná „svině z bulváru“. Tenkrát intenzivně hledala štěstí v našich populárních periodikách, jež nebudeme jmenovat.

Proč však nikoli? Poněvadž v těchto končinách nejsme doma a musíme si při čtení připustit variantu, že tyto memoáry mohou být učiněná fikce. Že si celý příběh Markéta Lukášková vymyslela od začátku do konce i od konce do začátku, neboť to je tajemství literatury a takovéto nápady náleží do hájemství literatury. Pravděpodobně však nikoli (nebo ano a sedli jsme vypravěčce na lep?), a potom by se dalo konstatovat, že jde o svéživotopisný literární dokument o životní před-filosofii pokolení, které začalo rozum brát kolem světové finanční krize 2008 a jehož představitelka též prostřednictvím spontánních vzpomínek zkouší řešit svou situaci „single třicítky“. A začíná zjištěním, že se její rodiče seznámili na vysoké škole a potom…