literární západ

Miroslav Švandrlík si možná v záhrobí mne ruce: po desetiletích našel svého druhu následníka nebo přesněji řečeno nástupce aspoň co se týče svého nejznámějšího díla, totiž Černých baronů (plus série jejich pokračování). Pokud totiž tato po roce 1989 mnohokrát vydávaná kniha má podtitul Válčili jsme za Čepičky (neboli jde o raná padesátá léta a o osudy tzv. pétépáků), próza, kterou můžeme se Švandrlíkovým bestsellerem srovnávat, se naopak odehrává v osmdesátých letech a z valné části za generálnětajemnického panování Milouše Jakeše. Prozraďme, že je z dějového pohledu dovedena do konce roku 1988 – a co je nejdůležitější: jejím autorem je Jiří Kučera, jde o prozaickou dilogii a název si prozaik zvolil záměrně švandrlíkovský: Bílí baroni. Teď už Bílí baroni 2. Vydalo ji nakladatelství XYZ.

Zatímco v případě prvního svazku, vydaného už v roce 2011 a nyní reeditovaného, se Kučera nespokojil s uvedeným názvem a připojil vysvětlující podtitul Bílé pláště v zajetí zelených mozků, druhý díl nebo druhý svazek má poloveršovaný podtitul Na hranice nikdy více – a stručná anotace praví, že jde o „humorný román o vojenských lékařích a jejich nadřízených i pacientech“. Však je autorova nová kniha věnována „všem vojenským lékařům“, kteří museli zvláště za pozdní jakešovské kocourkovské totality čelit nikoli specifické vojenské či armádní, nýbrž lampasácké a politrukovské blbosti a tuposti (vedoucí k sadismu „zelených mozků) v nekonečných podobách. Zvláště utěšeně a chorobně bující ve vojskách ministerstva vnitra čili u „péesáků“, pohraničníků, nikoli ovšem těch sloužících na „čáře“, leč znechuceně lelkujících v ideologickém bezpečí pseudodůstojnického ghetta.

K citované anotaci je záhodno se vrátit a poznovu odkázat na Kučerova slavnějšího předchůdce: jsou Černí baroni románem humorným nebo humoristickým? Je to záměrně „modelová“ společenská satira, či nikoli? Jde o absurdní obraz dnes již vzdálených desetiletí, anebo nestárnoucí, nadčasový důkaz, že lidské neduhy a nešvary zůstávají stejné, pouze jsou za prolhaných režimů navýsost lživé a ještě lživější? Právě tak je na místě otázka, zda jsou nynější Bílí baroni zmíněným „humorným románem“, anebo u nich jde podobně jako u Švandrlíka o záměrné přesahování ponejvíce k románu humoristickému a jeho prostřednictvím k dosti beznadějné společenské satiře? Pochopitelně neprozrazujeme nic ze syžetu knihy, nicméně se tu situace z konce osmdesátých let zejména pro vojenské doktory líčí jako natolik beznadějná, že je z postavení „socialistických důstojníků“ mohou vysvobodit jen elektrošoky v psychiatrické léčebně. Bohatýrský alkoholismus nezmůže nic.

Nepochybně nelze upadnout v pokušení označit Kučerovy Bílé barony 2 za „západočeský román“, nicméně se nevyhneme konstatování, že se ve velké míře odehrávají v západních Čechách: dílem v Plzni (zvláště v plzeňských hospodách a dokonce i na staroslavné plzeňské alkoholické záchytce), dílem na Chebsku, pravíme obecně, abychom neprozradili vojenská ex-tajemství, kde si důstojnictvo zařídilo šmajchlkabinety ve vojenských srubech wehrmachtu apod. Raději si také ani na okamžik nepředstavujme, jak si některý z tehdejších úchylných nadlampasáckých monster hoví ve strukturách NATO. Zůstaňme tudíž u rozmyslně šalamounského poznatku, že Kučerova kniha záměrně kolísá mezi románem humorným a humoristickým, že si libuje v podobném kolísání mezi záměrně učenou doktorskou mluvou a veskrze jadrnou mluvou lidovou, která představuje i určitou sebeobranu proti zotročující novořeči tehdejšího času, zvláště ve vojenském provedení.

Možná je to pouze kniha pro pamětníky, co pamatují, jak to chodilo nejenom v Plzni před rokem 1989. Obecně řečeno je to knížka jak k smíchu, tak i k pláči. Při četbě se dá provozovat obojí.