literární západ

Bianca Bellová vstoupila do bystřin českého postlistopadového písemnictví kolem roku 2009 a zhruba po deseti letech se již může honosit tím, že – možná také ve spojitosti s jejími životními vazbami na Velkou Británii a na Bulharsko – je v současnosti nejcitovanější a snad i nejpřekládanější tuzemskou literátkou v zahraničí. Kdeže naši nadutí panáčkové vieweghové, až zavile a zapřisáhle odpočátku nenávidějící veškerou kritiku a všechny kritiky, kam ti se na ni hrabou! Mediální zájem ovšem nemusí pokaždé být adekvátní takzvané estetické hodnotě: někdy počáteční interes odšumí a za pár let si na tu či onu prozaickou novinku už dohromady nikdo nevzpomene. Nejenom čtenáři, ale i literární kritici si totiž mohou najít nějakého jiného „kultovního“ tvůrce a také k tomu zpravidla dochází.

Prozaička debutovala na prahu středního věku, takže nešlo o žádnou předčasně vydanou prvotinu, renomé si však získala zejména svou novější prózou Jezero, byť tomuto titulu můžeme adresovat nemalé výhrady. Právě na poetiku své minulé prózy navázala Bellová svou novou knihou s neméně stručným názvem Mona (podle křestního jména protagonistky příběhu). Stejně jako Jezero se děj její knížky odehrává v neurčeném geografickém a geopolitickém časoprostoru: může to být diktátorská, postsovětská Střední Asie stejně jako v nábožensko-ekonomických válkách bezmála apokalypticky trýzněný Blízký Východ. Pomineme-li vzájemné vojenské vyvražďování, jako už tolikrát na běsnění tohoto druhu nejvíce doplácejí ženy a děti. A to jednak děti nenávratně mrzačené tváří v tvář válečné vřavě, jednak děti působící v rámci vojenských oddílů a zabíjející vše živé s dětinskou vervou a kuráží. Co přežije, končí v nemocnici, v níž v roli sedmibolestné světice vystupuje autorčina Mona. Světice co učiněný anděl spásy, která však želbohu dohromady nemůže spasit nic a může pokládat za zázrak, že ona sama byla aspoň načas spasena.

Z tohoto bestiálního přífrontového inferna se vyprávění občas přenese do městských scenérií, ani tam to ale není o moc snesitelnější. Také civilisté jsou mučeni, popravováni, všelijak likvidováni nebo aspoň odstraňováni, octnou-li se v podezření nebo v nemilosti vládnoucí garnitury. Neboli v nepřízni panujících katů, v daném období sázejících na náboženský teror: podle jeho přikázání je kupříkladu ošetřovatelkám zapovězeno ošetřovat muže, vojáky i nevojáky, jakož i dítka pohlaví mužského, leč žádní ošetřovatelé nejsou. Přihlížíme černočerné scenérii soudobého brutálního světa v nepříliš vzdálených končinách, načež můžeme se špetkou černého humoru paradoxně podotknout, že v očích ošetřovatelky či zdravotní sestry Mony představuje kromě utrpení dětí nebo starých lidí nemenší zlo zjevení nazývané „netečný manžel“. Je jím neškodný švec na verpánku, který se právě vzhledem ke své neškodnosti stává onou nejreálnější škodnou.

Skutečným hrdinou autorčina vyprávění však není sedmibolestná Mona, nýbrž tzv. antihrdina univerzální a obecní: totiž násilí. Próza Mona je knihou o násilí, obrazem násilí nebo tragickou baladou o násilí a o jeho nekonečných pekelných projevech. Zde však spatřujeme určitý kámen úrazu: vylíčení tohoto násilí – přes všechny efektní, divže ne omračující scény a výjevy – vyznívá recyklovaně, nejednou jako něco, co už známe z jiných knih, z mnoha filmů, z bezpočtu klipů. Právě jako zvláštní případ recyklovaného vyprávění o aktuálních podobách netoliko válečného násilí je autorčina Mona s největší pravděpodobností určena především cizokrajným čtenářům a cizozemským nakladatelům a vydavatelům. Ponejvíce ovšemže evropským či severoamerickým. Zvláště když má svou „akčností“ velice blízko ke scénářům nebo dokonce i seriálům. Ano, je to varovná kniha o bujícím násilí – jen jestli se v této knize na katastrofickém tématu literárně neparazituje!