literární západ

Tahle knížka by neměla zapadnout, přesněji řečeno jedna nedávno vydaná tuzemská próza. Máme na mysli prozaickou prvotinu z pera napřesrok šedesátiletého Martina Skořepy s poněkud tajnosnubným názvem Rituál Turínského koně (vydal ji brněnský Host). Autor před několika lety uveřejnil menší povídku časopisecky, nic víc ani dřív, ani později, nicméně jeho mozaikové prozaické vyprávění představuje nepochybný objev. Můžeme si ovšem neprodleně položit otázku, zda Skořepa přijde ještě s nějakou další knihou: v jeho debutu totiž jde o svého druhu životní zpověď a v ní se v literární podobě velice nesnadno pokračuje. Vše přece bývá obvykle co nejpřesvědčivěji řečeno, vysloveno a vyjádřeno již v prvopočátečním autobiografickém svědectví.

Tento příběh jako celek nabízí i rekapitulaci jedné životní pouti, u níž předpokládáme, že má zmíněný autobiografický základ, stěží však můžeme odhadnout, do jaké míry a v jaké intenzitě. Nejde totiž o nějaké souvislé vyprávění, byť určitý chronologický sled je tu patrný. Shrneme-li její dějový (zde spíše: nedějový) půdorys, jde o historii absolventa Filozofické fakulty UK, který se po studiích živí v pražské metropoli jako průvodce – a kolem třicítky podstoupí a naplní svůj takřečený coming out. Což převedeno do češtiny znamená, že začne vyhledávat nikoli přítelkyně, nýbrž přátele či přítele. A oni jeho. V tomto smyslu má líčení blízko ke svého druhu zpovědní próze, jenže o pozdním mládí a rané dospělosti Skořepova protagonisty se v knize dovíme relativně velmi málo. Snad jen tolik, že jde o člověka vysoce vzdělaného a citlivého, není vyloučeno, že svým způsobem přecitlivělého, ale také poměrně sečtělého. Tato životní fáze se však uzavře zřejmě ve chvíli, kdy hrdinu očekává onkologická léčba – a kdy se rozhodne pro odchod z Prahy do západočeského pohraničí. Žije v „Ašerově“ (jde o Aš?) neboli v takzvaných „Kruškách“.

Teď si dovolíme malý exkurs, a to exkurs nezastřeně polemický. Na své cestě necestě k sobě (anebo na útěku před samým sebou?) se Skořepův člověk poutník hodlá niterně posílit i četbou, tudíž nejprve výběrem kvalitních literárních děl. V této souvislosti dojde také na tuzemské písemnictví a rezultát je více než truchlivý: hrdina usoudí, že česká literatura je „zjevně nenutná“ a že je z jeho pohledu a s přihlédnutím k (duchovním?) potřebám „odepsatelná“. Přátelé mu doporučují knihy Milana Kundery, ty však vypravěč smete z pomyslného stolu se zdůvodněním, že jejich autor je „cizák“. Potom mu ovšem ke čtení zbývá opravdu máloco, třebaže tíhne ke stavům mysli i ducha, pro něž volí pojmenování nebo označení „zakoušeč mystična“. Potom lze jeho averzi ke Kunderovi snad i pochopit, alergii vůči české literární tvorbě jako celku však nikoli.

Léta, která zde poněkud již stárnoucí vypravěč líčí, jsou pohříchu obdobím jeho životní krize. Nejenom jeho: má na starosti matku (v občanském zaměstnání dlouhodobou češtinářku) trpící složitou podobou Alzheimerovy choroby a ani on nemá zdraví ani trochu v pořádku. Před tím není možné kamkoli uprchnout, tady už žádný další útěk nepřipadá v úvahu. To poznamenává i charakter jeho zápisků, do určité míry se blížících variantě deníkových reflexí. Nakonec se právě tyto vypravěčovy polodeníkové úvahy, předkládané v časové posloupnosti, stávají alfou i omegou veškerého vyprávění: ztělesňují jeho hledání, hledání zoufalé stejně jako bezmocné a bezradné. Skořepův člověk na křižovatce opravdu jedná, chová se a smýšlí jako na beznadějně neřešitelném člověčím rozcestí. Nemálo truchlivý a rmutný příběh! Zároveň i bezděčný důkaz, že útěkem od lidí a úprkem před sebou jen málokdy doputujeme k tak či onak pozitivnímu východisku. Což potvrzuje rovněž tato autorova psychologicko-dokumentární próza.